Živá voda v ranních oázách na ZŠ

Živá voda

Pohádka br. Grimmů

O tom, jak jsou naše cesty vydlážděny zlatem.

V pohádce byly cesty k živé vodě tři.

Měly stejný cíl, ale to co je nakonec udělalo jinými, byla síla, která každého prince hnala dopředu.

Všichni chtěli pomoci otci, ale každý kvůli něčemu jinému. Vedly je jiné úmysly…..

Jeden chtěl získat království i princeznu pro bohatství a moc, druhý pro svou důležitost a pýchu. Postoje synů jsou obrazem postojů k sobě a k druhým lidem. První dva princové se ženou dopředu, aby něco dokázali a získali pro sebe. Jak člověk jedná sám se sebou, jedná i s druhými. Kdo je pro něj užitečný, toho užívá jako nástroje, aby něco dokázal, toho, kdo prospěšný není přehlíží a odstrkuje z cesty.

Cesta takto motivovaného jednání končí vyčerpáním. … Člověk zkamení svou vlastní aktivitou, svým vlastním úsilím.

I když nejmladší měl dobré srdce a dokázal přijmout radu, jak otevřít bránu a chléb, také jemu hrozí nebezpečí. Není to vyčerpání výkonem, ale to, že zůstane zkamenělý ve svém pohodlí a snech.

Pramen živé vody, to je pramen štěstí za kterým lidé jdou a který potřebují k životu, aby jako starý král neonemocněli. Každý člověk chce být šťastný, i když si své štěstí i svou cestu k němu představuje trochu jinak.

O co usiluji já? Kam vede moje cesta a jaká je? Co mě pohání dopředu? Proč ráno vstávám a dělám to, co dělám?

Podívejte se jak krásné cesty za štěstím si postavily děti.

Tolik různých cest vede tolika různými směry k jednomu cíli.

Každý máme v sobě mnoho různých cest. Některé jsou zkamenělé a bez pohybu, některými cestami procházíme rychle a toho, kdo na nich stojí, přehlížíme a odstrkujeme, jinde postáváme a přemýšlíme, na některých cestách jsme obdarováni těmi, které potkáváme, a pak máme sílu překonávat zavřené brány a divoká zvířata, nebo jsou také cesty, kde opojeni vlastní dokonalostí spíme a sníme.

Každý z nás si přeje zlatou, šťastnou a bohatou cestu životem. Přeje si pramen živé vody, království i lásku druhých lidí.

Kéž svým životem jdeme ne kvůli vlastní důležitosti,

ani kvůli bohatství nebo moci,

ale z velké lásky ke světu a k lidem.

Kéž umíme v pravou chvíli zrychlit, zpomalit, zastavit se,

někdy se i vrátit a počkat, až přijde ta pravá chvíle.

Kéž jsme v pohybu, a když čekáme, ať víme, proč čekáme.

Kéž nezkameníme a neusneme.

Kéž jdeme po cestách, které vedou k živé vodě a které jsou dlážděny zlatem.

Barbora Sirková