Za filmy do Madridu
14. 12. 2011
Mezi čtrnáctým a dvacátým říjnem byli Jakub Musil a Beatriz Gonzalezová, dva studenti Open Gate, za doprovodu Mileny Caby, své učitelky španělštiny, v Madridu coby členové poroty mezinárodního filmového festivalu. Poznali přátelskou mládež, podivné dospělé, nezapomenutelné filmy a lahodná zvířata.
Jednoho zářijového večera jsem uklízel v OG kavárně, když najednou vešel člen ochranky a pověděl mi, že mě hledá pan Chára a měl bych se proto okamžitě vrátit na koleje. To mě dost vystrašilo, ale rozhodl jsem se raději poslechnout. Když jsem dorazil na vychovatelnu, pan Chára mladší mi podal svůj mobilní telefon říkaje, že mi brzy zavolá jeho bratr ohledně něčeho důležitého. V tu chvíli jsem byl plný nervozity, avšak po skončení hovoru mě zaplavilo štěstí. Oznámil mi totiž, že madridský filmový festival pro děti a mládež hledá dva české studenty do poroty a České centrum Madrid, které s celou akcí pomáhá, požádalonaši školu o výběr porotců z vlastních řad. Slečna Caba, učitelka španělštiny, podle všeho doporučila kromě mé bilingvní spolužačky také mě. O jeden motivační dopis později jsme všichni tři čekali na Ruzyni na let do Madridu.
Festival, kterého jsme se zúčastnili, se jmenuje FICI, což je španělská zkratka pro „Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež“, a letos oslavil osmé narozeniny. Už jménem se podobá festivalu zlínskému, osobně je však nemohu porovnat. Na FICI zasedala více než jedna porota; my s Beou a dalšími šesti mládežníky ze tří evropských zemí jsme tvořili mezinárodní dětskou porotu. Naším cílem bylo zhlédnout všech deset soutěžních filmů a ve skupině vybrat ten, který si zaslouží vyhrát.Filmy byly z celého světa, dokonce byla uvedena velká retrospektiva snímků Jana Svěráka, jehož přítomnost byla hlavním důvodem pro naše pozvání.
Popravdě řečeno, lidé, které jsme poznali, byli přinejmenším stejně tak zajímaví jako filmový program, pokud ne více. Například Italové, pocházející z Neapole, a tudíž mluvící prazvláštním, fascinujícím dialektem italštiny. Nebo Řekové, oba dva bilingvní studenti francouzského lycea, kteří mezi sebou řecky prohodili nanejvýš pár slov. Němci, kteří byli snad ze všech nejsympatičtější a nejotevřenější - naprosto v rozporu s národním stereotypem. Jejich španělštinář, Thomas, zase skvěle vycházel s naší paní učitelkou. Byli jsme tedy opravdu pevný a přátelský tým.
Ani v kině se žádné zklamání neodehrávalo, právě naopak. Filmy byly natolik dobré, že jsme kromě oficiální ceny museli udělit ještě zvláštní uznání. Bylo téměř nemožné vybrat ten nejlepší! Naši cenu však nakonec vyhrál polský film „Zítra bude líp“, vyprávějící skutečný příběh tří ruských chlapců bez domova, kteří úspěšně prchnou do Polska, jenom aby po pár hodinách strávených na policejní stanici byli deportováni zpět bez sebemenší naděje. Přesvědčila nás jak citlivost a působivost díla, tak jeho vycizelovaná forma. Promlouvali jsme také s paní režisérkou, velmi bystrou ženou, která měla k tématu dětí na ulici hodně co říct - ostatně, neherci v hlavních rolích jejího filmu jsou opravdové děti z nejnižších vrstev společnosti. Zvláštní uznání jsme pak udělili tchajwanským „Barvám fantazie“ o vesnickém chlapci, který způsobí svojí originální tvorbou převrat ve výuce výtvarné výchovy na provinční škole. Líbilo se nám, že se španělská mládež mohla seznámit s asijskou kulturou. Bohužel zde nemám prostor rozepsat se o všech zázračných kinematografických dílech, jež jsme zhlédli, natož tak o těch horších. Osobně však nikdy nezapomenu na zjevení ve formě irského studentského nezávisláku „Mí bratři“, dánského režiséra, který se ve volném čase věnuje neurochirurgii, a podivínského egyptského člena dospělé poroty, který nikdy nesundal sluneční brýle a neodbytně nabízel celému stolu zbytky od svého jídla.
Když už se zmiňuji o jídle, podotknul bych, že také bylo velmi pozoruhodnou součástí naší cesty. Spořádali jsme kopu tapas, z níž bych vypíchnul především chobotnici po galicijsku a jamónibérico, proslulou šunku z prasat žijícíchv lese a živících se především žaludy, která místy stojí až osmnáct euro za sto gramů. Jednou nás také pozvala na večeři k sobě domů rodina Gonzálezových: tatínek Beatriz připravil výbornou tradiční paellu se slávkami a škeblemi. Tato jídla, vždy doprovázená vybranými víny, v nás vyvolávala opravdovou gastronomickou extázi.
Celkově tedy byla naše zkušenost naprostým opakem zklamání. Poznali jsme spousty přátelských lidí a viděli filmy, které možná změnily náš život. FICI je festival vpravdě neobvyklý i tím, že představuje filmy s uměleckým záměrem širokému publiku mladých díky své spolupráci s madridskými školami. Festival jim nabízí svůj pozorně a láskyplně zkomponovaný program, ony výměnou početnou diváckou základnu svých studentů. Z tohoto konceptu symbiózy jsme byli nadšeni, i když vedl k tomu, že diváci občas nedávali vůbec pozor, hlučeli a jednoduše se chovali, jako by projekce nebyla nic víc než krátkodobý únik ze školních vrat. Takový přístup nás vždy spolehlivě naštval. Je však potřeba říci, že FICI dělá veřejnosti nedocenitelnou službu. Nikdy nebylo tak důležité jako dnes, aby se mladí lidé orientovali v multikulturním, audiovizuálním světě a chápali jeho principy. Cítíme se poctěni a vděčni, že nám bylo umožněno prožít tuto nezapomenutelnou zkušenost. Srdečný vděk patří také Gonzálezovým, kteří se o nás vždy postarali a vřele nás přijali ve svém domově.
- Jakub Musil -
