Bronzový EDIE 2012 - Křivoklátsko

Naše skupina, skládající se z šesti členů, konkrétně Kristiny Benedetti, Karolíny Horské, Ibolye Bělákové, Niny Fuchsové, Terezy Jankové a Davida Jaroše, se vydala vstříc neočekávanému dobrodružství ve formě dvacetikilometrového denního pochodu, který trval plné dva dny; ušli jsme tedy čtyřicet kilometrů. Náš výchozí bod, který se nacházel v kempu u Křivoklátu, tedy U Jezzu, jsme opustili v pondělí 25. června, zhruba v 10 hodin dopoledne. Přespávali jsme tam z neděle, abychom si pak jen mohli sbalit stany a spacáky; nemuseli jsme se tak ráno zabývat tím, co všechno jsme zapomněli, jelikož jsme to zjistili už minulou noc. Díky takto získanému cennému času jsme se stihli rozloučit s dalšími skupinami, popřát jim mnoho zdaru, naposledy si doplnit pitnou vodu a zároveň vyjít jako první.

Hned u první zatáčky jsme sice museli kouknout do mapy, ale ani to nás neodradilo a vydali jsme se do nejprudčeji vyhlížejícího kopce, který se zrovna naskytl. Měli jsme nakázáno fotit se u rozcestníků, abychom měli důkaz, že jsme na onom místě opravdu byli. Vzali jsme to tedy vážně a hned u prvního rozcestníku jsme se vyfotili, ještě poměrně čerství a svěží, i po tak náročném výstupu. Když jsme se pak raději zeptali náhodného kolemjdoucího, zda jdeme správně, odkázal nás na další asi půlhodinovou cestu po silnici. My si ale řekli, že po silnici by to bylo moc nudné, a tak jsme se radši vydali skrz rokli, která nás měla zavést k indiánskému kůlu a tenisovým kurtům. Po sestoupení z velice prudkého svahu a prodírání se velice úzkými a nebezpečně vyhlížejícími uličkami zarostlými trnitým křovím jsme se nakonec přece jenom dostali dolů, ale po hledaných místech ani památky. Po necelém kilometru jsme přece jenom zázračný kůl našli, vyfotili se u něho, ale na tenisové kurty jsme nenarazili. Šli jsme tedy dál, míjeli jsme naše vytyčené body a zastávky, a i když jsme občas byli zklamáni tím, jak to na daném místě vypadá, nevadilo nám nakonec poobědvat poblíž opuštěné křižovatky u rybníka. Podle názvu „Bušohrad“ jsme očekávali nějakou starobylou budovu připomínající hrad či nějakou menší zříceninu, nikoli jen dřevěnou budku, podobnou těm u autobusových zastávek, ke všemu ještě zarostlou vysokou trávou a kopřivami.

Po slunění, trávení a promýšlení naší další cesty jsme se konečně zvedli a připraveni na poslední třetinu naší túry, jsme si začali znovu notovat oblíbené písničky, které šly pěkně do rytmu našich pochodujících nohou. Cestou jsme objevili Skryjská jezírka, kde jsme také vyslechli Davidovu biologickou přednášku zaměřenou na bioindikátory vody, obohacenou i o latinské názvy ryb. Naplněni novou energií získanou odpočinkem a výhledem na krásný minivodopád, osvěženi, ale také zasaženi nepříjemnými puchýři jsme opustili bublající potůčky a dorazili až do našeho tábořiště. To se mělo vyskytovat poblíž Jankovského mlýna. I když jsme ho pak čirou náhodou objevili, jelikož jsme šli doplnit zásoby pitné vody, nikdy by nás nenapadlo, že ani jeden opravdový, byť rozpadlý mlýn nepotkáme, zvlášť když i bližší místa a objekty nesly podobný název obsahující slovo „mlýn.“ Postavili jsme stany, šli se vykoupat do nově objevené „koupelny“, což v překladu byla malá betonová nádrž s ledovou vodou, a s čistými a umytými nohami jsme dohopsali zpět do našich přístřešků. Připravili jsme si lahodnou večeři, namasírovali naše utahaná záda, ošetřili všechny puchýře a boláky a šli za vzdáleného bublání potoku a kapek dopadajících na náš stan spát.

Druhý den se celá skupina vzbudila uprostřed zmoklé louky, plna nadšení z vyhlídky na toulky po Křivoklátsku. Někteří členi si ještě museli přelepit puchýře a mohlo se vyrazit. Z důvodu rychlé spotřeby jídla byly krosny nyní mnohem lehčí, a tudíž byla chůze mnohem příjemnější. Zbývalo nám pouhých 18 kilometrů do cílové destinace a tak jsme si užívali patřičného ‘lelkování‘ a častých zastávek na jídlo. Počasí bylo perfektní a celé skupině se šlo ‘jedna báseň‘. Bohužel nás nekvalitní obuv zastihla v tu nejzranitelnější chvíli, takže jsme naplno využívali luxusu naší obsáhlé lékárničky. Cesta nám ubíhala rychle, za pomocí zpěvu a myšlenky na blížící se cíl. Do Žebráku jsme došli jako první, a tak jsme měli čas na odpočinek a nabrání sil na cestu zpátky do školy.

Kristina Benedetti