Darek a Jana Jakubowiczovi

Šéf fotbalové Bohemky Darek Jakubowicz a jeho žena Jana Jakubowicz Murmaková, vystudovaná psycholožka s vášní pro pečení dortů, vyprávějí o tom, jak je spojilo Open Gate, proč je nerozdělilo zahraničí i o vydraženém obraze, který měl viset jinde.

Mezi kavárenskými stolky vesele pobíhá dvouletý Darek, který se zklidní až nad kouskem sladkého pečiva. Příběh jeho rodičů, Jany a Darka Jakubowiczových, se začal psát na gymnáziu Open Gate v Babicích, i když ne tak přímočaře, jak by se mohlo zdát.

Osmadvacetiletá Jana pochází z velké rodiny. Maminka měla z předchozího manželství dvě dcery, tatínek dva syny, a Jana byla benjamínkem, který celou rodinu spojil dohromady. Alespoň tak sama popisuje začátek svého života. Pamatuje si, jak tatínek krátce po jejím narození začal rekonstruovat dům po svých rodičích ve Stochově u Kladna, kam se pak celá rodina přestěhovala. Bratři už byli starší a domů jezdili na návštěvy, vyrůstala tedy spíše se sestrami. 

„Zatímco ta starší byla bezproblémová, pečlivá premiantka, která dokončila vysokou školu, studovala dokonce v zahraničí a pak nastoupila do nadnárodní firmy, mladší sestra byla pravý opak. Bohužel od dvanácti let spadla do drog, měla problémy ve škole, utekla z domova. Pro naši rodinu se to stalo palčivým tématem,“ popisuje Jana bolestnou situaci, která se jejího dětství dotýkala zhruba od šesti let. 

Z domova na kolej

Rodiče měli role jasně rozdělené, zatímco tatínek jako podnikatel hodně pracoval, aby rodinu zabezpečil, maminka byla s Janou doma do jejích deseti let a zajišťovala veškerý servis. „Rodiče se mi opravdu hodně věnovali, vedli nás spořádaně a důsledně Maminka mě vozila na kroužky, věnovala jsem se závodnímu aerobiku, hrála na klavír, chodila na hudební nauku. I táta, jak mohl, tak si se mnou hrál, pracovali jsme spolu na zahradě. Myslím, že díky němu jsem dodnes domácí kutil, který rád tvoří. S horolezeckým oddílem jsme jezdili do skal, podnikali výlety na kole,“ líčí Jana své dětství, které považuje za aktivní. Když jí bylo dvanáct, postihla rodinu tragická zpráva – mladší sestra zemřela při nehodě. 

„Po sestře nám zbyl pes, a když jsem ho chodila venčit, lepili se na mě divní lidé, kteří se na ni ptali. Nebylo mi to příjemné a chtěla jsem z tohoto toxického prostředí odejít,“ dostává se k chvílím, kdy se začala poohlížet po škole mimo Stochov. „Pamatuji si, že na pohovor na Open Gate jsem jela v červenci z letního tábora. Moje angličtina tehdy byla katastrofální, ostatní výsledky jsem měla dobré. Není tajemstvím, že tato škola není jen pro sociálně slabé studenty, ale i pro platící. Měla jsem štěstí, že rodiče byli schopni poplatit školné, takže jsem mohla nastoupit. Myslím, že jsem tehdy byla ve třídě snad jediná,“ popisuje dobu, kdy přišla do tercie.    

V angličtině se rychle zlepšila, pomohl jí i studijní pobyt v Ardingly College ve Skotsku, kam ji rodiče poslali ještě před nástupem na školu. Výuku, která byla od kvinty pouze v tomto jazyce, poté bez problémů zvládla. 

„Open Gate mi celkově hodně dalo. Právě i díky tomu, že studium probíhalo převážně v angličtině, se mi doslova otevřela brána do světa a naskytlo se mi nespočet možností. Díky Open Gate jsem absolvovala výměnný pobyt v Indii, který mi neskutečně rozšířil obzory jak po lidské, tak po kulturní stránce a dodnes ve mě zanechal silné pocity. Stavěli jsme školy v odlehlých vesnicích, narazili na tvrdou realitu rozdílů mezi sociálními vrstvami v Bombaji a načerpali zkušenosti na konferenci Model United Nations,“ přibližuje Jana.

Na gymnáziu se věnovala, jak sama říká, všestrannému rozvoji kreativity. Chodila na hodiny klavíru, keramiky, do kurzů vaření, vyráběla šperky, věnovala se kroužkům plavání nebo komunikace s koňmi. „Většinu kroužků jsem si i vybírala na základě programu DofE, tedy The Duke of Edinburgh's Award, ve kterém se klade důraz na pohyb, dovednosti a dobrovolnictví prospěšné pro vaši komunitu. Zakončila jsem všechny tři úrovně a jsem si jistá, že i tohle hodně ovlivnilo to, kým jsem dnes,“ zamýšlí se.

Na gymnáziu jí chvíli trvalo, než si našla přátele. „Měla jsem zvláštní smysl pro humor a styl vyjadřování. Byla jsem extrémně sdílná, všem jsem o sobě všechno řekla, vlastně dodneška nevím, proč jsem to dělala. Předpokládám, že za tím byl nějaký pocit nevyslyšení, trauma, určitě jsem neměla zpracovanou situaci se sestrou,“ říká s tím, že jí se socializací chtě nechtě pomohl nepřetržitý kontakt se spolužáky. 

„Tím, že spolu žijete, snídáte, večeříte, řešíte třeba i nepříjemné situace, před kterými nemáte kam utéct, pracujete na svém osobním růstu. Soužitím s takhle velkou takřka rodinou si vybudujete psychickou odolnost,“ říká Jana s tím, že bydlení na kolejích prý bylo jedno velké dobrodružství. 

„Bylo vzrušující dělat se spolužáky všechno společně. Když bylo mistrovství světa v hokeji, vychovatelé nám dali výjimku a nechali nás koukat po večerce. Stejně tak když vyšel nový díl Hry o trůny, mohli jsme udělat promítání. Dalším rozměrem je to, že se na těchto akcích potkáváte s lidmi napříč ročníky, se kterými byste se jinak asi nepotkali,“ říká Jana. A právě na jednom setkání s absolventy potkala Darka Jakubowicze, svého současného manžela.

Škola podle fotbalu

O sedm let staršího Darka znala Jana od vidění, vnímala ho jako „hezkého kluka z dobré rodiny“. Jeho tatínek totiž vedl úspěšnou firmu Barvy a laky Hostivař a synova budoucnost byla, s nadsázkou řečeno, nalajnovaná. „Vždycky jsem věděl, že chci v rodinné firmě pokračovat. Hrdě jsem se k ní hlásil a hlásím,“ říká pětatřicetiletý Darek Jakubowicz, který byl v roce 2005 jedním z první generace studentů nastupujících na Open Gate. 

„Zkusil jsem se přihlásit na univerzity v Manchesteru, Londýně a Brightonu, kde jsou dobré fotbalové kluby. Dostal jsem se na všechny tři.“ 

„Když jsme maturovali, stály za námi kamery a koukaly nám přes ramena. Všichni byli zvědaví, kam to Kellnerovy děti dotáhnou, na jaké školy se dostaneme. Bylo kolem nás dost mediálního rozruchu,“ vzpomíná Darek, který ještě před nástupem na Open Gate chodil čtyři roky na osmileté gymnázium Minerva ve Strašnicích. Po kvartě se ale tehdy jejich třída z velké části rozprchla a Darka změna lákala také.

„Zaujal mě článek o tom, že se bude otvírat kolejní gymnázium. Říkal jsem si, proč to nezkusit. Jsem společenský člověk, miloval jsem třeba tábory. A život na kolejích mi připadal jako jeden velký tábor,“ vzpomíná s úsměvem Darek, který prošel přijímacími zkouškami a do kvinty už nastoupil do Babic.

Zmiňovaná velká pozornost upřená na první ročník měla podle něj vliv na to, jak byli studenti vybíráni. „Velký důraz se kladl na testy IQ, vybírali nejchytřejší z nejchytřejších, aby měli velký potenciál a dobré výsledky. Z mé zkušenosti ale s vysokým IQ často přichází slabší sociální stránka, což mělo vliv na vztahy v naší třídě. Spolužáci byli hodně introverti, jako parta jsme moc nefungovali. Tu táborovou partu jsem našel v ročnících pod námi. S nimi udržuji dodnes největší kontakty,“ zamýšlí se mladý muž, který tehdy patřil jako platící student k menšině, protože devadesát procent dětí přicházelo na školu díky stipendiu. „Rozdíly jsme nedělali, všichni jsme tehdy na začátku povinně bydleli na kolejích, denně dojíždět z domova nebylo možné. Investice do školného se z dlouhodobého hlediska určitě vyplatila.“ 

Na Open Gate oceňoval množství volnočasových aktivit, které se často studentům připravovaly přímo na míru. „Jsem sportovně založený, věnoval jsem se florbalu, fotbalu, stolnímu tenisu. Ještě před nástupem jsem hrál golf, celkem nás bylo na škole asi pět, a jednu dobu pro nás připravili kroužek golfu, kdy jsme jezdili na hřiště a mohli si odpalovat míčky.“ 

Osudový obraz

Vysokou školu si vybíral podle toho, aby se co nejlépe připravil na nástup do rodinné firmy. Nakonec zvolil ekonomii na univerzitě v anglickém Manchesteru. „Tehdy fungovala na Open Gate výborná poradkyně pro vysoké školy, se kterou jsme si jedno odpoledne sedli a vymysleli jak obor, tak univerzity, na které bych se mohl hlásit. Dobře se rozhodnout je v tom věku zásadní,“ popisuje Darek, jehož výběr se odvíjel podle specifického klíče. „Celý život jsem kolem sebe měl fotbal, tak jsem si řekl, že zkusím Manchester, Londýn a Brighton, kde jsou dobré kluby. Dostal jsem se na všechny tři. Manchester jsem si vybral proto, že tam jsou dva dobré týmy a fotbalu si tak užiju dost. Tamější obor ekonomie navíc patřil mezi top pět univerzit v Anglii, takže mi dávalo smysl, že budu studovat to nejlepší, co země nabízí.“

I během univerzity se Darek účastnil setkání absolventů z Open Gate, hlavně florbalových turnajů a zápasů proti učitelům. Na jednom pozápasovém posezení nad pivem se začal bavit s Janou, později vyrazil i na její maturitní ples. Na něm se dražily obrazy studentů a Darek vydražil právě ten její. 

„Šla jsem za ním a řekla mu, že bych ten obraz chtěla mít doma a že mu namaluji nový, úplně stejný. On souhlasil a já mu obraz skutečně vytvořila. Tím začala naše komunikace,“ popisuje důležité životní okamžiky Jana. Před maturitou chodila na víkendové brigády do jedné restaurace v Praze, a protože Darek už v té době v metropoli žil, nabídl jí, aby u něj přespávala. 

Od terapie k dortům

Postupně se rodící vztah ale čekala velká zkouška. Jana byla přijata ke studiu psychologie na univerzitě ve skotském Aberdeenu. „Řekli jsme si, že to zvládneme. Pobyt v zahraničí mě ale vůbec nenaplňoval. Být prvák v Británii znamená, že jdete z večírku na večírek, což mě neoslovovalo a připadala jsem si hodně odloučená,“ líčí Jana okolnosti prvního roku studia. Během něj se rozhodla, že psychologii dostuduje na University of New York in Prague, kde mohla využít již získané kredity ze Skotska. 

„Darek mi navíc řekl, že když se vrátím do Čech, můžeme si pořídit pejska. Sestřenice tehdy měla v dočasné péči štěňátka a já o dva měsíce později jedno dostala k narozeninám. Darek velká gesta vždycky uměl. Od začátku jsem věděla, že je to moje spřízněná duše. Samozřejmě jako žádný pár nejsme bez hádek a stále dokonalí. Ale je to pohádkové, až filmové.“ Brzy následovala svatba a krátce po promoci Jana otěhotněla. Dnes už s Darkem vychovávají dva syny a ve volných chvílích se věnuje své velké vášni, kterou je pečení dortů.    

„Ke svému oboru už se asi nevrátím. Během studií jsem cítila, že práci klasické psychoterapeutky dělat nemůžu, protože jsem extrémně empatická a neuměla bych si držet zdravý odstup od příběhů pacientů,“ přiznává Jana, která prý vždy toužila mít děti hned po škole.

„Mou nynější prioritou je, abych svým synům dokázala předat to, co mě naučili moji rodiče. Chci je vést k akademickým a osobním úspěchům v životě tak, jako mě vedlo Open Gate. Svět psychoterapie si momentálně nahrazuji pečením a po dětech možná začnu podnikat naplno a třeba si otevřu i vlastní cukrárnu. Zatím tvořím jen pro kamarády."

Darek se po ukončení univerzity podle plánu naplno zapojil do chodu rodinné firmy. Nejdřív si udělal kolečko po všech úsecích, aby podnik dobře poznal: od skladu přes obchod, marketing, sekretariát, ale i prodej barev v obchodě, na základě čehož poznal většinu zaměstnanců. Záhy se začal věnovat zahraničnímu obchodu, díky svým jazykovým schopnostem otevřel pobočky v Portugalsku, Anglii a Itálii. 

Pak ho ale bylo třeba v jiné části rodinného byznysu, a to ve fotbalovém klubu Bohemians Praha 1905, kde firma majetkově drží většinový podíl. „Tehdy ze dne na den odstoupil ředitel a my jsme potřebovali najít řešení, aby Bohemka mohla dál fungovat. Provizorně jsem se stal, jako jeden z členů představenstva, ředitelem já. A tohle provizorium trvá už deset let,“ říká Darek, který musí být jako šéf klubu na každém zápase, což ho značně časově vytěžuje. Volné má zhruba čtyři víkendy za rok. „Na druhou stranu si dokážu program uzpůsobit a vzít si třeba den volna v týdnu.“ 

Aktuálně má před sebou velký projekt, kterým je rekonstrukce stadionu ve vršovickém Ďolíčku. „Půjdeme těžší cestou, rekonstruovat budeme na etapy, abychom neomezili provoz a na hřišti mohli hrát. Během pěti let bychom měli investovat 400 až 500 milionů korun, což je čistě rodinný vklad. Půjde o jednu z největších soukromých investic do veřejného majetku v historii hlavního města. Pozemky i stadion totiž patří Praze, my jsme v nájmu.“

Když se z pozice muže ve velkém byznysu ohlédne za tím, jak mu Open Gate pomohlo nastartovat cestu, vidí několik hlavních přínosů. „Díky každodennímu styku s lidmi jsem se naučil lépe komunikovat a pracovat s emocemi. Na škole musel být člověk pořád diplomat. Vytvořil jsem si tam celoživotní přátelství, osamostatnil jsem se, protože jsem se musel přes týden starat sám o sebe. Prohloubila se mi angličtina, připravil jsem se na vysokou školu. A hlavně – našel jsem si tam manželku!“