​Po stopách Marie Terezie

Pravděpodobně přemýšlíte, co se může skrývat za titulem tohoto článku. Pro někoho může znít až děsivě, v jiných vyvolá zvědavost, či dokonce zájem. Nebojte, nesetkáte se tu s žádnými letopočty ani zbytečným množstvím faktů o dámě, která byla zmíněna v nadpisu. Ale musím vás upozornit na jednu významnou skutečnost, s níž je spjato jméno této panovnice. Svět si totiž tento rok připomíná 300 let od narození Marie Terezie, císařovny Svaté říše římské, arcivévodkyně rakouské, královny uherské, ale především také královny české! A proto není divu, že se tato žena a doba 18. století, kdy žila, stala tématem letošního ročníku Dějepisné olympiády. A já jsem měla tu čest účastnit se celostátního kola, probíhajícího v Brně. Úkol to rozhodně nebyl lehký, neboť mu předcházely mnohé přípravy, ať už v podobě písemné práce o významné osobnosti 18. století mého regionu, obhajoby této práce, ale též ve studiu odborné literatury. Jak jsem později zjistila, někteří soutěžící se do toho ponořili natolik, že pomalu ani nechodili spát, doporučené tituly knih byly jejich stálými společníky, v některých případech jsem si dokonce jistá, že si je před spaním ukládali pod polštář, aby se jim ta data a jména zázračně dostala ve spánku do jejich bystrých hlavinek.

A tak se po důkladné přípravě a studiu sešlo v hlavním městě markrabství moravského 32 nejlepších mladých historiků naší vlasti, aby poměřili své síly jako kdysi rytíři na kolbišti nebo pánové v soubojích na kordy. Avšak i rytířské turnaje nebyly jen otázkou soupeření, ale také zábavy, poznání, dokonce rozšíření obzorů a získání nových známostí. Tak tomu bylo i u nás. Příjemné zázemí nám poskytla Střední škola informatiky, poštovnictví a financí v Brně a hned první den jsme byli seznámeni s krásami i zvláštnostmi tohoto města. Nadšence dějin zajímala nejen historie, ale též jim imponovaly neseriózní poznámky jednoho z pánů průvodců. A samozřejmě nelze opomenout náš největší brněnský zážitek, který je skutečně nutností, pokud zavítáte do tohoto města – jízda šalinou.

Hned dalšího rána přišla první výzva. Žádné meče, kordy ani pistole nebyly zapotřebí. Spíše se hodily znalosti jasná mysl a řečnický um. V pozoruhodné budově Moravské zemské knihovny se konaly obhajoby našich písemných prací, kterým byla přítomna nejen přísně vyhlížející porota, ale i všichni soutěžící. Bylo skutečně pozoruhodné, jak všichni zapáleně mluvili o osobnosti svého regionu, kterou si zvolili, a ve většině případů se jednalo o osoby, jimž by bylo opravdu záhodno vzdát čest za jejich činy. Jediným smutným faktem však je, že regionální dějiny jsou často opomíjeny, i když by si zasloužily nemalou pozornost. Po dni stráveném v knihovně nás čekala ještě jedna milá exkurze. Kam jinam by se tedy měli mladí milovníci historie vydat než do archivu. Skutečný ráj pro duši i oči, které hltají každé slovo starých listin či kronik. Pan vedoucí archivu byl až v šoku, jak nadšení jsme z jejich pracoviště byli, a dokonce nám dovolil prozkoumat archiv na vlastní pěst. Zanedlouho už se tak všichni nořili do šuplíků s nejrůznějšími dokumenty a písemnostmi a pátrali po všem možném i nemožném. Nutno dodat, že to bylo neuvěřitelně náročné bádání.

Středa byla zlatým hřebem našeho dějepisného turnaje. Vydali jsme se totiž do srdce rakouské monarchie, do císařské Vídně. Už z dálky na nás dýchala majestátnost tohoto krásného města a lhala bych, kdybych tvrdila, že nás neokouzlila. A jelikož historici nikdy nemají dalších informací dost, čekala nás tematická prohlídka s nejrůznějšími úkoly. Luštění latinských nápisů, poznávání tváří spolupracovníků Marie Terezie, důkladná prohlídka Hofburgu, kde jsme proslídili každičký kout, návštěva Kapucínské krypty, kde spočívají ostatky Habsburků, ale i procházka po kouzelném prosluněném Schönbrunnu či ochutnávka dortu Sacher. Bez toho obzvlášť by se skutečně návštěva Vídně neobešla. Do Brna jsme se vraceli tolika zážitky zmožení, avšak i přesto v autobuse panoval čilý ruch a debatovalo se o zajímavých tématech, např. o napřimování řek, krkonošském nářečí, kde leží Slavičín a zdali to město vůbec existuje nebo o prospěšnosti pana Babiše naší společnosti. Vidíte, mnohý by mohl tvrdit, že dějepisci inklinují jen a pouze k historii, opak je však pravdou.

„Jakým slovem označujeme společenskou slušnost a galantní způsoby, které byly povinnou výbavou šlechtice?“ Chvilku hloubám, hledím na osobu sedící vedle mě a pak už papír plním svými myšlenkami. Kurtoazie. „Co znamená v češtině zkratka K+M+B?“ Uf, to už bude trošku složitější. Pokud si myslíte, že jsou to jména tří králů, tak jste na omylu. Ještě že dávám na hodinách latiny pozor, i když moje paměť preferuje především velmi užitečně fráze jako třeba „Ego sum parvus venator.“ V duchu děkuji panu učiteli Tomáškovi. Kristus žehnej tomuto domu. Mapa? To nebylo v plánu, vážení. Názvy krajů z 18. století se skví na bělostném papíře a já se chytám za hlavu. Prý přiřaďte. Pan Kašpar by rozhodně neměl radost. Zato paní Pětiletá, ta by radost určitě měla. Jména architektů, sochařů, malířů, štukatérů a dalších umělců, jejich díla a stavby mi nedělají žádný problém. Každý rytíř i šlechtic vyniká v jiném oboru, a ani u nás to není jinak. Všichni pak zpocení společně sedíme a vyprávíme si naše postřehy. Odpolední tropické teploty nás zahnaly do temných kasemat a bastionů hradu Špilberk, kde jsou především pánové jak u vytržení. Poslední večer už se nesl v odlehčeném duchu a všichni nedočkavě čekali na den, který měl přijít.

Poslední den, čas smutku i radosti, den rozloučení s těmi, kteří planou láskou k něčemu, co tu vždy bylo, je a bude s námi. Historie, dějiny, minulost, říkejme tomu, jak chceme. Společně přijímáme prohru, ale i vítězství těch, kteří i mezi těmi nejlepšími ukázali, že mohou dokázat velké věci. Gratuluji vítězům, vzdávám čest poraženým, pokud se to tak dá říct. A já? Usmívám se do objektivu fotoaparátu se svými novými kamarády a hrdě držím v rukou diplom za čtvrté místo. Nejde o to vyhrát, ale zúčastnit se. Možná toto motto nebylo rytířům na turnajích blízké, ale já v něj věřím. Nejen vítěz získává, i ostatní získávají. Sice nemají na hlavě vavřínový věnec, ale nabyli zkušenosti a do mysli se jim vryly nesmazatelné vzpomínky, které už jim nikdo nevezme. A ptáte se na Marii Terezii? Na tu ženu, matku a panovnici? Na tu, která vstoupila do dějin, jako výjimečná žena s bystrostí a politickým nadáním nejmocnějších mužů Evropy? Tato dáma si skutečně zaslouží pozornost i poctu, kterou jsme ji pokorně a obdivně všichni prokázali jako soutěžící Dějepisné olympiády roku 2017.

Jasmína Švarcrová