Banát 2013 – expedice zlaté úrovně programu The Duke of Edinburgh's Award

Tříleté úsilí věnované splnění vzestupných cílů v rámci programu DofE bylo v půli června završeno zlatou expedicí DofE. Na konec této cesty, tedy k dobrodružné expedici, dospěli pouze čtyři aspiranti zlaté ceny. „Odměnou“ jim byla možnost naplánovat a užít si čtyřdenní, více než devadesátikilometrové putování v kouzelném prostředí rumunského Banátu. 

9. června tak do Banátu vyrazila spolu se studenty z Litomyšle desetičlenná výprava Open Gate (o této výpravě píšeme na jiném místě). V jejím průběhu se naše DofE skupina od hlavní výpravy na čtyři dny oddělila a samostatně čelila puchýřům, nepřízni počasí, hladu a strachu z medvědů, hadů a další havěti hojně se vyskytující v místních hlubokých lesích. 

Putování „Edíků“ začalo v Eibentále, odkud skupina spolu s ostatními vystoupala na kopec Známana, z něj druhý den pokračovala přes poloniny Ravna a za prudké bouře s krupobitím dorazila do další české vsi Bígru. Dál cesta vedla přes hluboká údolí k Rovensku, nejvýše položené české vsi v Banátu. Poslední den skupinu čekala za stálého deště úmorná a vysilující, více než čtyřicetikilometrová cesta kaňonem Nery, kde museli účastníci expedice prokázat morální a fyzickou odolnost a třeba také lezecké dovednosti při překonávání skalních překážek v kaňonu. 

Myslím, že český Banát všechny zúčastněné okouzlil a expedice svými podmínkami nejen naplnila, ale i překonala limity předepsané Národní kanceláří DofE. 

Účastníci expedice (Eva Eöllősová, Tomáš Kulík, Viktorie Licková a Martin Svoboda) odpovídali na anketní otázky, které jsou mimo jiné i cenným ponaučením pro účastníky příštích expedic. 

Jak se ti v Banátu líbilo?
Eva: V Banátu se mi líbila především příroda, která se výrazně liší od té v Česku. Banát je hornatá oblast, a protože naše cesta vedla většinou přes vrcholky kopců, měli jsme možnost pořádně si okolí prohlédnout. Jinak lidé v Banátu jsou velice milí a přátelští.
Tomáš: Banát je velmi zajímavé místo i z toho důvodu, že po téměř celodenní jízdě autobusem v cizí zemi se člověk ocitne mezi lidmi, kterým rozumí. Když jsem se připravoval na cestu, tak jsem si nebyl zcela jist co čekat, ale lidé byli velmi příjemní. Počasí však nebylo nejlepší.
Viky: V Banátu se mi líbilo moc, příroda byla nádherná a pokud jde o počasí: pravda, objevilo se několik nepříjemných bouřek, ale jinak mi – až na zákaz chodit na slunce kvůli antibiotikům – většinou slunečné, teplé a mírně větrné počasí vyhovovalo.
Martin: Banát se mi opravdu zalíbil, je to skvělá kombinace rumunské krajiny a české kultury. Oproti Česku jsem zaregistroval chudobou a viditelně nižší životní úroveň obyvatel, zároveň mě příjemně překvapilo, jak moc programy Evropské unie pomáhají i v těch nejzapadlejších vesničkách. 

Co bys řekl/​a k obtížnosti expedice?
Eva: Pro mě byla expedice náročnější spíše psychicky než fyzicky. Naše skupina udělala tu chybu, že poslala na nákup potravin mužského účastníka expedice - to se neukázalo být dobrým nápadem[J1] . Vcelku ale obtížnost expedice byla přiměřená a zvládnutelná.
Tomáš: Čekal jsem, že to těžké bude, ale některé úseky se ukázaly ještě obtížnější, než jsem čekal. I tak se expedice dala zvládnout.
Viky: Expedice byla náročná jak fyzicky, tak psychicky, ale máme to za sebou a některé momenty opravdu stály za to. Všichni jsme byli poškrábaní, poštípaní, měli jsme oteklé nohy, namožené všechny svaly v těle, bolavá záda a křeče v chodidlech. Museli jsme se brodit ledovou řekou se silným proudem, slézat skály a přestát bouřku s tvrdými a velkými kroupami. Přežili jsme. Asi jsme odolní.
Martin: Expedice byla přiměřeně obtížná. Ač se téměř 90km může někomu zdát málo, spolu s nevlídným počasím a rozmanitým, kopcovitým terénem představovala poměrně náročný pobyt v přírodě. 

Která část byla nejnáročnější?
Eva: Nejnáročnější byl podle mého názoru třetí den - cesta do Rovenska. Cesta byla dlouhá a obtížná i kvůli svému převýšení (na jeden kopec to bylo více než 500 výškových metrů!). Jistou roli také sehrál nedostatek vody po celý den.
Tomáš: Pro mě to byl určitě poslední den, poněvadž mé nohy už měly dost a postupem času se čím dál tím častěji ozývaly, což mi nemálo ztěžovalo pochod. Ostatní členové expedice to věděli a snažili se mi pomáhat. Společně jsme to dokázali.
Viky: Prudké stoupání a klesání při cestě na Rovensko a cesta chráněnou oblastí po levém břehu řeky Nery, brod nevyjímaje. Ta ledová voda byla sice osvěžující, ale kvůli předchozím bouřkám jsme neměli už žádné suché oblečení. Tudíž nešlo o osvěžení příjemné.
Martin: Čtvrtý den, když jsme šli ke kaňonu Nery, jelikož jsme se zabloudili a deštivé a mlhavé počasí bylo velice depresivní. 

Nejhorší moment expedice?
Eva: Druhý den. Bylo nádherné počasí, a pak se z ničeho nic zatáhlo, začalo pršet, a dokonce padaly kroupy. Jelikož jsme se snažili ukrýt v prořídlém lese, byli jsme mokří až na kost a boty jsme sušili ještě druhý den večer. Dost hrozné také bylo, když jsme potkali užovku stromovou, kterou byl pan Kašpar naprosto uchvácen. Mně však takovou radost nepřinesla.
Tomáš: Když se ponořím do své paměti, nejhorší část nejspíše přišla v době, v níž nás zastihla bouřka, při níž se na nás místo vody snesly kroupy. Museli jsme to nadělení přečkat v lese, a tak jsme promokli až do morku kostí. Jsem rád, že už je to za mnou.
Viky: Pro mě bylo krizovým momentem obrovské stoupání a poté i prudké klesání při cestě na Rovensko. Poslední větší stoupání na Rovensko jsme šli už bez vody, ale zato s mnohem lepší náladou, která byla zřejmě způsobená nadměrným vyčerpáním.
Martin: Druhý den poté, co jsme zmokli a já měl úplně mokré boty. Nejtěžší bylo pochopit, že představují pouze dva přenosné bazénky na nohu a nejsou na obtíž. 

Jaký byl nejlepší zážitek /​ pocit?
Eva: Den po expedici, kdy nám byli doneseni uzení pstruzi a bylo nám oznámeno, že jsme všechno zvládli. A taky když se odplazila užovka.
Tomáš: Zajisté to byl konec, kdy jsme konečně dorazili na místo posledního noclehu a já s jistotou věděl, že zítra už nic nebude. Já a mé nohy jsme si společně oddechli a už se jen najedli a odpočívali.
Viky: Teplá sprcha po expedici a spánek v autobusu po dokončení čtvrtého dne.
Martin: Samotné údolí Nery, trasa byla úžasná, a přestože se cesta tvořená převážně bahnem a hlínou proměnila v jednu dlouhou skluzavku, byl to neopakovatelný zážitek a nejpěknější úsek cesty. 

Co bys vzkázal/​a příštím účastníkům?
Eva: Pořádně si zorganizovat nákup potravin na celou expedici (čtyři polévky jsou pro čtyři lidi na čtyři dny prostě málo). Nehasit oheň poslední pitnou vodou, když víte, že minimálně 15 kilometrů nebude žádný pramen.
Tomáš: Opravdu buďte organizovaní a rozdělte si práci tak, abyste si byli jisti, že práce zadaná určitému člověku je správná volba, jelikož jestli někdo selže, ovlivní to celou skupinu. Naše parta se s tímto problémem setkala. Ale přežili jsme i to.
Viky: Aby neposílali nakoupit někoho, kdo má jako jediný ze skupiny čas. Je pak totiž možné, že nebudou mít co jíst, nebýt hodného pana učitele. Jídlo a voda jsou nejdůležitější část celé expedice, a pokud nejsou, mají všichni špatnou náladu a jde se mnohem hůř. Dobré, prošlápnuté boty jsou podmínkou, stejně jako pláštěnka (i na batoh) nebo nepromokavé oblečení.
Martin: Více jídla nikdy neuškodí. Rovněž se připravte na to, že budete pořád mokří. Občas se vykoupejte v potoku - hygiena vždycky povznese náladu. 

Zde si prohlédněte fotogalerii. 

Michal Kašpar