Za sloupy

Věděli jste, že na každém sloupu v pražském Rudolfinu je 24 drážek? Při celkovém počtu 18 sloupů to dělá neuvěřitelných 432 drážek, které může pozorný návštěvník koncertu napočítat.

A že neuhádnete, kolik má hlavní lustr v sálu svíček? Jistěže ne, jediný, kdo byl schopný je spočítat, byl Vašek Kerekanič. Protože nic neviděl. Tedy viděl. Sloup.

Konstrukce koncertního sálu Rudolfina je naprosto unikátní; nevím sice, která geniální mysl navrhla, že z některých míst půjde vidět na necelou třetinu orchestru (za sebe mohu říct, že navíc nespravedlivou třetinu, poněvadž já viděl pouze na část viol a bubny, zatímco vedle mě sedící Míša Mrázková viděla harfu), ale musela být natolik zlomyslná, aby sloupů, které brání ve výhledu, umístila v tomto prostoru rovnou osmnáct.

A protože hudební koncerty jsou primárně určené k poslechu, usmysleli jsme si, že nám vlastně nevadí, když na pány dirigenty neuvidíme. Někteří z nás měli nakonec štěstí; například vedle Dragy, mě a Míši Mrázkové se uvolnila místa, takže jsme si zakrátko přesedli na jiné sedačky, odkud jsme viděli celé jeviště; nebýt toho, museli bychom po celý zbytek večera poslouchat, dívat se na bubny či harfu a počítat žárovky na lustru.

To, že zakoupení levnějších lístků za sloupy byla zásadní chyba, nám došlo hned v prvních minutách koncertu. Ukázalo se totiž, že nemá jít tak úplně o koncert, jako spíš o zkoušku orchestru s doprovodným programem. Česká filharmonie, která ten večer vystupovala, byla vedena taktovkami hned dvou dirigentů (střídavě, nikoliv zároveň). Jedním byl Jiří Bělohlávek, šéfdirigent České filharmonie, a druhým Jiří Rožeň, šestadvacetiletý talentovaný mladík. Ti spolu s moderátorem Markem Ebenem a několika členy orchestru mimo jiné hovořili o dirigování, produkci a interpretaci vážné hudby i operních děl.

Celý večer se ovšem týkal pouze jedné nedlouhé skladby, a to Othella od Antonína Dvořáka. V první polovině koncertu se jednalo o povídání s ukázkami – oba dirigenti předvedli s orchestrem svou interpretaci důležitých pasáží skladby.

Na tomto místě mi připadá důležité zmínit ještě dvě věci. Zaprvé, v této půli večera byl vytvořen krásný kontrast mezi orchestrem a diváky, neboť my, za sloupy sedící posluchači, jsme byli samozřejmě navlečeni v oblecích, dámy pak ve večerních šatech, abychom zapadli mezi smetánku, jež obdobné koncerty navštěvuje, zatímco účinkující v orchestru nastoupili v civilu – džíny, košile, tričko, mikina, a to v jakýchkoliv barevných kombinacích. Zadruhé, Marek Eben je vtipný člověk. Jeho pohotové reakce v nás vyvolávaly salvy smíchu, jakých se člověk na obyčejném koncertě vážné hudby prostě nedočká.

Ani druhá polovina koncertu nám nevzala dobrou náladu. Tentokrát se celý orchestr převlékl do fraků a formálního oblečení, a skladba Othello nezazněla po částech, ale celá. A to nejprve v podání pana Bělohlávka, a poté pana Rožně. Nebýt předchozí poloviny, v níž byl kladen důraz na rozdílnost obou interpretací, asi bychom si nevšimli oněch pro ucho laikovo neznatelných změn v barvě hudby; poněvadž jsme ale absolvovali před samotnou hrou školení, dostalo se nám dvou odlišných skladeb, jež měly čirou náhodou totožnou partituru.

A dokonalým závěrem celého večera byla cesta zpět do školy; jen co jsme ve vlaku počali sdělovat své názory ostatním účastníkům zájezdu, nastoupil do našeho vagonu také pan učitel Bednář, který byl na cestě ze sauny (tímto bych mu chtěl také poděkovat, protože mě zachránil před koupí nového lístku, když jsem ten svůj nemohl najít – prostě mi půjčil vlastní).

Slovo závěrem: z akce „Za sloupy“ se tedy pro některé z nás stala akce „Mezi sloupy“; jiní za sloupem seděli po celou délku představení. Přesto věřím, že jsme si koncert všichni užili, a už se nemůžeme dočkat, až se s Dragou opět někam podíváme.

A slovo úplným závěrem: „Bylo to jako poslouchat rádio, akorát lepší.“ (V. Kerekanič)

- Jakub Kunčák, oktáva -