Dominika Kouřilová

Neměla lehké dětství. Někdy bylo až nesnesitelně těžké. Doma se necítila dobře, ve škole zažívala šikanu a nikoho nezajímalo, proč se z jedničkářky stala holka na propadnutí. Na Open Gate ji přihlásila babička s dědou – a pro Dominiku Srnu to znamenalo zásadní zlom.

Jednou, to už bylo na Open Gate, šla do třídy a ve dveřích stál spolužák. Automaticky sklopila hlavu a čekala, co se bude dít. On jí podržel dveře, aby mohla projít. V Babicích byla tehdy jen pár týdnů, nedávno oslavila třinácté narozeniny a na předchozí škole zažila šikanu. „Předpokládala jsem, že to tady bude fungovat stejně jako dřív – že mi ten kluk něco hnusného řekne nebo dveře přivře. Člověk si strašně rychle zvykne na realitu, v níž žije, a začne ji brát jako normu, standard,“ říká dnes třicetiletá Dominika Srna. 

„Byla jsem nešťastná holka, která nejradši trávila čas u koní. Doma jsem suplovala mámu. A to mi přitom bylo dvanáct, třináct let.“ 

Její realita se ale změnila. Nevzpomíná si, že by jí do té doby někdo dveře podržel. Zvykla si, že na ni spolužáci pokřikují, smějí se jí, dělají naschvály. „V těch dveřích jsem si tenkrát uvědomila, že svět může fungovat i jinak, než jsem si dosud myslela.“  

Schovaná ve stájích  

Dominika se narodila v Třebíči. Prvních deset let svého života bydlela s mámou a nevlastním tátou v malé vesnici kousek odtud. „Na základku jsme dojížděli. V zimě, když přes noc napadlo hodně sněhu, jsme vždycky čekali na zastávce a modlili se, aby autobus nepřijel,“ vzpomíná Dominika, tehdy ještě s příjmením Kouřilová. Občas fakt nepřijel a děti šly místo do školy zpátky domů. 

Pak se přestěhovali o kus dál, do vesnice u Jihlavy. Než se Dominika dostala do Babic kousek za Prahu, na osmileté internátní gymnázium Open Gate, prožila na vysočinské základce dva opravdu těžké roky. Šikana udělala svoje. Začaly se jí horšit známky, z jedniček byly najednou trojky, čtyřky i pětky. Jenže ani doma neměla dobré zázemí, a tak chodila z problémů ve škole do problémů doma. „Zpětně viděno jsem byla nešťastná holka, která nejradši trávila čas u koní, schovaná ve stájích, kde mi bylo dobře,“ vzpomíná. 

Doma byl často slyšet křik, máma byla hodně v práci a Dominika se už jako malá starala o své mladší sourozence. „Když na to dneska myslím, dochází mi, že jsem v podstatě suplovala mámu. A to mi přitom bylo dvanáct, třináct let.“ 

Postupně se všechno jenom zhoršovalo. Vztah mezi rodiči i prostředí, v němž děti vyrůstaly. Jejich máma si nevybrala dobrého partnera. „Byl to manipulátor a tyran. Vztah byl od začátku nezdravý a nestabilní. Nakonec to bylo čím dál těžší zvládnout – víc hladových krků, víc chaosu a žádná jistota ani opora. Bylo to od začátku celé špatně.“ 

Dominika má pět sourozenců. Ona je nejstarší a jediná z nich má jiného tátu. Máma ji měla ještě na vysoké, když studovala herectví ve Zlíně. A právě z tátovy strany má Dominika babičku a dědu, kteří se o ni vždycky zajímali a dodnes jsou pro ni velkou oporou. 

Později pro ni byl oporou ještě někdo: vychovatelky v Open Gate. „Dneska už na svoje rodiče koukám víc očima dospělého – a vlastně i rodiče, protože jsem sama máma, která nese odpovědnost za další život,“ říká Dominika, která celé dětství žila v přesvědčení, že musí svoji mámu zachraňovat. Žila v tom, že jen ona ji udrží nad vodou. „Když mi vychovatelky v Open Gate poprvé naznačily, že to není moje role, naštvala jsem se. Měla jsem pocit, že mi berou něco, čím jsem žila – vždyť já jsem ta, kdo mamku chrání.“ 

Ony dvě vychovatelky jsou dodnes Dominičiny blízké kamarádky, vlastně skoro rodina. „Jedna mi teď třeba pomáhala stěhovat nábytek do nového bytu. Právě ony byly první, kdo mi začal ukazovat, že to není můj boj. Že rodiče měli být pro mě, ne já pro ně,“ říká Dominika. Nakonec si musela přiznat, že tohle skutečně není její role. A taky, že když si někdo nechce nechat pomoct, nic s tím nenaděláte.  

Cesta do Babic 

Před odchodem na Open Gate se situace nelepšila – ani doma, ani ve škole. Jednou se Dominika svěřila učitelce ze základky. Ta pak před celou třídou oznámila, že se k ní doneslo, že se objevila šikana a že to není správné. Výsledek? Nic se změnilo. 

„My jsme navíc byli taková exponovaná rodina. Bydleli jsme přímo na náměstí, máma dělala v hospodě a málokdo měl tehdy tolik dětí. Když mě poslala koupit brambory, musela jsem jít přes celé náměstí – a tam na mě čekaly posměšky: ‚Fuj, Kouřilová jde, kouř, fuj!‘. Byla jsem permanentně na očích a připadala si nechutná a ošklivá.“  

Dominika nevěděla, jak dál. Pokusila se o sebevraždu. Skončila v psychiatrické léčebně. Když se vrátila, zase nic, žádná změna. Ve škole se snažila jen přežít. Na nic se nedokázala soustředit a doma se necítila vítaná. Od mámy slýchávala, že byla „nehoda“. „Nemyslela to zle, když mi to říkala. Vždycky dodávala, že jsem její největší štěstí. Až v léčebně tomu začali říkat hezčeji – že jsem náhoda. Jenže pro mě to pořád znamenalo, že jsem do maminčina života vlastně přišla omylem.“  

A tehdy do Dominičiny životní cesty vstoupili její prarodiče z tátovy strany. Narazili na nabídku internátní školy Open Gate, kde byla možnost získat stipendium. Napadlo je, že by to jejich vnučka mohla zkusit. „Přijímací zkoušky se skládaly z několika částí. Nešlo jen o znalosti, ale i všeobecné studijní předpoklady – tedy schopnosti, které ukazují, jak dokážete uvažovat, chápat souvislosti nebo řešit problémy. Díky tomu to nebylo úplně závislé na tom, jakou školu navštěvujete nebo jakou máte učitelku,“ vysvětluje Dominika, proč i se špatným prospěchem dokázala uspět. Děda jí ještě, aby zvýšil šance, zaplatil přípravné kurzy. A pak ji na přijímačky odvezl. 

Nobelova cena 

„Na Open Gate máte lidi, kteří vám tak trochu suplují rodiče,“ říká Dominika. Vychovatelky jsou s vámi neustále – ráno a pak i odpoledne, když přijdete ze školy. S nimi řešíte kroužky, své nálady, jak se cítíte, s kým se hádáte, kolik máte zrovna úkolů. A protože jsou vychovatelky v kontaktu i s učiteli, mají přehled o tom, co se děje ve škole, co vás čeká, jak vám to jde. 

Dominika hrála na škole florbal, taky plavala, chodila do divadelního kroužku. Zároveň kvituje, že měla na Open Gate možnost poznat vyučující i jinak než jen za katedrou. Někteří tam stejně jako studenti bydleli, někdo z nich odpolední aktivity vedl, někdo si s nimi šel zahrát třeba florbal. „Samozřejmě na toho mohou mít lidé různý názory,“ míní. Někdo by mohl říct, že to kazí autoritu, ale podle Dominiky je to naopak. Vážili si jich o to víc. „Mojí motivací často bylo, že jsem nechtěla zklamat lidi, kteří mě respektovali a měli mě rádi. Vidíte, že se snaží, že dobře učí, a proto se i vy sami snažíte.“  

Za životní zážitek považuje moment, kdy se na škole češtinář Jiří Kostečka a následně dějepisář Michal Kašpar s pár studenty včetně Dominiky pustil do iniciativy za udělení Nobelovy ceny Nicholasu Wintonovi. Ten za druhé světové války zachránil 669 židovských dětí z tehdejšího Československa, které dostal do Velké Británie. „Začali jsme sbírat podpisy pod petici,“ vzpomíná Dominika. 

Byla to velká akce. Ostatně – nakonec petici podepsalo přes 200 tisíc lidí. „Podpisy jsme sbírali nejen elektronicky, ale i fyzicky. Pamatuju si, jak jsme v Praze na Andělu mrzli v únorové zimě. V supermarketu jsme si vzali pár kartonů, abychom se aspoň trochu izolovali od studené země.“ Nevěděli, zda uspějí, ale to jim nevadilo. Řekli si, že i kdyby Winton cenu nezískal, hlavním cílem je šířit jeho příběh – a to se povedlo. 

Do Osla jela předat podpisové archy Nobelovu výboru Dominika a její angličtinář. „Tahle zkušenost mě hodně ovlivnila – možná mi i ukázala, kde je moje místo. Nikdy jsem nebyla typ na samé jedničky, spíš jsem si vědomě určovala, které předměty mi nejdou a kde je trojka vlastně v pořádku. Zato jsem se vrhala do kroužků, projektů a iniciativ, které mě bavily a kde jsem mohla lidi propojovat. To je vlastně něco, co mi zůstalo dodnes – komunikace, spolupráce a snaha být u všeho,“ říká Dominika. 

Na škole se taky zapojila do programu DOFE (The Duke of Edinburgh's Award) – Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu. Aktivity zaměřené na osobní rozvoj mladých lidí, kteří se ve svém volném čase věnují sportu, expedicím či dobrovolnictví. Stala se nejen účastnicí, ale posléze i ambasadorkou programu. Jezdila po školách v Česku, aby o něm vyprávěla dalším dětem. 

Druhá šance 

Po složení české i mezinárodní maturity pokračovala Dominika ve studiu na Veterinární univerzitě v Brně, v anglickém programu. Brzy ale narazila na něco, co ji frustrovalo – musela se učit obrovské množství věcí nazpaměť, aniž by jim skutečně rozuměla. Nedávalo jí to smysl. „Říkala jsem učiteli, ať mi dá o dva týdny víc času, abych tomu, co po nás chce, porozuměla a neuměla jen odříkat nazpaměť něco, aniž bych věděla co.“ Neprošlo to.  

Připouští, že kontrast mezi tím, co znala z gymnázia a co nově zažívala v Brně, byl příliš velký. Stále víc si uvědomovala, že takový styl studia pro ni není. A tak po dvou letech odešla. A cítila se mizerně: že zklamala dědu, babičku, že zklamala Nadaci The Kellner Family Foundation, která jí zaplatila studium na Open Gate a následně i v Brně (anglické programy nejsou na veřejných vysokých školách v Česku zdarma). „Celé to bylo frustrující. Open Gate vás připravuje na zahraniční univerzitu, kam jsem nakonec nešla, byť jsem se tam dostala, ale nezískala stipendium. Pak jsem udělala přijímačky na veterinu, kam se moc lidí nedostane, ale stejně jsem z toho neměla radost. A nakonec jsem odešla, což už byla poslední kapka. ‚Dominika to nedala‘, znělo mi stále v hlavě, ‚Dominika to nedala‘.“ 

Odstěhovala se do Prahy, našla si práci v marketingové agentuře, ale o škole stále přemýšlela. Pomohla jí terapie, kde si uvědomila, že v ní soupeří dvě části – zraněná Dominika, která se bojí dalšího selhání, a racionální Dominika, která ví, že to stojí za to zkusit. 

Po půl roce se rozhodla dělat přijímačky na University of New York in Prague. Když se dozvěděla, že ji vzali, zamířila rovnou do nadace. Bála se, že ji odmítnou, oni ale místo toho kývli, že ji ve studiu podpoří. „Nechali mne, abych si přišla na to, co chci studovat, a podpořili mne i napodruhé.“ Dominika tak mohla vystudovat bakalářský obor psychologie (byl čtyřletý, protože získáváte ještě americký diplom, takže plníte i kredity požadované v USA). 

Omluva 

Během posledních sedmnácti let se Dominika vracela z Babic, pak z Brna, a nakonec z Prahy na místa, kde kdysi prožila těžké chvíle. Potkávala tady učitelky, které ji chtěly nechat propadnout. „Nikdy se se mnou nezačaly bavit o tom, jak je možné, že se z jedničkářky stal někdo, kdo byl na propadnutí,“ poznamená.  

Ale vídala tam i ty, kteří na ni kdysi pokřikovali všemožné nadávky. Před časem některé pozvala na svoji svatbu. Proč? Když už byla na Open Gate a jezdila na víkendy domů, jednou svoje bývalé spolužáky potkala. „A oni se mi omluvili.“ A ještě teď, když spolu někdy někde sedí a tohle téma se otevře, znovu se jí omlouvají.  

Časem pochopila, že jejich křik a agrese nebyly namířené přímo na ni. Byly spíš odrazem jejich vlastních problémů a těžkostí doma. I proto jim dokázala odpustit.