FemALE und Hans 2.0 vs. Malá Fatra

Klára: Nejdřív jsme se za medvědy chtěli vydat do Rumunska, destinace pro to naprosto ideální; nejenže bychom měli šanci se setkat s chlupatými kamarády, ale taky bychom tím nejšetrnějším způsobem podpořili místní kulturu a viděli několik jeskyní, mnohem rozsáhlejších, než jsou ty bábovky, které Čech najde ve své domovině. Jenže pak přišla pandemie a bylo po Rumunsku. Tedy, řeklo se, že budeme muset pár – přibližně dvanáct – měsíců počkat a třeba se dát dohromady s novou septimou. Roční odklad by nám býval ani tolik nevadil, hlavní přece bylo, že ty medvědy aspoň jednou uvidíme, ale mnohým z nás na dveře netrpělivě ťukala zlatá úroveň Ceny vévody z Edinburghu (tj. programu podněcujícího mladé lidi nejen více sportovat, tvořit a pomáhat, ale i vydat se na několikadenní túru do neznáma). S ohledem na přijímací zkoušky na univerzity jsme tedy potřebovali náhradu o něco dřívější než Rumunsko 2021. A tak jsme se za medvědy vydali na Slovensko.

Má skupina FemALE und Hans 2.0 (pro mě však 1.0) se rozhodla pro Malou Fatru, protože… No, to já vlastně nevím. Nějak to prostě padlo. V průběhu prázdnin proběhly přípravy poněkud méně horlivé, než se našim koordinátorům zdálo být ideální, ale nakonec jsme se zvládli zorganizovat v mezích přijatelnosti. Honza s Jeni domluvili stany, já zase hořák, plynovou bombu, jídelníček, o který nikdo nestál, a lékárničku, o kterou naneštěstí někdo stál (čtěte: nejmenovaný opuchýřovaný jedinec). Trasu na Mapy.cz precizně vykolíkovala Anne. Společně jsme pak stanovili i cíl: napsat sbírku básní zachycující dojmy a pocity z celé výpravy.

Dále není příliš co rozvádět. Dne 23. srpna jsme vyšli z Vrútek a 26. srpna jsme, o dost špinavější, došli do Zázrivé. V takto vymezeném časovém intervalu jsme mnoho chodili, přiměřeně jedli, ustavičně se nechávali pokousat od komárů, spálit od sluníčka a vyfotit od spoluturistů, pravidelně hudrovali na převýšení a usínali se slepicemi. Básniček se podařilo složit několik, ale primitivních, neboť jsme neupustili od rýmu sdruženého. Medvěda jsme však neviděli. Tak třeba příště.

Honza (Hans): Počkat, počkat, Klári! To bys byla až moc stručná, to by přece byla škoda! Dovol nám, prosím, se ještě podělit o naše krátké postřehy. Co na nás na samotné expedici nejvíce zapůsobilo? Co považujeme za nejlepší zážitek, poznání?

Mě osobně samozřejmě okouzlila panoramata Malé Fatry. Úžasně nám vyšlo počasí, takže jsme měli prakticky po celou cestu možnost se kochat krásami slovenské krajiny. Musím říct, že cestu jsme si naplánovali relativně náročnou, ale moc jsem si ji užil. Chodili jsme po traverzech, občas jsme museli i šplhat nebo opírat se o řetězy… prostě dobrodružství. Chtěl bych takhle veřejně poděkovat mým týmovým “femALEs” za skvělou společnost. Opět se mi totiž potvrdilo, jak je důležité být obklopen správnými lidmi nejen proto, že se s nimi člověk cítí dobře, ale také proto, že usnadňují překonávání všech možných výzev.

Jenifer: Ano, Honzo, to máš pravdu. Být obklopen správnými lidmi je velice důležité a jsem také moc ráda, že jsem expedici mohla jít právě s vámi. Kopce pro mě byly opravdu náročné, ale vidina halušek na konci naší poutě mě vždy hnala dál. Nejvíce mě okouzlil Velký Kriváň, jelikož jsem z něho mohla vidět krásné výhledy, zahrnující pohled na Velký Rozsutec. Natáhla jsem si po cestě lýtko, otlačila kotník a odřela paty, ale rozhodně to stálo za to. Na tyhle čtyři dny budu s láskou vzpomínat.

Anne-Maria: Kromě Honzova strachu z „brum-bruma“ Jenina nataženého lýtka a mých puchýřů byl náš výlet do hor obohacující. Nedá se to popsat slovy.

Kdybyste si mimochodem chtěli přečíst pár našich básní, najdete je zde.

FemALE und Hans 2.0 – Klára Churá, Jan Hrebík, Jenifer Němcová, Anne-Maria Matejas

Petra Šedivá