Kvarty v Terezíně

Zaznamenali jste, že se 14. a 15. ledna ze školy ztratili studenti kvart? Byl ve škole najednou klid? Čemu vlastně vděčíte za ty dva dny pohody? Bude to znít ironicky, ale může za to Terezín.

V pondělí přesně v sedm hodin a dvacet minut ráno jsme se my, studenti kvart, vydali na cestu do známého města Terezín. V rámci výuky o druhé světové válce nás čekala dvoudenní exkurze po tomto neobvyklém místě.

Hned po příjezdu jsme byli obohaceni informacemi z úvodní hodinové přednášky. Dozvěděli jsme se všechny základní informace o Malé i Hlavní terezínské pevnosti. Hlavní pevnost byla mezi lety 1941- 1945 využívána jako ghetto a Malá pevnost byla vězením politických vězňů. Na přednášce jsme rovněž zhlédli krátký dokument o využívání Terezína nacisty jakožto vzorového ghetta, na kterém měli příkladně ukázat, jak se zde Židé „mají hezky”.

Následovalo ubytování se v bývalých Magdeburských kasárnách, které dříve sloužily jako kanceláře různých oddělení tzv. židovské samosprávy ghetta a zároveň jako byty některých vedoucích funkcionářů. Po obědě jsme se rozdělili na kvartu A a B a vydali se na tříhodinovou exkurzi po celé Hlavní pevnosti. Viděli jsme náměstí, židovské muzeum, čtvrť ubikací dozorců, koleje určené k transportům, krematorium, pitevny a židovský hřbitov. Musím říct, že průvodkyně byla skvělá. Měla velmi obsáhlé znalosti o celém městě a historickém dění. Celá exkurze byla velmi zajímavá, ale zároveň velmi těžká na vstřebání. Představte si chodit ulicemi, kde po několik let trpěli lidé. K tomu se panu Kašparovi povedlo naplánovat výlet v mrazivém počasí, takže jsme měli zážitek opravdu autentický.

Po zahřátí v našem ubytování zde následoval velmi poutavý workshop zabývající se efektem přihlížejícího. I tato přednášející byla úžasná. Představila nám toto pro nás neznámé téma a otázkami nás vedla k vyvození závěrů týkajících se druhé světové války a nečinnosti společnosti vůči utrpení Židů. Ve skupinkách jsme sdíleli myšlenky a následně o nich diskutovali se spolužáky. Moc mě to bavilo. To jsem ale ještě nevěděla, co přijde večer.

Na večeři jsme se znovu setkali s kvartou A a po vytrávení se vydali na prohlídku podzemí Terezína. Málo lidí ví, že pod Terezínem se nachází skoro 30 km podzemních chodeb. Prohlídka byla naprosto fantastická! Za tu úžasnou zkušenost vděčíme našemu průvodci Pepovi. Velmi zábavnou formou nás nejprve obeznámil s historickými fakty týkajícími se chodeb a následně jsme měli šanci prohlédnout si je na vlastní oči. Poprvé jsme si je prošli všichni společně za svitu lucerniček a následně nás pan Pepa nechal projít část chodeb naprosto poslepu bez jakýchkoliv světel. Báječný zážitek! Zpět na pokoje jsme dorazili až ve čtvrt na deset a po vyčerpávajícím dni jsme se už vyloženě těšili do peřin.

 Druhý den nás hned v devět čekala prohlídka Malé pevnosti. Měli jsme hodinovou prohlídku po celé pevnosti a další hodinu jsme si ji mohli sami projít všude, kde nás to zajímalo. Dle mého názoru v nás tato prohlídka zanechala největší dojem a nejvíce upevnila povědomí o teroru, který se zde děl. Na rozdíl od Hlavní pevnosti je ta Malá zachovaná přesně tak, jako byla za války, jen je doplněná o několik výstav, např. o Miladě Horákové nebo se zde vystavují umělecká díla středoškoláků z Teplic. Měli jsme příležitost vidět i celu atentátníka ze Sarajeva 1918, Gavrilla Principa. Ve vyslýchací místnosti, kde byli mučeni vězni a kde jsme na vlastní oči viděli autentické mučicí nástroje, mi běhal mráz po zádech. Nedokážu ani slovy správně vystihnout tu změť emocí při pohledu na ty hrůzné podmínky. Bylo náročné všechno to vstřebat.

Zpět v kasárnách nás alespoň čekal velmi chutný oběd a nejočekávanější moment z celého výletu. Beseda s přeživší druhé světové války. Setkání s paní Doris Drozdaničovou bylo opravdu nejlepší z celého výletu. Ve zkratce nám pověděla o svých zážitcích a letech strávených v Terezíně. Následoval dlouhý prostor na otázky, který jsme využili do poslední kapky. Paní Doris je milá dáma velmi optimistické povahy s neuvěřitelnou odvahou. V Terezíně strávila čtyři roky a její vyprávění bylo neuvěřitelně pozitivní na to, za jakých okolností zde byla. Život jí zachránily ovečky. „Ach, ty ovečky…“ Tolikrát je zmínila. Paní Doris měla totiž v ghettu za úkol pást ovce, tudíž byla každý den venku, na louce, na čerstvém vzduchu, což jí údajně velmi prospívalo. Neskutečný mi připadal její klid a sebejistota, se kterou s námi sdílela své zkušenosti. Je to opravdu velmi silná žena. Stala se vzorem nám všem. Nejvíce mě dojalo její doporučení na konci besedy: hlavní je udržet si přátele, protože s nimi nám na naší cestě životem bude veseleji. Nezabývejme se nepříjemnými maličkostmi. Naopak, užívejme si života a zaměřujme se na to hezké. Opravdu úžasný zážitek, moc si ho cením. A když budeme mít štěstí, přijede se na nás paní Doris podívat do školy. Už teď se na ni moc těším.

Co říct na závěr? Celá exkurze byla skvělá a věřím, že v nás probudila zájem o toto historické období a zároveň vyvolala hluboké emoce. Pan Kašpar opravdu umí naplánovat výjimečné výlety.

Michaela Rendlová