Změna programu je součástí programu

07. července 2025

Letošní expedice měla krycí název BAPAROG 2025 podle spřátelených škol, které se poprvé setkaly v Babicích na návsi. BA zastupuje Banát, PAR žáky a učitele ZŠ Partyzánská z České Lípy a OG – to nemusíme vysvětlovat. Autobusem kromě žáků převážně deváté třídy Partyzánky přijela legenda severních i středních Čech Michal Kašpar, do informačních e-mailů podepisující se jako Mihai Caşparescu. Dávno před výletem mu byly třídními učitelkami zaslány fotografie septimánů, neboť si je vyžádal, aby si jména tehdejších sekundánů po pěti letech připomněl. Nutno podotknout, že si pamatoval jen několik jedinců. S údivem, že Honzovi Cvečkovi a Oldovi Zahradníkovi už rostou vousy, se v Babicích jal pohlížet OG účastníkům do očí. Uznal, že většinu nepoznává.

Když se po částečně úspěšné poznávačce zavelelo k nakládce bagáže, pan řidič, oděný v tričku s nápisem AUTOŠKOLA, což na začátku rozhodně nepřispělo k vyslovení důvěry ve zvládnutí eibentálských serpentin, s paní řidičkou (jeho ženou) začali se všemi našimi batohy, spacáky a karimatkami hrát Tetris. Řidič Jindra se ukázal jako velký vtipálek a velmi vzdělaný člověk; dozvěděli jsme se, že má dva doktoráty a působí v mělnické komunální politice, kde na schůzích zastupitelů pravidelně odzbrojuje oponenty hned úvodním souvětím, v němž použije podobný počet cizích slov jako Oliver Erben na hodinách češtiny. Jeho manželka Lucie mu v humoru výborně sekundovala, zvlášť když do mikrofonu vyhlásila pátrání po 3 kolečkách salámu, která utekla ze svačiny jejího muže, již mu připravila. Dvě kolečka se našla na schodech autobusu – zřejmě byla připravena vyskočit za jízdy ven.

Vyskočit z autobusu ven jsme chtěli my všichni na rumunské dálnici, kde jsme se zasekli na dvě hodiny. Práce na D1 tak dostaly úplně jinou perspektivu… Jakmile jsme se konečně rozjeli, zase jsme stáli, protože kvůli nečekané prodlevě si museli řidiči dát nařízenou pauzu. Pak už nebránilo nic tomu dojet do kempu Valea Iarului pod vápencovým hřebenem Oslea Românească. Po cestě zbývalo ještě nabrat našeho průvodce Lojzu, který se nám již vydal naproti. Jako správný banátský průvodce měl na nohách crocsy, samozřejmě bez navléknutého zadního pásku. „Až si v horách nandám zadní pásky, vy tam umřete!“ řekl úderně modrooký banátský Čech hned na úvod. Pásky si za celou dobu nenavlékl, ale na hranici života a smrti se někteří z nás rozhodně ocitli.

Setkání s Lojzou zanechalo u mnohých šrámy na duši, a to nejen kvůli kurzu směny české koruny a rumunského lei. Prostě tvrdý kraj (Banát) si žádá tvrdé lidi… Jednu situaci však statný jinoch nerozdýchal, dokonce se předčasně vrátil zpět do kempu. K dobru mu bylo to, že opravil wc a uvařil výbornou večeři. Na druhou stranu kdoví, jestli se svým chutným chilli con carne nechtěl pomstít všem, kdo spolu spali ve stanu.

Asi se ptáte, která situace dokázala vystresovat mužného Banátčana. To když se mu ztratila OG češtinářka se dvěma osmačkami z Partyzánky, které učitelka dostala na starost. Lze objektivně říct, že chyba nebyla na straně vyučující, zkušené (ale pomalé) horalky, držela se totiž jasných instrukcí pana Kašpara. Cestou k vrcholu se ozývalo davové: „Péééťooo, Péééťooo!“ a v hlavách septimánů se odvíjely ty nejčernější scénáře: pokud došlo ke střetnutí pedagožky s medvědem, kdo je dovede k maturitě? Vánoční rolnička v batůžku zřejmě zapůsobila, a tak setkání po 6 hodinách těsně pod vrcholem vzbudilo emotivní vítání a masivní objímání na obou stranách. Zážitky musí být hlavně silné, ne nutně pozitivní, že? Jak ke ztrátě došlo, si nechte vyprávět, to by se do reportáže nevešlo.

Za zmínku z rumunských hor také stojí úplně první výlet – „procházka“ soutěskou ala Adršpašsko-teplické skály, na kterou je dle cedule v kempu vyhrazena časová dotace 6 hodin, ale s Lojzou v čele jsme ji prošli za dvě. Na cestě soutěskou jsme se postupně rozcvičovali a protahovali po dlouhé cestě autobusem. Každý nasadil své vlastní tempo, které za několik dní zpomalilo, pokud jste ovšem nezůstali vpředu s Lojzou. „Jestli vás zdržuji, můžete mě předběhnout,“ prohodila přes rameno Petra Šedivá, které klidným hlasem, ale nekompromisně odpověděl Honza Sikora: „To je v pohodě, já jedu o prázdninách na túru s babičkou a dědou, alespoň si zvyknu na jejich tempo.“

Den před začátkem BAPAROGu byl exOG a současný Partyzán notně nervózní z toho, zda Rumuni otevřou malebnou silnici Transalpinu. Účastníci zájezdu byli nalákáni na tuto do kopce klikatící se cestu, která mezi motorkáři několikrát zvítězila v soutěži o nejfotogeničtější silnici na světě, takže ji všichni rozhodně chtěli vidět. Cesta byla naštěstí otevřena 6. 6. a my jsme jí o dva dny později mohli projet, přestože na ni mají autobusy vjezd zakázaný. Byl to zážitek (i pro přihlížející Rumuny), který se umocnil následnou túrou na dechberoucí Parâng a hlavně sestupem dolů do Obarsie Lotrului, kde se někteří vykoupali dobrovolně v jednom z horských jezer a mnozí nedobrovolně, dokonce i vícekrát, v řece Lotru.

Po výživných kilometrech a převýšeních v rumunských horách nás čekal Banát. „Přijde mi to tady jako u babičky v Českém středohoří, i ty domky, akorát hory jsou tu vyšší,“ prohlásil nostalgicky Ondra Galyaš při příjezdu do první banátské vesnice. Vše, co se o Banátu na OG traduje, konečně dostalo jasné obrysy: usměvaví eibentálští obyvatelé s medem, ručně nasbíranými bylinkami na čaj, šípkovou marmeládou a višňovkami; hospoda U Medvěda, kemp nad Medvědem a kopec Kovárna, kam si i letošní expedičníci zaběhli, aby se pokusili pokořit několikaletý rekord. Nepokořili.

Zkušenější z nás se dlouhou dobu potýkali s absencí expedičního songu. Ten konečně přišel v kempu, z něhož shlížíte na Eibentál. Dobrý ráno, slunce vychází nad rájem/ A na místo, kde stojíme, dopadají první paprsky/ Je nebesky hezky, a tak se usmíváme jako z grotesky/ Jako vždycky si budem hrát spolu na kořist a na lovce/ Takže sundat sukně a pánové rozepnou svoje poklopce! Slova se pomalu, ale nahlas linula z Kašparových úst, když nám to došlo: Wohnout! Kapela úzce s Banátem spjatá, jelikož tu několikrát hrála na festivalu. A tahle píseň se pak stala každoranním budíčkem.

Rána bývala po prozpívaných večerech ospalá. Někdo volil k příjemnějšímu probouzení ranní jógu, to Michal Kašpar zapnul přes noc nabitý mobil a otevřel Duolingo, bylo totiž nutné neztratit dlouhou šňůru 986 denních lekcí. I my, neznalí rumunštiny, jsme se něco přiučili. Až budeme příště konverzovat s místními, víme, jak bychom jim oznámili, že doma máme tři Bible a muslimové chodí do mešity.

Večerní program obstaral „pub kvíz“ připravený partyzánskými pedagogy. Soutěžili i zbylí dospělí, kteří využili svých znalostí a zkušeností a všechny studentské týmy předčili, leč o pouhou čtvrtku bodu. Dozvěděli jsme se, jak dlouhou cestu urazí sudy s pivem, které se v Eibentále čepuje, jaké jsou přesné názvy všech banátských českých vesnic, ale především celé jméno našeho oblíbeného horala Lojzy. Kdo by chtěl zažít nekontrolovaný sprint po rumunských vrcholech, může navštívit facebookový profil Aloise Pospíšila.

Prvním výletem v Banátu byla hora Trescovat nad Dunajem. Pokud trpíte ofidiofobií, není tento výlet nic pro vás. Zmije růžkatá je prý nejjedovatějším hadem Evropy, a právě na skalnatém kopci se jí velmi daří. Naše expedice se tedy vyzbrojila dlouhými kalhotami a důvěrou v to, že v nejbližší nemocnici mají protijed. Naštěstí jsme narazili jen na šenkrůty (želvy).

Nejdelší trasy expedičníky teprve čekaly, a to túra z Eibentálu do Bígru a druhý den z Bígru na Známanou, kopec tyčící se nad Eibentálem, na němž je každý rok banátský výlet zakončen pořádnou grilovačkou a točenou Kofolou. Cestu do Bígru si účastníci výletu zkrátili díky dohodnuté VHD (vesnické hromadné dopravě) o 5 km. Když při přepravě pocítili jistý nekomfort, bylo jim doporučeno, ať si vzpomenou na vlaky do koncentračních táborů. Proti tomu nešlo říct ani slovo.

V Bígru expedici čekal ráj na zemi. Stanování v rozlehlé zahradě jednoho z domků, dvě vymazlené kadiboudy a hody pro chuťové pohárky i těch nejmlsnějších jazýčků. Královsky se o všechny postaral sympatický český poslanec se svou partnerkou. Svůj přátelský přístup umocnili poskytnutím koupelny s teplou sprchou pro děvčata a hadice se studenou sprchou pro chlapce i děvčata. Večer se navíc přidali svým zpěvem u táboráku ke kytarovým mistrům Honzovi Cvečkovi a Róze Chovancové, jimž nebojácně sekundoval deváťák Péťa z Partyzánky. Zaznívaly písně od kapel jako Chinaski, Wohnout, Lucie, ale i Queen. Největšími hity se však staly songy Čechomoru a Vypsané Fixy. Běžně hlasití chlapci na zahradě pana poslance tiše diskutovali o aktuální politické situaci, snad aby je neslyšel, když si přijel do Banátu na několik dní odpočinout. Dostatečně hlasitá narážka přeci jen přišla, a to právě večer u ohně při vyzvání nezpěvavých studentů: „Jiří, prostřednictvím pana předsedajícího, zpívej!“ Pan poslanec se lehce pousmál a pokračoval ve svém působivém hraní na kytaru.

Z Bígru se další den šlo 20 km na Známanou. Celkem pohodová trasa vedla rozkvetlými loukami a bzučícími lesy. Těsně před cílem se nám dokonce podařilo zachránit sovičky vypadlé z hnízda. Na otázku směřující k pravidelným účastníkům BIXu, co je to za sovu, zazněla odpověď: „To bude sova.“ Na cestě do finálové destinace nás doslova hnala vidina grilu, soudků a posledního společného večírku. Gril nezklamal, už na korbě auta myslivců jsme zpozorovali naši večeři – pohled to byl ale jen pro otrlé neznalce pohádky o srnečkovi jménem Bambi. Slibované sudy piva pro lovce a dospělé dorazily též, mohlo by být hůř? ptali jsme se sami sebe. Mohlo. Jediné, co se nahoru na Známanou nedostalo, byly sudy studené točené Kofoly. Třídní učitelky z OG chtěly tento pro nealkoholiky velmi podstatný problém vyřešit za každou cenu, dokonce nabízely, že Kofolu zaplatí. Všechny návrhy padly, když nám bylo řečeno, že Kofola došla v celém Eibentálu. Smíření s osudem si účastníci natočili do kelímku studánkovou vodu a odevzdaně do ní vhodili vitaminový šumák (magnesium, elektrolyt, či céčko – děkujeme, Kristýno).

Den nato jsme tedy nepředpokládali, že bychom si ještě v Rumunsku Kofoly užili. Poslední dvouhodinová trasa vedla z kopce dolů zpět do Eibentálu a trvala pro většinu jen hodinu. Sprcha, oběd a nákup suvenýrů byly dostatečným motivem k rychlé chůzi. Vešli jsme do první eibentálské restaurace a zeptali se servírky: „Mohli bychom si koupit něco k pití?“ „Kofolu?“ Nastala delší pauza, než jsme se vzpamatovali. Následoval triumfální pocit, který se mísil s pocitem velké křivdy. O to lépe tradiční nápoj z Krnova chutnal.

Ještě před obědem došlo k vyzvání žáků ZŠ Partyzánská, aby se před cestou osprchovali, což se pro mnohé z nich zdálo být tím nejvyšším trestem, takže se muselo sáhnout dokonce až k výhružkám – samozřejmě pro dobro všech cestujících. Na druhou stranu jim bylo nabídnuto zapůjčení ručníků i sprchových gelů. Někteří nabídky využili, někteří ne.

Závěr patřil lodnímu výletu po Dunaji, kde si mnozí připadali jako ve Středomoří, jen soukromá jachta, beige plátěné oblečení a prosecco chyběly. Do jeskyně Ponicova jsme pouze nahlédli. Po zkušenosti se skupinou z roku 2023, kdy hrozilo, že budou naše studenty a učitele několik dní vyprošťovat ze zatopené jeskyně jako mladé fotbalisty v Thajsku, nás radši nenechali z lodě ani vystoupit. O dobrodružství se přeci jen postaral aspoň kapitán lodi. Vyhlídnul si tu největší dunajskou vlnu, a jako by rozuměl češtině jednoho septimána na přídi, který vzýval vlnu slovy: „Pojď mi!“, vmanévroval příď lodi do nitra vodní kudrliny tak, že nikdo vpředu nezůstal suchý. Škoda, že ti neosprchovaní deváťáci byli na zádi…

Pojeď do Banátu, říkali. Bude to nezapomenutelný zážitek, říkali. A měli pravdu. Kdybyste se chtěli do rumunských hor vydat, neváhejte ani chvíli, jsou krásné jako Dolomity, jen cestičky jsou liduprázdné a místo horských chat potkáte salaše, kde svá stáda ovcí nahánějí bačové a ovčáčtí psi. Pokud si nejste jistí, zda chcete expedici do Banátu v septimě absolvovat, můžeme vás ubezpečit, že kromě nádherných výhledů a usměvavých lidí vám tento výlet nabídne jedinečné stmelení kolektivu. Veškerá konverzace se již během prvních dvou dní zúží natolik, že si budete sdílet až intimní starosti; například kde, kdo a jak se může, případně nemůže vyprázdnit. Navíc si úplně vyčistíte hlavu, protože se soustředíte jen na to, aby někdo někde neumřel, ani vy sami. A rada k nezaplacení na konec: nezapomeňte si před odjezdem z Rumunska zkontrolovat kapsy u oblečení, abyste se pak doma u pračky nedivili, podobně jako Kristýna Procházková, že jste najednou součástí praní špinavých peněz.