Terezín

Před odjezdem na výlet do Terezína se mě mnoho lidí ptalo, zda jsem nervózní, natěšená, nebo jestli mám strach. K jejich zklamání jsem překvapivě nebyla ani jedno z toho, protože můj mozek z valné většiny ovládlo blížící se pololetí a na nějaké obavy z čehokoliv, co nejde vypočítat v procentech, jednoduše nezbylo místo. Kousek kapacity se uvolnil až večer před odjezdem a vzhledem k tomu, že budík jsem si nastavila na šestou hodinu ranní, lepší čas na pokládání dotazů si můj organismus opravdu vybrat nemohl. A věřte, že zabývat se v půl druhé ráno otázkami typu Jak tam mám jako chodit čůrat, když na mě bude určitě číhat spousta umučených duší? není zrovna ideální ukolébavka. Stín obav na mně ležel i další den ráno a ještě maličko ztěžkl ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo.

Staré domy, oloupaná omítka, vymetené ulice a – „KEBAB!“ přerušil moje úvahy jeden ze spolužáků, zatímco nadšeně ukazoval z okna na zmíněné občerstvení. Následovný všeobecný jásot mě přece jenom trochu uklidnil a přivedl na jiné myšlenky. Avšak ne úplně a rozhodně ne na dlouho. Jakmile jsme vystoupili u našeho ubytování v bývalých Magdeburských kasárnách, přišla totiž první přednáška. Dozvěděli jsme se několik základních informací o tom, co se v Terezíně dělo, a promítli jsme si krátký film s dobovými záběry, které pořídili nacisté za účelem propagandy v zahraničí. Poté nás učitelé rozdělili do skupinek a každé přiřadili jeden pokoj. V něm překvapivě čekalo několik hezky ustlaných postelí a pěkná koupelna a rozhodně to nevypadalo jako místo, kam se nadšeně vrhá kdejaký amatérský lovec duchů. Trochu uklidněni skutečností, že se asi teda nenacházíme uprostřed nějakého béčkového pořadu ala Akta X, jsme si vybalili a vyrazili poznávat taje bývalého ghetta.

Nejdříve přišla návštěva muzea, kde se nacházelo mnoho uměleckých děl vězňů. To se ještě dalo zvládnout, jelikož všude byly lavičky a v místnostech se topilo. Nicméně další část se odehrávala z valné části venku, takže to znamenalo hodně chození a chladný vichr, který celému místu dodával jakousi kvílivou atmosféru. Navštívili jsme mnoho zajímavých míst včetně krematoria či dříve utajené modlitební místnosti, která na mě osobně působila dost intenzivním dojmem. Co mi však přišlo z celé procházky nejzajímavější, byl fakt, jak málo lidí se v ulicích pohybuje. Kromě pár výrostků u večerky jsme nepotkali živou duši, a to ani později téhož dne nebo dne následujícího. K prázdnému místu si přidejte ještě spousty osudů jednotlivých vězňů, obrázky dětí vezoucích chléb na pohřebním voze či místo, kde se naposledy před transportem rozloučil nespočet rodin. To vše vskutku vyznívá hrozně, ale mé rozpoložení prostě nebylo, jak jsem očekávala; vlastně jsem sama na sebe byla až trochu naštvaná, že nepropadám nějakým hlubokomyslným úvahám a nemění se celé své dosavadní životní nastavení.

Večer po procházce jsme se v půl sedmé sešli před kasárnami a začala má nejoblíbenější část pobytu, totiž výlet do podzemních chodeb. K naší skupině byl přidělen skvělý průvodce Pepa, který i při úvodní přednášce v muzeu dokázal všechny zaujmout a vesele máchal každým exponátem, kterým mávat šlo. Ještě větší zábava přišla v chodbách, kde každý vyfasoval jeden kovový lampionek se svíčkou uvnitř. V čele s Pepou jsme všichni vyrazili kupředu. Chodby byly uzounké, tmavé a… no, chodbovité. Každou chvíli se ozvalo zapištění, když některé z dívek došlo, že v podzemí žijí stvoření s mnohem větším počtem nohou, než máme my, a tak se nám můžou v klidu promenádovat po pečlivě učesaných kadeřích. Sem tam někdo málem zapálil spolužáka, špatně

jsme zabočili či nás průvodce schválně navedl do slepé uličky. Byla to zábava, jenže z velkého zážitku zatím jen poměrně slabý odvar. Jakmile jsme totiž vylezli ven, vytasil se Pepa s nabídkou prohlídky daných chodbiček bez něj, a navíc v absolutní tmě… Instrukce zněly jasně: jedna ruka na stěně, druhá na zádech spolužáka a pokaždé zatáčet doprava. Sice jsme nejprve váhali, zda toto dobrodružství podniknout, jenže jsme to dětí zvídavé, a tak nakonec vyrazila do temna většina třídy. Byl to zážitek, na který opravdu jen tak nezapomenu.

Druhý den následovala hned dopoledne prohlídka Malé pevnosti. Moc milá paní průvodkyně nám vysvětlila, kde a jak co fungovalo, kdo vše zde byl vězněn a kdo naopak věznil. Nejvíce mě zaujala cela Milady Horákové a poté místnost, kde docházelo k vyslýchání a mučení. Při větě „ty sprchy tady rozhodně nebyly ke sprchování, ale k mnohem krutějším věcem” jsem konečně pocítila větší emocionální výkyv, a proto považuji Malou pevnost za druhý nejsilnější bod celého programu.

No a tím prvním byla bezpochyby následná beseda s pamětnicí. Musím říct, že na věk dvaadevadesáti let byla paní Doris neskutečně čilá a dokázala zodpovědět všechny naše dotazy. Její vyprávění nás do jednoho dojalo, ale raději nebudu prozrazovat žádné bližší informace, protože možná dostanete příležitost se jí zeptat sami. Dle slov pana Kašpara jsme překvapivě asi udělali dojem a paní Doris plánuje návštěvu Open Gate. Tudíž se máte na co těšit.

Náš výlet do Terezína bych shrnula citátem Helgy Weissové: „Na facky se neumírá.” Kdyby nic jiného, minimálně jsme si uvědomili, jak špatně na tom mohou lidé být a že máme obrovské štěstí na dobu i zemi, v níž žijeme. Ono občas není úplně na škodu podívat se na svoje problémy z jiné perspektivy a zjistit, že jsou vlastně úplně malicherné.