Jak jsme hovořily v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR
14. 1. 2012
„Vážené dámy a vážení pánové, naše škola se o celém tom úžasném příběhu sira Nicholase Wintona dozvěděla při promítání filmu Všichni moji blízcí ve školním divadle. Právě když zhlédnutí tohoto filmu zaujalo velkou část našich studentů, přišla od producenta Zděnka Tulise pozvánka na premiéru dokumentu Nickyho rodina.
Musím vám všem říct, že jsem v životě neviděla brečet více lidí najednou. Představte si to obrovské Kongresové centrum – tisíce lidí – a všichni brečeli ve stejný okamžik. To, čeho dosáhl pan režisér Mináč a samozřejmě každý, kdo měl jen malý podíl na tomto dokumentu, bylo, že současné mládeži alespoň trochu přiblížili tehdejší situaci - krutý režim, který vládl v naší zemi. Nikdo z nás si totiž nedokáže úplně představit, co museli rodiče dětí zvládnout – museli dát své děti, to, na čem jim nejvíce záleželo, do vlaku a nechat je odjet. A tam někde uvnitř věděli, že už se s nimi nikdy neuvidí. Jiná cesta k jejich záchraně nebyla.
A i naše škola se inspirovala skutkem sira Nicholase Wintona. Pomáháme těm, co to opravdu potřebují. Jak řekl sám pan Winton: „Když není něco od podhledu opravdu nemožné, vždycky musí existovat způsob, jak to dokázat.“ Studenti naší školy pravidelně jezdí do domova důchodců v Říčanech a dělají společnost dědečkům a babičkám. Povídáme si s nimi, čteme jim knížky z jejich mládí nebo jim zpíváme. Protože i oni si to zaslouží, v životě prošli také těžkým obdobím a leccos zažili. Dále jezdíme pomáhat dětem do Olivovy léčebny v Říčanech s angličtinou nebo jinými předměty, které jim dělají problém. Co bych chtěla já sama dokázat, je udělat celoroční práci na dějepisný seminář. Chtěla bych udělat rozhovor s jedním ze zachráněných dětí a dozvědět se ještě více detailů o samotém transportu a poté se samozřejmě podělit se svými spolužáky. Náš dramatický kroužek se chystá nacvičit alespoň krátké představení podle knížky Perličky dětství od Věry Gissingové.
A nakonec předám slovo mé spolužačce, aby vám řekla něco málo o projektu Od čísla k příbuzným.“
„Dobrý den, vážené publikum, náš projekt Od čísla k příbuzným spočívá v identifikaci obětí tzv. transportů smrtí z ledna 1945. V těchto vlacích z Osvětimi byli vězni, kteří v osvětimském táboře přežili a kteří měli vytetované číslo na předloktí. Když se stalo, že někdo ve vlaku kvůli špatným podmínkámzemřel, vyhodili ho ven z vagónu. Lidé z okolních vesnic nalezená těla pohřbívali a na hroby dávali jen čísla, která měli vytetované – jiné údaje o nich totiž neměli. Dobrovolníci z naší školy se zabývají tím, že hledají hroby podél tratí, na kterých nejsou jména, ale jen čísla, což znamená, že tyto oběti ještě nejsou identifikovány. Po získání čísla prohledáváme webovou databázi Osvětimi a poté kontaktujeme příbuzné a rodinu oběti. Protože právě rodiny zemřelých vůbec neví, co se s nimi stalo a jak jejich dědečci a pradědečci zemřeli. Momentálně je náš projekt ve fázi kontaktování příbuzných. Děkujeme za pozornost.“
Přibližně takto zněl proslov, který jsme já a Andrea Kulaviaková řekly ve čtvrtek na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně před její předsedkyní Miroslavou Němcovou, režisérem Matejem Mináčem, producentem Zdeňkem Tulisem, jedním ze zachráněných dětí Zuzanou Marešovou, ministrem školství, ministrem hospodářství a dalšími významnými osobami a samozřejmě před mnoha studenty a učiteli ze škol z celé České republiky.
Já jsem ještě na žádné podobné akci nebyla a ani jsem nevystupovala před tolika známými i neznámými lidmi. Z počátku jsem byla opravdu velmi nervózní, ale všechno se nakonec zvládlo a den jsem si užila. S panem Kašparem byla jako vždy legrace, jako vždy nás vzal na netradiční událost… K nemálo úžasné věci patřilo občerstvení, které následovalo po oném křtu knihy. Podařilo se mi získat spoustu kontaktů na zachráněné děti a můj projekt na dějepisný seminář se tedy snad podaří – aspoň v to doufám. Tento den bych si neváhala někdy zopakovat. Byla jsem mezi milými lidmi. Navíc jsme všichni měli jedno společné - spojovalo nás stejné zaujetí příběhem pana Wintona a jeho obdiv. Potěšila mě i prohlídka Sněmovny. V té přeci jen „obyčejný“ člověk není každý den. Abych pravdu řekla, maličko jsem změnila svůj názor na politiku - možná není zase tak hrozná. Den byl úžasný a jedinečný (a také vyčerpávající).
- Dominika Kouřilová -
