Ibolya Běláková

Studovala třináct jazyků a i díky Open Gate se dostala na školu do vysněného Japonska, kde pobývá už deset let. Někdejší nadaná studentka Ibolya Běláková mluví o tom, co ze střední školy dodnes uplatňuje v životě, jak se dokázala přizpůsobit japonskému pracovnímu tempu i o tom, proč vidí budoucnost v biomase.

Než nastoupila na Open Gate, měla tak trochu kočovný život. Narodila se v Uherském Hradišti, ale jako malá žila s maminkou samoživitelkou několik let na severu Itálie a do Česka jezdila navštěvovat babičku a dědečka v Jihlavě. Na základní školu nakonec nastoupila v Praze. Odmalička byla všestranně nadaná, věnovala se hře na zobcovou a příčnou flétnu, housle, později i piano. Jako dítě dokonce tancovala v Národním divadle.  

„Přesto jsem se setkávala se šikanou a věděla jsem, že na základce do deváté třídy být nechci. Proto jsem si hledala jiné možnosti a jednou z nich bylo gymnázium Open Gate,“ popisuje letos třicetiletá Ibolya, se kterou si telefonujeme přes půl světa. Už deset let totiž žije v japonském Tokiu, které ji lákalo odmala. O tom ale ještě bude řeč. 

„Studovat v Japonsku znamenalo procvičovat si japonštinu každý den, jíst super jídlo, ale zároveň se učit v angličtině a mezinárodním prostředí.“ 
 

Přijímačky na Open Gate složila talentovaná dívka s lehkostí a v roce 2009 nastoupila jako stipendistka do tercie. Vzpomíná, že se tehdy nevyhnula lehkým obavám.  

„Škola tohoto typu byla v té době v Česku hodně unikátní. Nejdřív mi to přišlo trochu jako ‘wow’ rodiče se mě chtějí zbavit, tak mě posílají na internát. Brzy jsem ale změnila názor a byla jsem hodně natěšená. Doma jsem si do notýsku kreslila sama sebe v uniformě, hledala jsem si k ní ty nejlepší boty a podobně. Nejvíc jsem se ale těšila na koně, které odmalička miluji,“ líčí Ibolya, která zároveň odmala vynikala – snad díky hudebnímu nadání – ve schopnosti učit se cizí jazyky. Postupně jich studovala třináct. „Plynule už mluvím jen česky, anglicky, japonsky a francouzsky. Učila jsem se třeba i tibetštinu, mandarínštinu, italštinu nebo korejštinu, ale těmito jazyky se už nedomluvím. Aktuálně se učím thajsky.“ 

Talent na jazyky 

O jejích výjimečných jazykových schopnostech během studia vyšlo několik článků v médiích. Ač spoustu lidí nadaná studentka inspirovala, našli se i tací, kteří se nebáli vyjádřit opak. „Lidé v komentářích byli opravdu zlí. Mně jako nezletilé asi čtrnáctileté studentce, která nadšeně mluvila o jazycích, psali, že by mi měl někdo ublížit, abych nebyla tak namyšlená, až vyrostu. Bylo to neskutečně kruté a od té doby si od českých médií držím odstup.“  

Jazykové nadání odhalily ostatně už první zkoušky na Open Gate. „Na začátku nám dali rozřazovací testy z angličtiny, které nás měly rozdělit do skupin podle úrovně. Přestože jsem v Praze studovala běžnou státní základku, test se mi vydařil a dali mě do vyšší skupiny. I když mě angličtina vždycky bavila, tady jsem měla problém udržet s ostatními krok. Výuka s rodilým mluvčím byla velmi intenzivní, součástí bylo i čtení knih v angličtině, kterým jsem nerozuměla, což pro mě bylo frustrující. Měla jsem ale silnou motivaci rychle se zlepšit, abych nebyla nejhorší v naší skupině, kde byly dvě děti, které mluvily anglicky plynule. Brzy jsem udělala velké pokroky,“ popisuje začátky, v nichž se dočkala i vysněného stejnokroje. „Pamatuji si, že jsme občas v uniformách jezdívali na výlety, a lidé na nás hrozně zírali. Což byl mimochodem dobrý trénink na Japonsko, tady lidé taky zírají, třeba v metru. Nicméně Češi si před námi o nás nahlas povídali, a když jsme byli na cestě do kina, někdo řekl: ‚Aha, to jsou ti Kellnerovi spratci!‘ U nás ve třídě se to hrozně uchytilo a navzájem jsme si tak říkali,“ usměje se nad vzpomínkou. 

Koně a Japonsko 

Úsměvné jí dnes připadá i to, jak jako terciánka vzhlížela ke studentům posledních ročníků. „Septimáni a oktaváni mi připadali jako dospěláci. Asi proto, že už dělali mezinárodní IB maturitu, která mi na začátku připadala hrozně daleko, naprosto nedosažitelná a hrozně cool. Moc jsem se na to těšila a zároveň byla nervózní. Když jsme dělali přípravu na IB, úplně si pamatuji ten pocit radosti: ‚Hm, už jsem taky jedna z vás.‘“ 

Když se Ibolyi ptám, jaký největší přínos měla Open Gate pro její budoucí život, bez zaváhání zmiňuje svého nejoblíbenějšího učitele angličtiny, Američana Petera Sommerse. „Byl to skvělý mentor a věci, které mě naučil, aplikuji v každodenním životě dodnes. Pan Sommers nás vždycky učil, že musíme přemýšlet nad tím, co čteme nebo vidíme ve zprávách, mít kritickou mysl a vše analyzovat. Prostě zapnout mozek a nejednat bezmyšlenkovitě. I díky němu jsem vyrostla v dospěláka, jakým jsem. Když vidím, jak dnes lidé konzumují informace ve formě, ve které byly podané, vždycky si na něj vzpomenu. Kritické myšlení by se mělo učit v úplně každé třídě jako třeba tělocvik,“ říká Ibolya. 

Jestli si na Open Gate něco užívala, pak to byly volnočasové kroužky, kterých škola nabízí bezpočet. Kromě jízdy na koních se věnovala i komunikaci s nimi, hře na klavír a na housle, studiu čínštiny nebo debatování. Rozvíjela i svoji vášeň pro Japonsko. Už na základní škole totiž začala s nadšením sledovat japonské animované seriály a komiksy, později četla japonskou literaturu a jazyk se sama začala učit, aby rozuměla originálům. Na Open Gate dokonce vedla kroužek japonštiny.  „Pamatuji si jeden rozhodující okamžik, který mě ještě více utvrdil v mé lásce k Japonsku. Učitel češtiny nám dal přečíst velmi silnou knížku, která se jmenovala Sestry Makiokovy a mně se strašně líbila. Dnes, když se mě Japonci ptají, proč jsem se rozhodla učit jejich řeč, kromě kultury zmiňuji i tuto knihu. A oni se diví, že ji znám a jak jsem ji dokázala přečíst.“ 

Další souvislost, kterou si dnes po deseti letech života v zemi vycházejícího slunce uvědomuje, je zdánlivě banální. Japonci jsou podle ní velmi hrdí na to, že se u nich střídají čtyři roční období, a právě to si spojuje s milými vzpomínkami na Open Gate. „V zimě jsme v Babicích chodili bruslit na zamrzlý rybník. Pamatuji si, že sníh byl třeba pro výměnné studenty z Bombaje šílený šok. V létě jsme s koňmi jezdili do lesa, občas jsme je vzali do jezírka, aby se tam vykoupali. Na podzim se tam vždycky krásně zabarvilo listí, které zdobilo celý kampus. A na jaře jsem chodila do lesa sbírat fialky, což jsou moje nejoblíbenější květiny,“ líčí mladá žena a dostává se i k vysvětlení svého neobvyklého jména. „Ibolya byla moje prababička, která pocházela z Maďarska. A právě tak se v maďarštině řekne fialka.“ 

V metru se nemluví 

Když se rozmýšlela, kam se vydá studovat po gymnáziu, lákaly ji humanitní obory jako ekonomie, politika nebo filozofie. Zároveň je ale toužila propojit s milovaným Japonskem. Když ji podmínečně přijali na japanologii na Oxfordu, byl to výjimečný úspěch. Ona se ale nakonec rozhodla jinak – nač studovat japanologii v Evropě?  

„Studovat přímo v Japonsku pro mě znamenalo procvičovat si japonštinu každý den, jíst super jídlo, ale zároveň se učit své oblíbené předměty víceméně v angličtině a mezinárodním prostředí,“ popisuje mladá žena, která vystudovala bakalářský program policy management na Keio University a magisterský obor public policy na University of Tokyo. 

Z Open Gate byla zvyklá věnovat se řadě volnočasových aktivit, ale v Japonsku to nebylo možné. „Na bakaláři jsem se přihlásila do orchestru a na japonské šermířství kendo a říkala jsem si: ‚Jenom dva kroužky, to zvládneš, Bibi.‘ No, nezvládala jsem to, bylo to časově náročné i velmi drahé,“ popisuje Ibolya, která na univerzitě stejně jako na střední škole využívala k financování studia stipendium. Aby se v Tokiu uživila, potřebovala mít dvě i tři brigády naráz. Věnovala se mimo jiné modelingu, který podle ní Evropanky ve východní Asii využívají jako přivýdělek během školy často. Vyzkoušela si také herectví a účinkovala v japonských seriálech a reklamách. Zúročila i svůj jazykový talent a věnovala se dabingu, a to dokonce ve francouzštině nebo slovenštině. Kromě toho vyučovala angličtinu nebo v rodinách hlídala děti. 

Na magistru se během covidu začala také znovu věnovat jízdě na koni. „Byla jsem překvapená, jak vážně volnočasové kroužky berou. Jako student nemáte možnost chodit na brigádu, celý váš život se točí kolem toho klubu. Musela jsem s tím přestat,“ popisuje Ibolya. Prozrazuje, že myšlenka mít vlastního koně zůstává jejím velkým snem, ačkoli v Japonsku je to třeba oproti Česku výrazně méně dostupné a značně finančně náročné. 

Po vysoké škole absolvovala stáže na několika ambasádách v Tokiu, protože ji zajímala práce diplomatů. Nakonec zakotvila jako seniorní analytička ve firmě, která se věnuje obnovitelné energii. „Naše pobočka v Tokiu se soustředí na japonský a filipínský trh v oblasti biomasy. Biomasu produkujeme na Filipínách a věříme, že jednou nahradí klasické uhlí. Snažíme se v celém dodavatelském řetězci fungovat udržitelně, což nás odlišuje od konkurence. Cílem je udělat z východní Asie zelený pás, který bude vytvářet spoustu kyslíku i biomasy, ale také spoustu práce pro místní,“ líčí Ibolya.  „Odmala jsem chtěla dělat něco pro dobro lidí a planety a tato práce mě hřeje u srdíčka.“ 

Při práci mluví japonsky, ale na úroveň rodilé mluvčí se necítí. „Této úrovně nedosáhnete, pokud nejste úplný šílenec. Dřív jsem chtěla mít perfektní gramatiku a slovní zásobu, ale ono je to nakonec jedno. Vždycky tady budu cizinka, nemusím se stresovat tím, že budu umět dvacet tisíc japonských znaků, abych si něco dokázala. Domluvím se, uživím se, a to mi stačí.“ 

Hlavní odlišnosti života v Japonsku oproti Evropě si uvědomuje, když ji přijedou navštívit přátelé. Všechny většinou zaujme klid, který panuje v metru. „V hromadné dopravě se nemluví, netelefonuje, nemělo by se jíst ani pít. Takže dopravní prostředky jsou čisté a tiché. Mně to už vůbec nepřijde zvláštní. Uvědomím si to až ve chvíli, kdy kamarádky začnou v metru nahlas něco breptat a já napomínám, protože na nás lidé začnou zírat, což je velmi nepříjemné.“ 

Deset dnů dovolené? Nebývalý luxus 

Rozdílné je proti Česku rozhodně pověstné velké pracovní nasazení Japonců. Jen pro ilustraci – v den, kdy se spolu bavíme, je v Japonsku státní svátek. Ibolya je doma, ale i přesto podle svých slov dnes pracovala „jen“ tři hodiny a večer ji čeká zhruba dvouhodinový mítink. „Když něčemu věřím, mám ráda své kolegy a baví mě to, nedělá mi problém obětovat tomu svůj volný čas. V této práci pracuji něco přes rok a oproti té předchozí mi nevadí zůstávat déle a mít víc dobrovolných neplacených přesčasů,“ popisuje. Druhým dechem ale připomíná, že japonština zná speciální slovo vyjadřující sebevraždu kvůli práci a o podobných případech se pravidelně doslýchá. „Já to mám do práce patnáct minut, ale kolega bydlí ve městě vedle Tokia a jezdí dvě hodiny každý den. Zhruba jednou týdně přijde pozdě, protože jim někdo skočil pod vlak, který se pak opozdil,“ popisuje japonskou realitu. „Tato pracovní kultura mi přijde šílená, ale vidím, že se to pomalu mění, protože Gen Z toto odmítá,“ srovnává s generací mladých lidí právě nastupujících na pracovní trh.  

Sama nachází balanc mezi prací a odpočinkem v koníčcích. Současný člověk by podle ní měl moderní život vyvažovat návratem k tradici, svému tělu a mysli. „Ve zdravém těle zdravý duch, proto se snažím sportovat. Chodím na pilates a balet. Abych se udržela fit i mentálně, pustila jsem se do studia thajštiny,“ prozrazuje Ibolya s tím, že se soustředí i na pravidelnou meditaci. Už dvakrát si vyzkoušela meditační pobyty vipassana, které se pořádají v celém světě, a ačkoliv vycházejí z buddhistické tradice, jsou striktně sekulární. „Třeba deset dní musíte mlčet, třináct hodin denně meditovat. Každý den se vstává ve čtyři ráno, jí se dvakrát denně vegetariánské chrámové jídlo. Myslím, že by si to měl každý člověk aspoň jednou zkusit,“ říká k technice, která umožňuje kultivovat prožívání člověka na úrovni myšlení, pocitů i tělesných počitků, a to podobným tréninkem, jako je trénink fyzický.  

Ibolya zároveň připomíná, že vyrazit na desetidenní pobyt může pro japonského zaměstnance znamenat nebývalý a možná nepředstavitelný luxus z pohledu dovolené. „Deset dní je dlouhá doba, v předchozí práci jsem neměla tolik volna na celý rok. Musela jsem si počkat na přechod mezi dvěma pracemi. Teď mám nějakých sedmnáct dní na rok, což je standard. Celý jeden týden v kuse si nikdo moc nebere, to je hodně dlouhá dovolená, kterou si schovávám třeba na Vánoce,“ popisuje japonské zvyklosti. Přiznává zároveň, že její kolegové si dovolenou často vůbec neberou a sama si v tomto ohledu musela nastavit jasné vlastní hranice.  

„Jsem ve firmě nejmladší a beru si nejvíc volna, tak je mi to trochu hloupé. Naučila jsem se ale přijmout postoj, že nemusím být perfektní japonský zaměstnanec. Jsem cizinka, pravidla respektuji, ale odtud potud.  I tak ale čekám třeba na chvíli, kdy se šéf vrátí dobře naladěný z vlastní dovolené, a pak si dovolím požádat o svou.“  

Když se jí ptám, kde vidí sama sebe za pět let, usměje se. Žádné specifické plány prý nemá a nechává život plynout. V Česku byla za posledních deset let jen třikrát, ale to, že by se jednou do rodné země vrátila, nevylučuje.  

„Nikdy neříkej nikdy. Evropa mě hodně táhne, je to můj domov a vždycky bude. Na gymnáziu jsem se věnovala studentským summitům, řečnickým soutěžím, debatám, a veřejné vystupování mi docela chybí. Kdyby se povedlo, že bych mohla vystoupit třeba na nějaké odborné konferenci o biomase nebo obnovitelných zdrojích energie ve střední Evropě, bylo by to ideální.“