Septimánská výprava po stopách Máchy

První zářijový pátek jsme se v pětičlenné skupince septimánů vydali na stříbrnou DofE expedici po stopách slavného umělce Karla Hynka Máchy, na kterou někteří členové čekali více než 2 roky. A že se čekání vyplatilo! Za tři dny se nám podařilo ujít více než 50 kilometrů členitým terénem a poznali jsme spoustu zajímavých míst, o kterých jsme neměli ani zdání. Expedice byla velice zajímavá tím, že se naše skupinka zcela neznala až do společného setkání v pátek ráno na Černém Mostě. Detaily expedice jsme navíc řešili ve čtvrtek – první den školy – v odpoledních hodinách. I přes to se nám v neděli podařilo úspěšně dojít na nádraží v České Lípě. Pokud vás však zajímá i samotný obsah expedice, plnění našeho cíle a místa v Máchově kraji, která nesmíte rozhodně minout, čtěte dále.

Z Černého Mostu jsme se meziměstským autobusem vydali do Mladé Boleslavi, odkud nás dovezl autobus 737 až do Bělé pod Bezdězem. Dále jsme už museli jít po svých. Zámek v Bělé, což byla naše první zastávka, nás velice nadchl svou polohou uprostřed města i rozměrným pódiem uprostřed travnatého nádvoří. Tyto první úseky trasy po Bělé se šly naprosto jednoduše, jelikož jsme se pohybovali v okolí dalších lidí a všichni jsme byli plně odpočatí z domova. Po prázdninách jsme si toho měli všichni dost co povědět, takže panovala velice veselá nálada. Ta vyprchala, jakmile někteří členové naší skupiny zahlédli první kopec. Jediné, co zachránilo situaci byl fakt, že nás u rozhledny Vrchbělá čeká oběd. Jako bonus nás po obědě čekal výstup na danou rozhlednu, který byl odměněn výhledem na CHKO Kokořínsko a zejména jeho dominantu Bezděz, kam jsme měli následně namířeno. Na jedné z mnoha nových cyklostezek, jež rozhlednu obklopují, jsme potkali kolečkového běžkaře, překvapení jsme se tedy vydali směr Bezděz.

Netrvalo dlouho, než jsme byli opět mírně zaskočení; na louce pod Bezdězem to vypadalo, že rozhodně nejsme jediní, kdo se daný víkend chystá kempovat pod majestátným hradem. Brzy jsme zjistili, že za oploceným prostorem louky, kde jsme v jedné z prvotních fázi plánování měli dokonce naplánované nocoviště, stála obrovská Kooperativa stage, na které zrovna zpíval nějaký český interpret. My jsme však kvůli našemu route plánu byli nuceni pokračovat po červené, a tak jsme si nemohli užít koncert letního festivalu Hrady.cz ani o trochu déle. Za zvuku písní jsme se prodírali na opačnou stranu než zbytek fanoušků, kteří zrovna mířili z parkoviště na festival. Naštěstí nám hudba alespoň dodala sil, takže jsme mírné stoupání ke kostelu sv. Jiljí skoro nepostřehli. Kromě toho jsme během naší pauzy, před výšlapem k hlavnímu cíli dne – hradu Bezděz – potkali úžasného sekuriťáka, který nám vyprávěl o svých setkáních s celebritami. Dále se nám podařilo doplnit zásoby vody díky ochotě paní Evy, která nám i povyprávěla o místní historii. Poté už nás čekal jen výšlap na hrad Bezděz a spolu s ním překonání více než 180metrového převýšení na méně než 1,5 km. Avšak výhled na okolí stál za to, a navíc se nám zde podařilo nafotit první fotky z DofE vlajkou (ze spřáteleného gymnázia, tu z OG někdo ukradl, už potřetí!). Pak nás čekalo jen seběhnout z kopce dolů a najít místo na spaní.

Když jsme se utábořili na lesní mýtince, uvařili jsme si teplou večeři, jelikož je to jeden z DofE požadavků, a navíc – nic nezahřeje večer lépe než teplá polévka. Poté už jsme jen nervózně čekali na příchod hodnotitelů, které jsme za celý den neviděli. Když naše učitelky přišly, vše bylo v pořádku a my jsme mohli jít v klidu (který byl pouze relativní, jelikož kolem nás vedla cesta z koncertu) spát a načerpat síly na další den putování.

Sobotní ráno bylo poněkud pomalé, protože se začaly ozývat první rozbolavělé svaly, a to zejména v lýtkách, stehnech a ramenech. Naštěstí jsme vyráželi až v 9 hodin, tudíž jsme se stihli dát do té doby trochu dohromady. Z hlediska trasy nás čekala pohodová rovinka až do Doks. Tam jsme poseděli u zámku a následně pokračovali k hlavní turistické atrakci tohoto městečka – k Máchovu jezeru. Zde jsme na jednom z mostů poobědvali a pozorovali při tom koupající se otužilce a rybáře.

Odpoledním úkolem bylo dojít z Doks do Jestřebí. Během chvíle jsme se dostali z „komfortu civilizace”, který Doksy a jejich okolí poskytovaly. Hned v lese na nás znovu čekalo stoupání. To už jsme byli poměrně vyčerpaní, a to jsme neměli nejmenší tušení, že za chvíli nás čeká naprosto strmé stoupání po téměř neudržované lesní stezce. Avšak následná cesta po hřebeni byla o celý tento výšlap příjemnější. Zasloužený odpočinek nás čekal v Braniborské jeskyni, která vypadala přesně jako obydlí Kopčema a Veverčáka z Lovců mamutů. Seběhnutí do Jestřebí pro nás již bylo hračkou, i když jsme byli poněkud překvapení zjištěním, že zřícenina hradu Jestřebí je ve své podstatě jen skála se schody. Posléze už nás čekala jen nejpříjemnější část dne – hledání místa na spaní. Nakonec jsme se utábořili na louce naproti výše zmíněné zřícenině, což mělo za výhodu výhled na malebný západ slunce.

V neděli ráno jsme vstávali už kolem 7. hodiny za zvuků kokrhání kohouta z nedaleké vesnice. Když jsme vše zabalili a ujistili se, že po nás na místě našeho přenocování nic nezbylo, vydali jsme se po krásné rovince směrem Zahrádky. Převýšení na tomto úseku mělo být 16 metrů, a tak jsme vyráželi s lehkostí nezkušených. Každý si asi dokáže představit to zděšení, když se za zatáčkou, kam vedla červená, po které jsme šli většinu expedice, vynořil obrovský krpál. Potom, co jsme několikrát překontrolovali náš route plan společně s mapou, jsme zjistili, že jdeme správně, a vydali se tedy zdolat příkrý kopec před námi. Po vyšplhání nás čekal krásný výhled na další hřebeny a poté k našemu dalšímu překvapení i trocha horolezectví. Zvolili jsme totiž vcelku dobrodružnou trasu, která vedla nahoru po skalách a mezi nízkými porosty všemožných keřů a nízkých stromků. Člověk měl tedy pocit, jako by se procházel po hřebenech hor v nějakém pralese, a ne v lese pár desítek kilometrů od Prahy. Jako vždy byl výhled seshora naprosto úchvatný, a tak nás ani neznervózňovaly červené vykřičníky na stromech okolo. Během chvíle se nám podařilo najít opuštěný Zámecký letohrádek a následně i zámek Zahrádky, který nás překvapil svou rozlehlou zahradou.

Poslední úsek naší expedici vedl přes NS NPP Peklo, což jsme plně neocenili při plánování naší expedice, ale následně při průchodu jsme si zcela užívali, že máme na dosah tak nádhernou přírodu. Robečský potok, který plynul vedle, nám zpříjemňoval cestu a zejména jsme byli okouzleni velikostí a různorodostí skal okolo nás. Jedna část cesty vedla skrze skalní průchod, což byl též zajímavý zážitek; šli jsme s našimi obrovskými krosnami velice stísněnými prostory bez toho, aniž bychom měli nejmenší tušení, co se nachází před námi. I tuto výzvu jsme úspěšně zdolali a brzy dorazili ke Skautské skále. Po vyšplhání Skautské skály nás už dělily jen jednotky kilometrů od České Lípy. Na nádraží v České Lípě se nám podařilo úspěšně dojít v rekordním čase, asi díky naší odhodlanosti, vidině blízkého cíle a stesku po vlastní posteli.

Všichni jsme se v neděli večer vraceli domů a na koleje naprosto unešení víkendovými zážitky, proto ani ty bolavé nohy nebyly tolik znát. Navíc se nám podařilo úspěšně splnit náš cíl dokumentace a hodnocení památek v Máchově kraji. Po cestě jsme narazili i na spoustu dalších zajímavých míst, které ani nebyly zaznamenané v našem plánu. Nikdo z nás nelituje takto stráveného víkendu a již nyní plánujeme, kam se vydáme na zlatou expedici.