Hon na Jednorožce

Před Vánoci se kvarta vydala do divadla Minor na vystoupení Hon na Jednorožce.

Před začátkem představení se spousta z nás (samozřejmě ti, kteří si nepřečetli anotaci divadelního vystoupení) vysmívala názvu představení: „Jaký zase Hon na Jednorožce, však to bude pro malé děti!“ Tuto myšlenku nám také potvrdil interiér divadla, který sice byl barevný, abstraktní a úchvatně designový, ale přesto zpracován do velikého dětského hřiště. Tak dobře, jdeme na nový díl Kouzelné školky, co se dá dělat, aspoň se prospíme, běhalo nám hlavou. Jakmile jsme se ocitli v hledišti, odezněl poslední, třetí zvon a setmělo se, nezbývalo nic jiného než vstřebat tajemnou atmosféru a ponořit se do jemné kytarové hudby, která nám rezonovala v hrudnících.

Příběh je o panu Luboši Jednorožci, kterého vláda v 50. letech obvinila ze spolupráce s provokatéry StB a odsoudila na 10 let odnětí svobody ve vězení. Celé představení bylo zpracováno velice unikátním způsobem, jak vizuálně, tak i hudebně. Během hry nás doprovázel hlas hlavního hrdiny společně s živou muzikou, která zněla celým sálem, což si zasloužilo naši pozornost. Pak přišli vlci. Představovali skoro všechnu negativní energii, která v hledišti i na jevišti vládla. To je nejspíš také důvod, proč jsme měli z vlků tak velký strach. Nejzajímavější věcí však zůstane hudební zpracování dramatu. A jak řekl pan Tomášek, písnička Běží jménem zákona nám bude znít v hlavě hodně dlouho. Poté, co divadlo skončilo, jsme stále seděli v němém úžasu. Bylo nám nejen oznámeno, že se příběh inspiroval skutečnou událostí, ale i to že postavy opravdu existovaly.

Divadelní představení Hon na Jednorožce se ukázalo jako skvělý příběh, do něhož jsou zakomponovány všechny možné emoce – překvapení, zlost, radost apod. Také nám připomnělo, jak důležitá je lidská svoboda.

A nyní si můžete přečíst hodnocení studentek kvarty A:

Barbora Votlučková: Ráda bych vyzdvihla práci se světlem a kostýmy. Oceňuji i to, že vše bylo představeno formou, která je vhodná jak pro mladší děti, tak i pro ty starší. Líbila se mi vlčí maska se svítícíma očima, kterou měli vojáci – starší diváci pochopili, že vlci představují vojáky, a mladší děti zas viděly vlky, kteří nahánějí strach.

Antonie Unruhová: V podstatě celé představení jsem přemýšlela, zda je příběh smyšlený, nebo je hra napsaná podle skutečné události. Když nám však na konci oznámili, že se jedná o skutečný příběh, tak mě to trochu překvapilo, protože některé části a postavy mi nepřišly uvěřitelné. V uších mi stále zněl neskutečně příjemný hlas herce, který ztvárnil hlavni postavu. Líbil se mi nápad, že se ukázal až na konci, po celé představení byl za závěsem a pouze jsme slyšeli jeho hlas.