Studijní pobyt v Bretani (11. 5. - 12. 6. 2010)

20. 5. 2010

Týden první

První týden našeho studijního pobytu v Bretani utekl velmi rychle. Naše cesta autobusem EuroLines trvala celý den a celou noc, takže byla poněkud vyčerpávající. Do svých rodin jsme dorazily pozdě večer, tudíž jsme se jen rychle seznámily a šly spát. Druhý den, tj. ve středu, jsme šly úplně dobrovolně do školy, přestože nám bylo nabídnuto celý den prospat. Místní lyceum a kraj známe již z předešlých návštěv, nicméně mnohé věci nás stále překvapují. Například to, že se ve škole vůbec netopí a pro zdejší studenty je normální sedět v lavicích v kabátech a šálách; nebo místní ne zrovna oblíbená školní jídelna, kde panují jiné stolovací mravy než u nás. S láskou vzpomínáme na naši školní jídelnu a milý personál. Velmi nás udivila paní, která kontroluje pořádek a dívá se lidem přes rameno do talíře, což je velmi nepříjemné.

Ve čtvrtek a pátek byl ve Francii státní svátek, proto jsme neměly školu. Každá z nás trávila prodloužený víkend ve své rodině a s novými kamarády. V rodinách nás taky mnohé překvapilo. Některé jejich zvyky jsou pro nás velmi nepochopitelné - namáčí si chleba namazaný máslem a marmeládou do čaje, mléka či ještě lépe do kávy a poté tento nápoj, plný drobečků, vypijí. Další poněkud zvláštní věc je, že Francouzi doma chodí zásadně v botách, dokonce i za deštivého počasí. Velmi nás zaujal místní rozhlas, jenž přes den vyhrává moderní hudbu na celé město. Toto speciální vysílání má pravděpodobně za cíl zlepšovat náladu Rostreneňanů, kteří pracují dlouhé hodiny a do svých domovů se vracejí, na naše poměry, dost pozdě. Dlouhá pracovní doba úzce souvisí s jejich životním stylem, třeba večeře zde začíná až kolem deváté hodiny (a končí obvykle až po desáté). I televizní vysílání je tomuto stylu uzpůsobeno – hlavní programy nezačínají v osm hodin večer jako u nás, ale zhruba o půl až tři čtvrtě hodiny později. Tou nejbizarnější věcí, jež nás irituje ze všeho nejvíce, je ovšem francouzský způsob zdravení – „ líbání se“ . Ani po týdnu jsme si ještě nezvykly na to, že nás každé ráno rodina „ olíbává“ , stejně jako všichni kamarádi ve škole. Ale to jsou zkrátka věci, které Čech asi nikdy nepochopí, tudíž nezbývá nic jiného, než se každý den divit a divit...

První čtvrtina pobytu je za námi a my už se těšíme na příští týden, kdy za námi přijedou další studenti francouzštiny z Open Gate. Doufáme, že jim naše zkušenosti pomohou s adaptací v rodinách. My totiž máme první týden rozpaků za sebou a nyní si jen užíváme intenzivní studium a krásnou zemi plnou milých a ochotných lidí.

Týden druhý

Druhý týden našeho pobytu se nesl v podobném studijním duchu jako ten první. Ráno jsme šly do školy, do odpoledne seděly v lavicích či v knihovně a učily se nebo si četly francouzské knížky. Už jsme si na mnohé věci zvykly a začlenily se do místního kolektivu. Je na nás sice už z dálky poznat, že jsme odjinud, ale jsme prostě Češky a Češky vždycky budeme. Například válet se odpoledne na trávě na školním pozemku a číst si přitom knížku je pro místní něco velmi zvláštního. Nikdo to tady nedělá a když nás takhle vidí, jak si hovíme na trávníku u jezírka, tak na nás koukají, jako bychom spadly z Marsu.

V pátek 21. 5. za námi přijeli další francouzštináři z OG v čele s paní Voseckou a paní Scholzovou. V sobotu jsme s nimi jely na výlet na Île-de-Bréhat, což je souostroví na severním pobřeží Bretaně. Skládá se ze dvou hlavních ostrovů, které jsme si oba prohlédly, jelikož jsme jely z toho prvního do druhého lodí. Cesta lodí byla, až na místy silný atlantický vítr, velmi příjemná. Užily jsme si tam spoustu zábavy, hlavně když nám Ema chtěla odplout lodičkou, kterou si tam vypůjčila. V neděli jsme šly na procházku podél místní řeky a někteří otužilci se v ní i vykoupali (jako třeba Ema). A druhý týden se rázem přehoupl do týdne třetího. Pomalu už přestáváme vnímat čas, jak rychle nám to tu utíká.

Týden třetí

V pondělí byl opět svátek, takže jsme měli volno a každý ho využil trochu jinak. Někteří zůstali doma a konverzovali v rodinách, jiní jeli na pláž nebo vyrazili třeba na kolo. Večer jsme pak měli možnost jít se podívat na bretonské tance, ale toho využily spíše paní učitelky, protože, jak všichni víme, hrozně rády skotačí.

V úterý jsme se všichni (kromě Zuzky, která místo toho navštívila místního lékaře kvůli dlouhodobé bolesti hlavy, způsobené pravděpodobně pobytem na slunci) vydali na Mont Saint-Michel, což je asi nejkrásnější památka v okolí, na kterou místní berou všechny cizince. Takže někteří z nás Mont Saint-Michel viděli už podruhé, nebo dokonce potřetí. Zkrátka je to něco jako u nás Kutná Hora nebo Pražský hrad. Nicméně návštěvu nedobytné pevnosti z konce čtrnáctého století jsme si velice užili, protože tentokrát pro nás nebyla přichystána jen standardní prohlídka interiéru hradu, ale i něco jiného a mnohem exkluzivnějšího. Pod vedením dvou zkušených průvodců jsme přešli naplavenou písečnou pláž okolo dříve nedobytného hradu. Dnes už není nedobytný, a to právě kvůli naplavenému písku, který se ale památkáři snaží odstranit. Pouze za přílivu je hrad obklopen mořem, avšak podaří-li se odstranit naplavený písek, tak bude zase ostrovem v oceánu a ne součástí pevniny. Naše šestikilometrová procházka byla zajímavá tím, že jsme šli naboso, protože právě jedině tak si člověk může vychutnat mokrý a nestabilní písek. Na několika místech jsme dokonce narazili na živý písek, jenž nám pohltil nohy až po lýtka. Několik hodin jsme všichni řádili a dováděli v písku jako malí. Po umytí nohou jsme nakoupili nezbytné suvenýry a vydali se na prohlídku vnitřku pevnosti.

Ve středu jsme měli v plánu jet na kajaky, ale nevyšlo nám počasí, takže jsme se místo toho jeli podívat na kozí farmu. Cílem naší cesty nebyla jen tak obyčejná farma, ale farma, kde chovají angorské kozy pouze pro vlnu (mohér), nikoliv pro maso či mléko. Ukázali nám malá kůzlátka, která jsme si mohli i pochovat, což se některým (třeba Emě) velice zamlouvalo. Paní, jež farmu vede, nás seznámila i se starým kozlem, který má na statku jistotu spokojeného stáří, protože místní zvířata nezabíjí, ale nechávají je poklidně dožít. Nakonec nám promítli dokumentární film o farmě a ukázali nám obchůdek, kde se prodávají mohérové výrobky.

Týden čtvrtý

Předposlední týden byl ve znamení novinařiny. Místní žurnalista s námi udělal o našem pobytu rozhovor, který posléze vyšel ve zdejších novinách. Interview trvalo přibližně hodinu, protože jsme mu vysvětlovaly, jak funguje naše škola (a IB), čím se liší od té jejich a hlavně jaké jsou rozdíly mezi francouzskou a českou kulturou, což zabralo mnoho času. Francouzský novinář byl naší školou velmi ohromen – tedy nejen on, i studenti nám ji tiše záviděli. Také by se jim líbilo, kdyby neměli společné záchodky pro holky a kluky (ještě ke všemu venku), neučili se v přeplněných třídách, měli možnost naučit se perfektně anglicky a hlavně jít po maturitě studovat do ciziny...

V tomto týdnu jsme navštívily osmdesátiletou, ale stále velmi energickou babičku, s níž jsme udělaly rozhovor pro změnu my. Zajímalo nás, jak se Bretaň změnila během posledních desítek let a také jaké má zážitky z války. Paní Germaine se pěkně rozpovídala, ukázala nám fotky a vypravovala své vzpomínky, např. jak chodila šest kilometrů do školy a pak zase šest zpátky domů, nebo jak do Bretaně přijeli za války Američani. V té době jí bylo třináct, ale přesto vše líčila, jako by se to stalo včera. Také jsme se od ní dozvěděly, že v době jejího mládí bylo ve škole zakázáno mluvit bretonsky, protože nadřazeným a formálním jazykem byla francouzština, která se musela veřejně používat asi jako za jistých časů u nás němčina. Kromě bretonštiny bylo též zakázáno plivat na zem, proto jsou dnes Bretonci velmi hrdí, že můžou provozovat obě tyto činnosti a v mnoha obchodech se dokonce prodávají trička s nápisem „Jsem hrdý na to, že můžu mluvit bretonsky a plivat na zem!“.

Týden pátý

Poslední týden našeho pobytu utekl velmi rychle, už jsme si zvykly na školu a okolí, takže jsme si užívaly každodenní běh života a rutinu francouzského studenta. Anežka strávila víkend dobrovolničením na lokálním triatlonu. K této práci se dostala přes vodácký klub, který jezdí na kánoích, raftech a kajacích na místním kanálu. Celý víkend bylo krásně slunečno, takže i triatlon se vydařil.

V úterý odpoledne jsme se obě vydaly na kola. Cílem naší cesty byly rozestavěné větrné elektrárny, kam jsme po krátkém bloudění dorazily. Elektrárny se nám moc líbily, zapůsobila na nás jejich síla a velikost, kterou jsme zdokumentovaly mnoha fotografiemi.

Cesta zpět do vlasti byla nanejvýš zajímavá. Ve čtyři ráno budíček. Někteří členové rodiny kvůli nám i vstali, aby se ještě naposledy rozloučili. Obě jsme od nich dostaly dáreček, abychom na ně, a hlavně na Bretaň, nezapomněly. Pak už jsme vyrazily autem do Rennes, kde na nás čekal autobus. V něm bylo bohužel vyteklé wc, což cestu zlehka znepříjemňovalo. Naštěstí jsme v Paříži přestoupily do jiného autobusu. Přestože se nám ve Francii moc líbilo, byly jsme přímo nadšené, když jsme po měsíci zase uviděly Prahu. Zase se nám potvrdilo jedno staré dobré rčení - všude dobře, doma nejlíp. I když, po jejich čokoládových rohlících (francouzsky „pain au chocolat“), jež jsme si nazvaly „páni v čokoládě“, se nám bude opravdu stýskat...

Na závěr bychom chtěly opravdu moc poděkovat našim francouzštinářkám, paní Vosecké a paní Scholzové, za to, že pro nás tento skvělý a poučný pobyt zorganizovaly. Velice si toho vážíme a jsme si vědomy toho, kolik je to stálo času a starostí. Samozřejmě velké díky patří také Open Gate, především za podporu a umožnění našeho francouzského výletu, a v neposlední řadě také francouzské straně za to, že se o nás tak bezvadně starala. Děkujeme!

- Zuzka Matějková, Anežka Svobodová -