Daniel Strnad

Loni se dostal na nejlepší technickou univerzitu v Evropě – do nizozemského Delftu. Přestože je mu teprve osmnáct, už má za sebou první rok vysokoškolského studia. Na základní škole i později na Open Gate vždycky přeskočil jeden ročník. Daniel Strnad je mimořádně nadaný, což mu bylo ale občas spíš na obtíž.

„Myslím, že moje největší štěstí je, že jsem se narodil milujícím a podporujícím rodičům,“ říká hned na úvod Daniel Strnad. Byť se rozvedli, když mu byli tři, o syna se dál společně starali. Daniel vyrůstal převážně na Šumavě, v Kašperských Horách, kam chodil na základku. Odtud se pak dostal na Open Gate a k rodičům jezdil už jen na víkendy. Jedna sobota a neděle u mámy, druhá u táty. „Myslím, že to chtělo z jejich strany určitou dávku odvahy. Když mě dali na internátní školu, obětovali čas, který jsem mohl být s nimi,“ podotýká. 

„Máma se vsadila s nevlastním tátou. Ona tvrdila, že jsem se prostě jen naučil dřív abecedu, on tvrdil, že jsem nesmírně inteligentní dítě. A tak mě poslali na IQ testy,“
 

Jak to u nadaných dětí bývá, ještě před nástupem do první třídy uměl Daniel číst a počítat, aniž by ho to doma někdo učil. Mimořádné nadání se u něj potvrdilo v pěti letech. „U nás doma se traduje historka, jak se máma vsadila s mým nevlastním tátou. Ona tvrdila, že jsem se prostě jen naučil dřív abecedu, on tvrdil, že jsem nesmírně inteligentní dítě. A tak mě poslali na IQ testy,“ vypráví Daniel. Po testu vyšla ze dveří paní a ptala se, kdo jsou rodiče Daniela Strnada. Když se přihlásili, zeptala se jich, jestli ví, že mají dítě v 99,9 percentilu, tedy že je chytřejší než 99,9 % dětí v populaci. „Tím pádem máma sázku prohrála.“  

Ze základky si Daniel pamatuje, že když jich bylo ve druhé třídě málo, spojili je s páťáky a on pak vždycky poslouchal, co se učí oni, místo aby si hleděl své práce. Taky prý se spolužákem soutěžili, kdo bude mít víc jedniček. Když se ukázalo, že se v hodinách nudí a všechno, co se ve třídě dozvídá, už dávno ví, začali rodiče řešit, co s tím. Po dlouhých úvahách se rozhodli, že syn přeskočí jeden ročník. Ze třetí šel rovnou do páté. „Chvíli přemýšleli, že bych přeskočil dokonce dvě třídy, ale to by bylo příliš komplikované, jelikož bych se tím dostal rovnou na druhý stupeň,“ vysvětluje Daniel.  

Jeho máma taky chvíli zvažovala stěhování do Prahy, kde by měla s extrémně zvídavým synem víc možností. Nakonec ale zůstali na Šumavě. Občas někde slyšela, že z toho její syn „vyroste“, čemuž nevěřila a hledala dál. A tehdy objevila Open Gate, Nadaci The Kellner Family Foundation a možnost získat pro svého syna stipendium. „Jeli jsme se tam podívat a byl jsem nadšený,“ vzpomíná Daniel. 

Ještě jeden přeskok 

Před školním kampusem v Babicích u Prahy zaparkovali s půjčenou starou felicií, jejich auto se tenkrát rozbilo. Stáli tam vedle mercedesů a audin, v batohu svačinu. „Zní to trochu jako bláznivý nápad, že tu žijí pohromadě děti z různých rodin, opravdu bohatých i opravdu chudých, nebo taky žádných. Ale pro mne to byla skvělá zkušenost,“ říká Daniel. Spolužáci mu ukázali obzory, které by jinak možná neměl možnost poznat. Nikdy prý nezažil, že by se někdo nad někoho povyšoval.  

Na gymnázium nastoupil v září 2017. „Slza mi ukápla jen občas během prvních dvou tří týdnů, pak už se mi tolik nestýskalo.“ Pro studující tady mají opravdu nadstandardní podmínky - na ploše sedmi hektarů je možností, co dělat, nepřeberně. Od koní, přes sportovní kroužky, umělecké aktivity, až po IT a robotiku, nebo třeba debatní kroužky. A Daniel toho vyzkoušel opravdu hodně.  

I tady se ale opakovalo, co předtím v Kašperských Horách: výuka pro něj nepředstavovala žádnou velkou výzvu. A tak se znovu řešilo přeskočení ročníku. „Byla kolem toho mnohem větší debata než na základce, přece jen už to mělo být podruhé, navíc na gymnáziu.“ Škola nakonec kývla. 

Rozdílové zkoušky Daniel zvládl a ze sekundy šel rovnou do kvarty (přeskočil osmou třídu). „Dostal jsem se do skvělé třídy, hned jsem tam zapadl,“ říká. Může to být náhoda, ale možná taky pomohlo, že byl se staršími, s nimiž si vždycky víc rozuměl, což je také  typický znak pro nadané, a taky spolužáky víc dorovnal znalostně. Respektive: stále byl dost napřed, ale už ne tak moc. 

Trochu šílený nápad 

Z kroužků byl pro Daniela asi nejzásadnější klub robotiky, kam chodil několik let a v posledním ročníku se stal jeho vedoucím. Zúčastnil se dvou šampionátů v zahraničí a s týmem robotiky je v kontaktu dodnes. Jako mentor, což ho těší. Kromě mnoha sportů chodil taky na fotografický kroužek a vyhrál juniorskou kategorii prestižní soutěže Czech Nature Photo.  

A do seznamu jeho aktivit je třeba zařadit i olympiády. Jezdil na soutěže z fyziky, zeměpisu nebo ekonomie, na kontě má i logické olympiády a soutěže jako Bobřík informatiky nebo StemCo (on-line mezinárodní platforma, která pořádá soutěže a vzdělávací programy v oblasti přírodních věd, matematiky a technologií). Probojoval se i do finále české a anglické Debatní ligy. Jeden rok dosáhli na třetí místo, další rok vyhráli. „Po akademických úspěších jsem hodně toužil a sbíral jsem je jak kartičky Pokémon.“  

Cenná pro něj byla hlavně robotika. Právě díky ní se začal zajímat o inženýrství. „Dlouho jsem nevěděl, čemu se věnovat, zajímalo mě všechno a trochu mě to trápilo. Matematika a fyzika mě bavily hodně, ale ekonomie třeba taky,“ popisuje Daniel. Jasno měl ale od začátku v jednom: v budoucí práci nechce skončit jen u teorie. 

Kromě robotiky rád vzpomíná i na hodiny IT s učitelem Danielem Lessnerem. „Jednou jsme spolu něco tak dlouho dělali s laserovou řezačkou, až jsme ji omylem zapálili. Pak si taky pamatuju, jak koupil vyšívací stroj, aby motivoval spolužačky něco navrhovat a tvořit, vyšívat s pomocí softwaru. Nakonec ale udělal největší švadlenku na Open Gate ze mne,“ směje se Daniel. Načež začne vzpomínat ještě na učitele fyziky Vladimíra Grejtáka, který mu povolil a pomohl stavět aerodynamický tunel. Daniel se rozhodl, že tento velmi složitý experiment bude součástí jeho mezinárodní maturity IB. Nic tak složitého dělat nemusel, ale on chtěl. „Uznávám, že to byl trochu šílený nápad.“  

Daniel si uvědomuje, jak moc ho lidé na Open Gate ovlivnili. „Kvalitní lidé, kteří se dětem chtějí věnovat, udělali v mém příběhu velmi moc. A právě takové jsem potkal na Open Gate. Bylo jich mnoho, ale tito dva učitelé určitě stojí za zmínku,“ dodává. 

Risk 

Dnes s podporou nadace The Kellner Family Foundation studuje obor Aerospace Engineering, tedy letecké a kosmické inženýrství, na Delft University of Technology v Nizozemsku. Lépe si vybrat nemohl, alespoň v Evropě. Technická univerzita v Delftu je na starém kontinentu v oblasti letectví považována za jednu z nejlepších škol.  

Nepřemýšlel o Americe? „Ani ne. Chtěl jsem zůstat v Evropě, blízko rodiny a obecně mi je Evropa blíž i hodnotově. A taky jsem bral v potaz finance.“ Sice by mohl zkusit získat stipendium i do Ameriky, ale nepřišlo mu to správné. „Studium na kvalitní škole v Evropě stojí dvacetkrát méně než v USA. A jestli mne něco naučila ekonomická olympiáda, tak že to v USA nemůže být dvacetkrát lepší,“ konstatuje. Nadace rodiny Kellnerových mu studium platí celé, tedy školné a životní náklady. 

Trochu ale zariskoval. Každá přihláška na zahraniční školu stojí několik tisíc korun, a tak si z úsporných důvodů podal jen dvě. Kromě Delftu to zkusil ještě na obor Mechanical Engineering (strojírenství) do nizozemského Eindhovenu. Ani na jednu školu není snadné se dostat. Daniel zvažoval i ČVUT v Praze, ale jelikož mu v té době ještě nebylo osmnáct, musel by žádat o výjimku. A to se mu jen kvůli záložní variantě nechtělo.  

Přijímačky v Delftu byly online: nejdřív musel absolvovat odborné přednášky a pak napsat test z matematiky, fyziky a z přednášek. Loni se tam hlásily tři tisíce lidí, brali 440 a Daniel byl sedmdesátý druhý.  

Chvíli to byl stres 

„Když jsme nastoupili, ve škole nás trochu vystrašili. Prý jsme byli všichni zvyklí být nejlepší v ročníku, ale to přestane platit,“ popisuje Daniel. A tak se prvního čtvrt roku, trochu vyplašený, hodně věnoval škole. „Sice by se mohlo zdát, že jako nadané dítě neznám stres, ale často je to spíše naopak. Za prvé mi všechno vždycky nešlo, třeba násobilka na prvním stupni, a taky jsem vždycky všechno hodně prožíval, protože jsem chtěl dělat všechno špičkově,“ vysvětluje. 

Nakonec se ukázalo, že se škole věnuje víc, než je nutné. Zvolnil a našel si čas i na mimoškolní aktivity. Vyzkoušel si veslování za školní klub a taky se přihlásil do soutěže, kterou pořádá British Model Flying Association. Loni bylo úkolem zapojených týmů z celé Evropy sestrojit model funkčního letadla, které je schopné unést čtyři kilogramy zatížení. V Delftu sestrojili letadlo dlouhé dva metry a na konci loňského akademického roku s ním odjeli do Británie, kde se utkali s ostatními univerzitními týmy. Skončili na třetím místě z jednadvaceti.  

Daniel se však loni ocitl ještě v jednom týmu. Ve škole každý čtvrtrok dostali úkol a museli s ostatními spolužáky něco vyrobit. Například nosník ocasu letadla. Zadání je zároveň vždycky hodně obecné, aby se desetičlenná skupina měla možnost zvolit, jakou cestou se chce vydat. A musí to nejen vymyslet, ale taky se dokázat domluvit. 

Inovace 

Ve smlouvě s nadací Kellnerových stojí, že po dokončení školy musejí všichni absolventi během následujících patnácti let pracovat alespoň tři roky ve prospěch Česka. Nebere to Daniel jako brzdu? „Určitě ne, v Česku je řada možností. Máme například Aero Vodochody na stíhačky, několik firem vyrábějících komponenty pro motory a velká letadla a vyrábíme i drony. I když to nemusí být na první pohled patrné, je tu silný letecký průmysl a uplatnění v oboru je tady možné.“  

Navíc se nutně nemusí soustředit jen na letectví. „Mě baví inženýrství jako takové, klidně budu dělat i vlaky nebo závodní auta. Principy aerodynamiky jsou všude relevantní,“ říká Daniel s tím, že si spousta lidí myslí, kdo ví, co nestuduje. „Aerospace je ale v podstatě mechanické inženýrství s pár extra předměty o letadlech a orbitách.“  

Taky se mu líbí, že se některé technologie vyvinuté do vesmíru nebo pro závodní auta mohou uplatnit v běžném životě. Například hybridní systémy vyvinuté pro Formuli 1 se dostaly i do komerčních vozidel, která se díky tomu stala ekologičtější. Podobně je to i s vojenskými inovacemi, což je oblast, která Daniela láká. „Přece jen je to dnes společensky relevantní téma,“ konstatuje. „Třeba turbodmychadlový motor, naprostý základ moderního letectví, vznikl díky investicím do vojenského letectví. Nebo fly-by-wire, systém, který využívají prakticky všechna moderní dopravní letadla, byl původně vyvinutý pro stíhačky.“ 

Kam přesně jednou zamíří, ještě neví. Už teď se ale nemůže dočkat, až začne po škole vyrábět něco, co lidem přinese reálný užitek.