Lyžák na blátě aneb běžák
Lyžák na blátě aneb běžák
V pondělí 13. 1. jsme se vydali na běžkařský výcvik na šumavský Zadov. Když jsme konečně po dlouhém čekání v kolonách dorazili na chatu s výstižným názvem DOBRÁ CHATA, která byla na týden naším novým domovem, jen jsme smutně koukali na zelené sjezdovky a krajinu bez sněhu. Kde a na čem budeme běžkovat?
Hned druhý den jsme ale na běžky skutečně vyrazili. Domluvený autobus nás odvezl na Modravu, kde byl ještě sníh. Ve středu jsme se rozdělili do šesti skupin a celé dopoledne soutěžili. Odpoledne jsme závodili v „běhatlonu“. Ve čtvrtek jsme se vydali na celodenní výlet na Horskou Kvildu, která se nacházela 9 km od naší chaty. Odpoledne nás čekala moc hezká přednáška o Šumavě a její minulosti. Po večeři jsme měli diskotéku a další hry. V pátek ráno jsme si zabalili všechny věci a vyrazili na meteorologickou stanici, kde jsme se dozvěděli velmi užitečné informace. A potom už jsme vyjeli směr Babice.
Myslím, že i přes nepříznivé sněhové podmínky jsme si lyžák všichni užili a hlavně se ve zdraví vrátili zpátky. Níže si můžete přečíst, jaké zážitky a dojmy jsme si z našeho zimního výletu přivezli.
Kateřina Neumannová
Náš lyžák
Na našem lyžařském výcviku jsme zažili spousty zábavy, ale bohužel o většině zážitcích vám nemohu napsat. Vybrala jsem tedy jednu zajímavost. Když jsme přijeli na chatu, uložili jsme si věci do krásných pokojů a vyrazili na přednášku horské služby. Po večeři jsme byli doslova zbaveni mobilů. Hned první večer začala jedna z mnoha tamních „záhad“. Asi o půlnoci vyjelo z areálu velmi hlasité auto a odjelo na nějaké záhadné místo. Tato událost se opakovala ve stejný čas každou noc. Každý z nás má svou teorii o tom, kdo to záhadné auto řídil a kam jel… Lyžák mě bavil, jídlo bylo dobré a legrace bylo dost. Co víc si člověk může přát?
Sofie Borkovcová
Lyžování na blátě
Lyžovat na blátě. To zní bláznivě, ale nám se to bohužel povedlo. Představte si, že si vyjedete na lyžařský výcvik, těšíte se, že si zalyžujete a něco se přiučíte, jenomže chybička se vloudí, zapomnělo se totiž na jednu věc, na sníh. Na běžkách se nedá lyžovat, pokud není sníh, a bláto nebo prach se jako účinný náhradník neosvědčil. I když to podle úvodních vět nevypadá, přeci jen jsme se na běžky dostali. Sice jen jednou, ale dostali… Jestli něco přeji letošním primánům, tak aby za rok bylo sněhu dost a aby měli kromě teoretické taky praktickou část.
Olda Zahradník
Běžkování na ledě
Minulý týden jsme vyjeli na běžkařský výlet na Šumavu. Moc sněhu tam tedy nebylo, ale o to více máme zážitků. Po jednom dni stráveném v zablácených bažinách kolem Dobré chaty jsme se všichni obávali, že budeme běžkovat leda tak ve snu. Naše obavy se ale vytratily, jakmile jsme dojeli autobusem k Modravě. Běžecká trasa vypadala, že je zasněžená a že si možná i zaběžkujeme. Všichni jsme si nasadili běžecké lyže a pomalu začali zjišťovat, že je těžké udržet na nich rovnováhu.
Klára Blaškovanová
Srážka
V úterý, což byl druhý den našeho pobytu, jsme vyjeli na Modravu, abychom alespoň jednou okusili, jaké to je skuhrat bolestí při výjezdu na kopec a jaké zas sjíždět ve vajíčku velkou rychlostí dolů. Když jsme dojeli na vrchol, pořídili jsme pár fotek a nasvačili se. Samozřejmě většina se moc těšila, až pojedeme z kopce zpět dolů. Proběhly debaty o tom, kdo má nejlepší lyže, a proto z kopce pojede první. Pořadí se konečně určilo, já jsem měla jet někde na konci. Asi v půli cesty se stopa trochu ztrácela a někde dokonce už vůbec nebyla. Když jsem vyjela z jedné ostré zatáčky, najednou jsem asi 10 metrů před sebou uviděla velkou hromadu. Skládala se přibližně z pěti lidí, kteří do sebe byli různě zapletení, a také lidí, kteří přihlíželi, nebo radši dříve upadli, než aby do ostatních narazili. Nezpanikařila jsem, ale rozhodně jsem hlasitě pištěla. Stopa začala nadobro mizet, a tak jsem prostě vzdala všechno brždění a přímo najela do klubka nohou a rukou, kde pár sekund přede mnou skončila Maya. Rozhodně jsem nebyla poslední.
Karola Sušanková
Nehoda na Šumavě
Nyní vám přiblížím události, které předcházely výše zmíněné srážce. Třicet jedna studentů našeho gymnázia vyrazilo na běžky. Pro mnohé z nich byl tento výlet první zkušeností na běžky se vůbec postavit, takže si asi dokážete představit, jak to vypadalo. I přes počáteční zmatky sedmikilometrová cesta nahoru na místo určení proběhla v klidu a bez nehod. Na kopci si studenti odpočinuli a potom se pustili dolů. Odvážní jeli ze svahu rychle, méně odvážní se pokoušeli brzdit, ale to se mnohdy nepodařilo. Takovéto nevydařené brždění bylo příčinou velké nehody. Podle výpovědi studentů vše začalo u spolužáka, který se náhle ocitl na namrzlé části běžkařské stopy. Pokoušel se sice zabrzdit, ale to se nepovedlo, protože jednou lyží se stále držel ve stopě, avšak jeho druhá lyže ujela do lesa. Stačil jediný moment k tomu, aby se ze studenta jedoucího po jedné lyži a zoufale se snažícího zabrzdit stala hromádka neštěstí ležící vedle běžkařské stopy a hrozba pro ostatní…
Jan Cveček
Starý neznamená nudný
Moc ráda bych se s vámi podělila o nějaké veselé příhody z běžkařského výcviku, ale jelikož jsme sněhu moc neměli, představím vám zážitek, který ve mně zanechal hluboký dojem. Jedná se o přednášku pana Emila Kintzla, jemuž brzy bude 86 let. Pan Kintzl je velmi milý a moudrý pán, který už od dětství žije na Šumavě. Jelikož zdejší kraj miluje a zná ho lépe než své boty, napsal o něm několik knih a pro televizi Stream natočil sérii dokumentů Zmizelá Šumava. V každém dílu se věnuje jednomu místu a ukazuje, jak se změnilo během války a komunismu.
Když jsme se dozvěděli, že v rámci odpoledního programu uslyšíme přednášku od pro nás neznámého seniora, moc nadšení jsme popravdě nebyli. Jakmile však pan Kintzl začal vyprávět, ihned si získal naši pozornost. Své vyprávění prokládal krátkými pětiminutovými dokumenty, k nimž nám vždy přidal nějaké historky, na které v minidokumentu nebylo místo.
Zdánlivě všední příběhy obyčejných lidí ve mně vyvolaly silnější emoce než kdejaký hollywoodský velkofilm. Od pana Kintzla jsem si rovnou jednu knihu koupila a nechala si od něj vepsat věnování. Jsem rozhodnuta se na Šumavu v budoucnosti vrátit a alespoň některá z popsaných míst navštívit.
Jana Perská
Girls talk aneb pravá sranda začíná na pokoji
Vzhledem k tomu, že jsme se spolužačkami bivakovaly na největším pokoji, asi vás nepřekvapí, že opravdová zábava začínala večer právě na našem pokoji. Přes den jsme byly utahané jako koťata, pokud jsme tedy nemrzly čekajíce na autobus. Takže naše diskuze o nesmrtelnosti brouka jsme odložily na pobyt na pokoji. Bylo nás sedm holek. Jmény, respektive přezdívkami vás radši unavovat nebudu, protože některé z nich jsou dosti divoké.
Po návratu na pokoj jsme vždy chvíli odpočívaly a vzpamatovávaly se ať už ze suchého biatlonu, nebo běžkování na Modravě. Jakmile se nám do žil opět vlila energie, začala párty. No, řekněte sami, kdo by odolal repráku, discokouli a partě skvělých lidí a neudělal si „menší“ diskotéku? My teda rozhodně ne. A tak se Dobrá chata každý podvečer otřásala v základech za tónů revolučních hitů z minulé dekády. A my jsme na pokoji tančily a všechno nám bylo srdečně jedno.
Potom vždy přišla smutná hodinka. Večeře. Abyste mě správně pochopili, musíte vědět, že na večeři jsme odevzdávali své milované telefony. Chudáci museli strávit celou noc v batohu našeho matikáře. A nejsmutnější na tom bylo, že žádný mobil znamenal, že nebude žádná hudba, tudíž žádná párty.
Ale chytrá holčičí parta se zabaví vždycky. Ať už zíráním na hvězdy, nebo povídáním si s kamarády přes okno. Zkuste si nás donutit jít spát, když zrovna potřebujeme probírat… témata, jestli mi rozumíte. A takto jsme se promluvily a prosmály až ke konci pobytu.
Adriana Skřivanová
