Indická Odyssea aneb Jak jsme objevovali neznámé
Obvyklý den, obvyklý pátek, obvyklé ráno. Ne však pro nás! Cesta do neznáma odstartovala na prvním terminálu ruzyňského letiště, kde jsme se brzy ráno sešli. Rozloučili jsme se s rodiči, kteří byli (ne)šťastní, že nás dva týdny neuvidí. Při odbavování kufrů jsme všichni posouvali jejich váhu očima dolů, aby nepřesáhla hranici dvaceti tří kilogramů. Po zvládnutí různých letištních patálií jsme nasedli na palubu Airbusu A321. Uvnitř letadla nás uchvátily především monitory zabudované v sedadlech. Filmy, hudba, hry… Prostě to, co poskytne zábavu na celý let do Turecka, přímo před námi a jen pro nás.
Istanbulské letiště je jedno z nejnovějších a největších na světě, tudíž jsme si pro sedm hodin čekání nemohli vybrat lépe. Ve všech obchodech musíte při nákupu předložit letenku a cestovní pas. V jednom z dvaceti šesti duty-free obchodů jsme potkali Turka, který u sebe zrovna pas neměl. Nezbylo mu než se nás oslovit. Na jeho otázku „Can I have your passport?” jsme obezřetně odpověděli: „Isn’t there a risk or something?” V tom zareagoval, znaven tím vším, i prodavač: „What risk, it is Toblerone, not cocaine…” Je zapotřebí dodat, že minimálně jedna ze dvou výše jmenovaných komodit by se nejednomu členovi naší výpravy při útrpném vyčkávání na druhou část naší cesty hodila…
Po únavném čekání v Istanbulu jsme se dočkali; konečně nastal samotný let do Indie. Vzdušné putování, které bylo pro některé z nás nejdelší v životě, spousta z nás prospala. Ospalí jsme přistáli v Indii a po vyzvednutí zavazadel a výměně peněz jsme vyšli z letiště. V tu chvíli mnohým z nás v hlavě proběhla jedna jediná myšlenka: tak je to tady, teď už není cesty zpět. Rychle jsme našli autobus a vydali se na cestu do hotelu. I když jsme byli znavení dlouhou cestou, nikdo nespal. Všichni jsme byli přilepení k oknu a s údivem sledovali město, které připomínalo spíše jinou planetu než slíbenou metropoli. Když jsme se dostali na hotel, nebylo nám dopřáno odpočinku, jelikož padlo rozhodnutí, že se za pomocí rikši podíváme do blízkého obchodního centra. Řidiči malých motorových tříkolek se výborně vyznali ve fungování místního provozu a vše naznačovalo, že cesta bude poklidná, dokud se naši řidiči nerozhodli dát si mezi sebou závod! Po rychlé a zběsilé jízdě napříč Bombají následovaly poklidné nákupy a už ne tak hektická cesta zpět na hotel, kde na nás čekala výborná večeře a vytoužený spánek.
Nový den a konečně naše první výzva! Vypravili jsme se k v Indii nechvalně známé řece Mithi. Mithi znamená sladký, ale to, co jsme viděli a prožili, mělo úplně jinou chuť, tedy spíš pachuť. V místní vesničce nás jako první přivítal indický koordinátor mezinárodních výměn pan Sreeraman. V malé učebně jsme se setkali s neziskovou organizací, která se snaží tamní občany přemluvit, aby své odpadky začali místo vyhazování do přírody recyklovat. Bohužel to není tak lehké, a proto jsme jim s tímto úkolem přišli pomoct. Nafasovali jsme pytle a rukavice, rozdělili se do tří skupin a společně se členem organizace jsme procházeli mezi jednotlivými obydlími, sbírali jsme odpadky a vysvětlovali lidem, jak a co třídit. Po tomto krátkém úkolu jsme vyšli k vodní nádrži, která dodává vodu Bombaji. Zde nás čekal druhý úkol – zbavit část přírody odpadků. To nám nějakou tu chvilku zabralo. Nakonec, jako poděkování, jsme si s místními obyvateli dali menší „dydžinu“ (musel samozřejmě zaznít božský Karel Gott a jeho Lady Carneval). Plní nabytého sebevědomí, ale unavení jsme odjeli zpět do hotelu.
Čtvrtý den se brzkým vstáváním nelišil od předešlých, ale to se brzy změnilo. Po snídani jsme totiž nasedli do autobusu a začala naše poznávačka Bombaje. Upřímně, většinu cesty si pomatuje jen málo z nás (včetně mě), protože jsme vytuhli hned, jak jsme nastoupili do dopravního prostředku. Cestou se nám vyměnil řidič a uprostřed silnice nastoupila průvodkyně, v Indii normálka... Naší první zastávkou byla Brána do Indie, naproti které stojí hotel Taj Mahal. Bohužel se k bráně nedalo dostat, takže nám musel stačit pohled od kovového zábradlí. Naše cesta tentokrát pokračovala k moři, také jsme zavítali do Muzea Mahátma Gándhího, kde jsme si prošli výstavu zobrazující jeho život pomocí loutek. To, co stoprocentně přesáhlo dosavadní zážitky, byla návštěva parku. Jednalo by se o celkem obyčejný park, kdybychom se nestali hlavní “atrakcí.” Postupně více a více lidí se s námi chtělo vyfotit, zastavovali nás, dokonce jedna paní doslova vrazila své dítě Janče do ruky. Když jsme se dostali ze spárů nadšených Indů, vyrazili jsme na jedno z nejlepších jídel, které jsme doposud jedli. Pak pokračovala naše cesta po nákupech, kde jsme museli s místními smlouvat. Naše poslední zastávka byla v obrovské otevřené prádelně Dhobi ghat. Tím ale rozhodně naše poznávání Indie neskončilo.
V úterý jsme se vydali směrem na jihovýchod, do hor. Indická doprava, jak už to bývá, nám vytvořila překážky, takže cesta trvala neuvěřitelné tři hodiny. Zastavili jsme se v zábavním parku Imagica. Park nabízel kolem 35 atrakcí, ovšem naše skupinka bohužel nedokázala navštívit všechny. Určitě si budeme pamatovat jednu, která měla asi okolo tří smyček, do nichž jsme vjížděli ve vysoké rychlosti. Rada na závěr: na tuto atrakci nechoďte hned po jídle. Jeden z nás zážitek trefně okomentoval: „No, tak teď z toho mám v žaludku guláš.”
Ve středu brzy ráno jsme byli překvapeni zprávou, že nebudeme učit místní dítka, což byl původní plán, ale namísto toho budeme opravovat rozbité, a tím pádem nebezpečné schody, které vedou dolů do vesnice v Matheranu, odkud pochází zmíněné ratolesti. Cestou dolů po schodech jsme spatřili staré ženy, které nosily na hlavách otepi slámy. Zajímalo nás, jak to mohou vůbec zvládat... Když jsme se konečně dostali k části schodů, která potřebovala opravit, jsme se rozdělili do tří skupin; vykopávali jsme hlínu a vyplňovali díry kameny. Šlo nám to tak dobře, že jsme z toho byli až udivení. Většina tříhodinové práce probíhala naštěstí ve stínu, což nám dovolilo pracovat rychleji a s lepší náladou. Dole ve vísce jsme se rozprchli a každý prostě dělal, co mu přišlo nezbytné. Když jsme práci dokončili, dali jsme si zasloužený odpočinek a pyšně jsme si prohlíželi svůj výtvor. Po vyšplhání zpět nahoru nám pan Marks koupil slané pití, které nám doplnilo energii na zbytek cesty do ubytování Rugby. Po náročném dni nám byl odměnou místní „night market”, kde se nacházely různé stánky s oblečením, jídlem, botami a suvenýry. Měli jsme čas si ho projít a nakoupit dárky pro rodinu a přátele.
Náš druhý den v Matheranu jsme započali typickou indickou snídaní. Poté jsme šli vyzkoušet kvalitu našich opravených schodů do vesničky, kde jsme navštívili místní školu. Naším cílem bylo se nejdříve seznámit s malými dětmi a zjistit, co vše je můžeme naučit a co už umí. Nejdříve se před námi styděly, ale poté, co viděly létající dron a zajímavé hry, ztratily svůj strach a byla s nimi pěkná zábava. Musím říct, že bych taky chtěla mít tolik energie jako ony, zvlášť v takovém horku. Po hodině hraní her jsme se všichni společně vydali opět přes strmé schody zpět do našeho penzionu, kde jsme si společně dali oběd, po němž nás čekala hodinka zaslouženého odpočinku. Odpoledne jsme také strávily s dětmi, které jsme pomocí her učili i něco nového, například abecedu, barvy, části těla, vše samozřejmě v angličtině. Na závěr jsme si pro ně připravili malé překvapení v podobě školních pomůcek, ze kterých měly obrovskou radost, bylo krásné vidět, jak se těší, až je ve škole vyzkoušejí.
Závěrem tedy můžeme říci, že první týden naší výpravy byl vskutku obohacující. Poznávali jsme místní kulturu, prozkoumávali divokou přírodu, navštívili slavná místa, a hlavně ve zdraví přežili všechny strasti, jež nám jak městská, tak i rurální Indie připravila. Nyní už se však s vyhlídkou nového týdne připravujeme na to, co nás teprve čeká. V následujících dnech se většina našich aktivit bude soustředit do okolí indické školy Dhirubhai Ambani International School (DAIS). Tam budeme navštěvovat IB hodiny všemožných předmětů, a ve středu dokonce představíme Českou republiku a samotné Open Gate před více než 300 lidmi na tamějším assembly. Avšak o tom už si budete muset přečíst v naší další zprávě, v níž vám už z pohodlí domova poskytneme nové informace o všech udivujících událostech a kuriozitách, jež zde ještě zažijeme.
My OG děti ze stanice Mumbai
