​Hlavně nepustit pádlo aneb Sexty na vodě

S blížícím se koncem školního roku se kromě pololetek kupí i výlety a v náročné sextě to není výjimkou. Vodácký kurz může znít jako vítané rozptýlení od všech školních povinností, nutno ale říci, že nám paní Gnadová ani pánové Klauz a Michalik příliš relaxace nedopřáli.

Ze školy jsme vyrazili 28. května ráno a po několika hodinách cesty jsme se dokodrcali až do Vyššího Brodu, kde na nás čekaly kánoe, barely, pádla, vesty a samotný úvod do kanoistiky. Ale je něco jiného, když pan Klauz sedí v lodi na suchu a předvádí různé záběry, a když vy sami sedíte v kánoi na řece, pádlo v ruce a z nevysvětlitelného důvodu se otáčíte stále dokola. I přes počáteční trable jsme všichni na správnou taktiku přišli, a tak jsme se mohli vydat na plavbu — pro některé úplně první — po Vltavě.

Pádlování jako takové se dá po chvíli zvládnout, oříškem jsou jezy. Především vypadají děsivě a řvou! Během pondělí jsme zdolali dva, některé lodě se cvakly, ale všichni jsme doputovali až do kempu U Tří veverek živí a zdraví, pro začátek s napádlovanou vzdáleností 6 km.

Úterní ráno bylo obtížnější, protože jsme museli balit stany a připravit lodě, ale když se poslední kánoe odrazila od břehu, vesele jsme pluli dál. Jezů přibylo, ovšem pokud jsme se zrovna nevrhali do zuřících vln nebo peřejí, obdivovali jsme krásy přírody i vsí, jimiž jsme proplouvali. Odpoledne jsme projeli celým Českým Krumlovem, což byla náramná podívaná. A při sjíždění tamějších vod jsme se dočkali i náležitého obecenstva. Během tohoto dne jsme ujeli téměř neuvěřitelných 32 km a věřte, že ručky bolely. Přespávali jsme v kempu U Trojice, který leží kousek pod Krumlovem, který jsme večer navštívili.

Ve středu ráno jsme se vypravili rychleji, trénink skutečně dělá mistra. Když jsme dorazili do hlubších stojatějších vod, došlo k soulodění a přišlo i na hru: špičky a zádě lodí se srovnaly do řady, nějaký šílenec opustil svou kánoi a přeskákal po špičkách nebo zádích celou řadu, tento běh skončil až na výjimku koupáním. Na oběd jsme zastavili ve Zlaté Koruně, chvíli potom, co jsme zasedli, se spustil déšť. Využili jsme tedy místní střechy a v suchu nejprve s Míšou, poté čajem v ruce čekali, až se déšť přežene. Přehnal, a jakmile jsme zbavili lodě napršené vody, vyrazili jsme dál. Po 22 km jsme se ve zdraví doplavili až do kempu Dívčí kámen, jenž leží pod stejnojmennou zříceninou. Část z nás památku navštívila a zahrála si hru, jejíž cílem bylo nalezení pokladu skřítka Hepčíka.

Ve čtvrtek jsme se od vltavského břehu odrazili s jasným cílem: dostat se do Boršova a stihnout Blue Van. Nebudeme nikoho napínat, zvládli jsme obojí. Po asi 10 km a dvou jezech, z nichž jeden se musel přenášet, jsme dopádlovali do cíle, vyčistili kánoe, vybalili barely a vyrazili ku Babicím.

Názory na vodák se napříč sextou liší, podle některých to bylo předlouhé a za trest, jiní byli nadšení. Co do počtu cvaknutí, celkové skóre jsme nepočítali, ale některé posádky se nenamočily ani jednou, naopak byly i takové, kterým se to povedlo třeba šestkrát. Vodě zdar!

Karolína Hrabalová, Markéta Malcová