Bronzová expedice DofE: The best people ever <3

Mokro. A taky hodně chleba a čínských polévek. A okurek! Ano, asi takhle by se dala shrnout bronzová expedice, na kterou se naše odvážná pětičlenná skupinka vydala během závěrečného týdne v červnu. Po vypořádání se s posledními maličkostmi (např. zjištění, že třicet minut před odjezdem nemáme stan a odvoz) jsme hodili batohy na záda, nasedli do vlaku a vyrazili vstříc Českému ráji. Jak si každý z nás užil tohle třídenní dobrodružství, si přečtěte dále.

Ačkoliv pan Kašpar oficiálně expedici zahájil až v pondělí ráno na zřícenině hradu Zbirohy, myslím si, že ta naše začala už v neděli dopoledne, kdy jsme se dozvěděli, že nás jde o dva méně, a tudíž nemáme jeden stan, ale zato máme víc jídla. Člověk si řekne ‘to se hodí’, ale upřímně, jít do strmého kopce se třemi taškami plnými chleba a čínských polévek, které se už nikomu do batohu nevešly, zas až taková pohoda není. Avšak jako správní dobrodruzi jsme si se vším hravě poradili a první noc strávili u ohně na přímo vysněném místě. Kéž bychom ale tušili, že to bude poslední chvíle sucha a tepla…

V noci pršelo. Asi si umíte představit naše zoufání, když jsme se probudili v pondělí ráno a slyšeli padající kapky deště. Měli jsme štěstí, déšť zase rychle zmizel, a tak jsme na cestu vyrazili v dobré náladě. Ta nám vydržela do oběda. Pak se spustil „letní deštík“, který nás věrně doprovázel celým zbytkem dne. Opravdová legrace ale nastala, když jsme večer po nechtěné odbočce do vedlejší vesnice stavěli stan v dešti a pod plachtou druhého se snažili uvařit alespoň trochu čaje. Obojí se nám povedlo, sice někteří spali v louži, ale povedlo. Výhodou pro nás byl blízký pramen vody, takže kdykoliv jsme jednu láhev vody vypotřebovali, poslali jsme Mikyho pro další. Když už jde na výlet se čtyřmi holkami, musí se přeci trochu snažit, na okrasu jsou tam jiní… Nakonec jsme se ale tedy všichni jakžtakž ohřáli i najedli a šli spát s nadějí, že ráno bude líp.

Nebylo. Popoháněla nás ale vyhlídka TEPLÉHO a SUCHÉHO vlaku, který na nás měl čekat ve Ktové. Naštěstí se během dne počasí zlepšilo, a tak jsme si cestu k Troskám užili. Na hrad jsme se z posledních sil vyškrábali a s nadšením jsme se běželi podívat na obě věže. Věrný deštík se ale jen tak vzdát nehodlal, takže v jedné z věží jsme si ještě chvíli poseděli, protože venku foukal vítr tak silný, že pokusit se slézt po kluzkých a strmých schodech dolů by se dalo klasifikovat jako adrenalinový sport.

Do Ktové jsme se ale přeci jen dočvachtali, sice promáčení a uťapaní, ale zato s celým bochníkem chleba na cestu. A taky čínskými polévkami. A spoustou puchýřů. A ještě větší spoustou špíny. Ale stálo to za to.

Mája Kernalová

Měkká postel, dobré jídlo, mobil a hlavně Wi-Fi vás na expedici DofE rozhodně nečekají. Již po 30 minutách ve vlaku na cestě na Malou Skálu si někteří z nás začali klást otázky typu: „Dva dny bez Wi-Fi a mobilu! Jak tohle přežiju?“ či „Proč nezůstanu radši doma?“ Avšak zanedlouho jsme se všichni smířili s tím, že není cesty zpět. K večeru jsme dorazili do cílové stanice (Malá Skála) a „s nadšením“ jsme si ještě vyšlápli nějaké ty dva kiláčky do kopce na místo noclehu (Zbirohy). Tam jsme rozdělali stany, navečeřeli se a šli spát.

Druhý den nás čekala cesta dlouhá cca 20 km, na kterou nás pan Kašpar s panem Michalikem již po ránu navnadili informací, že odpoledne bude pršet. A tak jsme se celí natěšení vydali na cestu. Dopoledne se nám šlo opravdu krásně, pochodovali jsme téměř bez zastávek. V poledne jsme se opět setkali s našimi opatrovníky, kteří nám tentokrát oznámili, že pršet má pouze od 14 do 16 hod. Ne, pršelo celé odpoledne, celou noc a téměř celý další den. Večer jsme již důkladně „osprchovaní“ dorazili na místo našeho druhého noclehu nedaleko Sedmihorek. Ihned po našem příchodu se lesem začala linout vůně chleba a čínských polívek. Naštěstí žádnou zvířecí návštěvu z místního lesa jsme neměli, a tak jsme mohli jít klidně spát.

Další den nás čekala přibližně stejně dlouhá štreka, avšak zpestřením byl hrad Trosky, ze kterého jsme měli překrásný výhled na krajinu Českého ráje. Ovšem pouze do té doby, než nás přímo na vrcholu zastihl pořádný slejvák. Nikomu to však nevadilo, jelikož jsme ještě to samé odpoledne nasedli do vlaku a doplazili se zpátky domů.

Adéla Brzobohatá

Vyrazil jsem já a čtyři holky. Řeknete si, proč ne… Dokonce jsem ani nemusel táhnout oba stany, protože si jeden odnesly samy. A jídlo bylo nakoupeno předem, dokonce pro více lidí, než nás nakonec šlo (ano, i takové věci se dají zjistit v den odjezdu), tudíž výpravě k úspěchu nemohlo naprosto nic chybět... - 5 okurek -

Avšak první trable na sebe nenechaly dlouho čekat. Vypekly nás České dráhy, jelikož oranžová studentská kartička, na kterou jsme všichni zvyklí jezdit, samozřejmě na cestu na Malou Skálu neplatí. Dobrá, doplatili jsme. Před námi bylo první stoupání. Kromě pozdějšího výstupu na Trosky mělo jít o nejnáročnější část trasy, což některé členy výpravy přinutilo pořádně zvážit, jestli ta dvouhodinová cesta zpátky půlnočním vlakem v ten samý den náhodou nestojí za to.

Naštěstí pro nás všechny nestála, a tak jsme dorazili na naše první nocležiště - naprosto dokonalý plácek mezi skalami, kde jsme krásně rozbalili dva stany a založili ohniště, jehož polohu se ráno pánům učitelům nepodařilo objevit. A tu se projevila výhoda cestování s dámským osazenstvem, jelikož až na manipulaci s noži, kterou jsme museli některým zakázat, se můj tým projevil jako dokonalá kuchyně, a tak jsem měl večer pohodu. - 4 okurky -

Ráno jsme na záda nasadili značně odlehčené batohy a vydali se na nejdelší štreku. Potom, co nás zradila turistická značka, jsme se ocitli v jiné vesnici, než jsme plánovali. Opět se rozpršelo a bohužel už do konce dne pršet nepřestalo. Proto se náš druhý večer, asi o čtyři hodiny kratší než ten první, nesl v poněkud jiném duchu. Když jsme po dlouhém přemlouvání některých cestovatelů, že kilometr před cílem opravdu NEstavíme, konečně dorazili, vytoužený plácek pro stany nikde. Trochu jsem si tedy v dešti zaběhal, než se mi podařilo kýžené místo nalézt a ukecat ostatní, aby se do toho posledního kopce vytáhli. Stavění stanů se ukázalo jako velká zábava. Jeden stan měl naštěstí kostru vztyčitelnou bez vnitřní konstrukce. Ten se záhy proměnil v polní kuchyni a sušárnu pro všechny, kterým se nechtělo do deště. Druhý potřeboval postavit nezakrytý vnitřek, mokrou plachtu jsme tedy natáhli mezi stromy a s nějakou tou kapkou uvnitř (jenom jedna třetina stanu nepoužitelná!) jsme ho postavili. Pak jsme znovu přestěhovali skladiště a kuchyň a dokončili i druhý stan. Konečně jsme šli spát. - 1 okurka -

Průtrž mračen, která nás následující den zasáhla na Troskách, neměla téměř žádný negativní efekt na naši náladu, a jelikož se celý tým ukázal jako, cituji, „slušný šlapky”, dorazili jsme na nádraží dokonce o vlak dříve. - okurky došly -

Přese všechny skvělé zážitky si dovolím tvrdit, že následná sprcha se řadila mezi ty nejdelší a nejpotřebnější, co nás kdy potkaly.

Takže holky, za rok stříbro!

Mikuláš Plešák

Na svoji bronzovou expedici DofE nikdy nezapomenu. I přesto, že jsem si myslela, že ve sportech nezaostávám za ostatními, v túrách s těžkým batohem na zádech a deštěm jako neodbytným pronásledovatelem nijak nevynikám.

Mnohokrát jsem si přála utéct pryč, ale pak mi došlo, že už na to nemám ani kousek síly. Naděje mě opouštěla a vracela se ke mně v naprosto náhodných intervalech, stejně jako síla (akorát ta už se mi tedy nevracela). Ale hlad jsem nikdy neměla. Nakonec se ukázalo, že 5 okurek, ze kterých se záhadně stalo 6, 28 čínských polévek, 3 pecny chleba a další skladné výživné věci nám vystačily natolik, že nám i něco zbylo. O vodu taky nouze nebyla, protože jsme po cestě našli pár krásných pramenů. Příroda tam byla opravdu krásná, tedy kromě těch kopců. Ale kdyby nebyla cesta do kopce, nebyla by ani z kopce, a tak jsme to nějak přetrpěli. Oproti tomu věc, která se přetrpět nedala, byl potutelný úsměv pana Kašpara, když nás chodil kontrolovat se svým malým batůžkem. A suchými botami. Jeden večer jsme byli tak mokří, že nám promokly i pláštěnky, a to už je podle mě co říci. Pršelo už asi 5 hodin vkuse a my jsme zmrzlí na kost museli stavět stany ještě další půlhodinu. Přiznávám, že to byl čas, kdy jsem litovala své existence a spílala na všechny strany s přesvědčením, že mi to aspoň nějak pomůže. Nepomohlo.

Také jsme s Bety mrzly v noci ve stanu. Každé ráno jsem s vykulenýma očima pozorovala ostatní, kteří nám hrdě vyprávěli, jak spali v tričku a kraťasech. My s Bety jsme spaly v termoprádle, kalhotách, v dvojích ponožkách, tričku, svetru a bundě. A byla nám ukrutná zima. Asi jsme si postavily stan na nějakém zvláštním místě s výjimečným rozdílem přízemních teplot, jinak si to neumím vysvětlit. Na vodě takové rozdíly určitě nejsou a taky vás tam nebolí nohy a záda, proto jsem rozhodnuta příští expedici strávit na nějaké řece. Nicméně, všem doporučuji na expedici jít, ve skutečnosti to byla docela zábava a je na co vzpomínat.

Mája Kolomazníková

Myslím, že mou největší chybou byla má naivita. Před tím, než vše začalo, jsem si tuto expedici představovala spíš jako kempování s kamarády. Bohužel během našeho „kempování” má představa zmizela a byly chvíle, kdy mi expedice přišla jako boj Bety vs. příroda.

Ještě před začátkem samotné expedice se vyskytla menší komplikace, protože to by nebyla naše třída, aby někdo něco neoznámil na poslední chvíli. Ze sedmičlenného týmu se tedy záhy stal pětičlenný - Miky a jeho holky. Sestavu jsme měli, a když jsme v neděli večer dorazili na start, neměli jsme důvod na cokoliv čekat. Pár selfie před cestou a šli jsme. Asi po pěti minutách cesty jsem si začala uvědomovat, jak naivní jsem vlastně byla. Kopec, který se mi zdál strmější, než je vůbec možné, a vzápětí Mikyho povzbudivá poznámka, že další den to bude ještě horší, mi vnukl myšlenku odjezdu domů, kterou mi tedy nakonec náš tým Miky a holky rozmluvil.

Zpocená, udýchaná, naštvaná, žíznivá a nevím, co všechno, jsem tedy následovala skupinu až na místo, kde jsme trávili první noc. 1:0 pro Bety. Když se na tuto první noc dívám zpětně, říkám si, že byla naprosto v pohodě. Měli jsme oheň, jídlo a suché oblečení, i když jsem si ráno stěžovala, že mi byla zima.

To ráno jsem ovšem ještě nevěděla, že mě čeká zkouška mého života a zkouška trpělivosti našeho týmu. Vyrazili jsme na cestu dlouhou asi 20 km, na což jsem odmítala myslet, a vše se zdálo být relativně v pořádku. To se ale zanedlouho změnilo. Zhruba ve tři hodiny odpoledne začalo pršet. Zde začal boj Bety vs. příroda. Vím, že ten déšť nebyl asi tak hrozný, ale tehdy (vlastně i nyní) mi přišel jako největší bouře a přírodní katastrofa. Pršelo tak, že promokaly i pláštěnky. Pršet nepřestávalo a má nálada výrazně klesala. Aby toho nebylo málo, hráli jsme v rámci naší expedice nejotravnější hru na světě - Jungle speed. Hra mi nešla, byla mi zima, měla jsem hlad a všechno bylo špatně. Konečně jsme došli naprosto rozmáčeni na místo, kde jsme měli přenocovat. Když jsem si po vteřinové radosti, že už jsme na místě, uvědomila, že v takovém počasí budeme stavět stany, sedla jsem si na zem a začala brečet, protože všechno bylo tak, jak jsem nechtěla. Vůbec se mi tam nelíbilo a byla jsem silně deprivovaná. Minimálně 10:1 pro přírodu. Naštěstí Miky vymyslel, co budeme v takové situaci dělat. Za chvíli jsme seděli pod plachtou stanu s vařiči a ohřívali vodu na čínské polévky, které mi za normální situace úsměv na tváři nevykouzlí, ale v ten moment jsem byla za čínskou polévku, chleba a okurku celkem vděčná. Všichni jsme tedy seděli pod plachtou a klepali se zimou. Zanedlouho dorazili páni učitelé. Přijeli autem. Když jsme viděla, že jsou v suchém oblečení a vůbec nevypadají jako trosky (ty s T nás čekaly další den), chtěla jsem si sbalit věci, dropnout eddieho a jet domu. Nakonec jsem si jen postěžovala, jak je život nespravedlivý, a šli jsme spát.

Přišel poslední den a já viděla naději. Myšlenka na sprchu, jiné jídlo než čínské polévky a pohodlnou postel bez mravenců mě dohnala až k samému konci, přes Trosky do Ktové. Tím jsem si mohla připsat minimálně 50 bodů. Celkové skóre se rázem změnilo na 51:10 pro Bety. Myslím si, že to je celkem obstojný výsledek pro získání bronzového certifikátu

Bety Novosadová

A kde jsme to vlastně bloudili? Prošli jsme Český ráj: odkaz na trasu je zde. Graficky zpracované výsledky hry Jungle Speed přikládáme.