Indická Odyssea aneb Jak jsme objevovali neznámé (část druhá)

První týden naší výpravy je za námi a přichází týden druhý. Mnozí jsme znaveni náročnou prací posledních dnů, ale všichni se i přesto těšíme na další dobrodružství. Většina z nás si je vědoma toho, že jsme teprve v půlce cesty a že nás čeká spousta čekaných zážitků a nečekaných překvapení. 

V sobotu jsme s těžkým srdcem opustili Matheran a vydali se zpět do Bombaje. Cesta probíhala vcelku klidně a za necelé tři hodiny jsme dorazili ke škole DAIS (Dhirubhai Ambani International School), kde na nás již čekali naši hostitelé. Po krátkém seznámení jsme si vzali zavazadla a každý z nás se vydal do svého dočasného domova. Tam nás čekal pestrý program a mnozí z nás dostali příležitost znovu ochutnat místní kuchyni. 

Neděli jsme započali výtečnou snídaní u svých hostitelských rodin a poté jsme se všichni sešli ve škole, kde jsme si horlivě vyměňovali první dojmy z indických domovů. Nejdříve jsme se školním autobusem vypravili k jednomu z největších asijských slumů, který se nachází pouhých 20 minut od moderní části, kde jsme bydleli. Hned po příjezdu jsme viděli něco, co jsme nikdy předtím neviděli. Člověk si zde kladl otázku, jestli se vůbec nachází ve stejném městě, v němž předtím viděl moderní budovy. Hned u autobusu na nás čekal průvodce, který nás provedl částí tohoto obrovského slumu. Viděli jsme, jak zde lidé žijí, ale i malé továrny či recyklaci plastů. Naši prohlídku jsme zakončili v malém obchůdku s koženými doplňky, kde si někteří z nás koupili něco na památku. Odpoledne jsme pak strávili s příslušníky svých indických rodin.

V pondělí nás čekal první den v DAISu. To také znamenalo poprvé vytáhnout OG školní uniformu. Část z nás přijela školním autobusem a zbytek svozovými auty nebo s řidiči/rodiči svých nových rodin. Pro první hodinu jsme si mohli vybrat IB předmět, který nás zajímá, takže jsme se rozprchli po celé škole. Jakmile hodina skončila, převlékli jsme se a hurá do naší první NGO (nezisková organizace) – tou byla Advitya, kde se starají o mentálně postižené dospělé. Naším úkolem bylo navzájem se seznámit a poté si s nimi (a to doslova, tj. s nimi místo figurek) zahrát hry, na výběr bylo Člověče, nezlob se, Hadi a žebříky a nakonec i bowling. Poté nás čekala menší párty, tedy spíše tanečky, a krátké tvoření. Po návratu jsme stihli poslední IB hodinu. Potom jsme o sobě do dalšího rána nic moc nevěděli, protože jsme se rozutekli do různých částí Bombaje ke svým rodinám. 

V úterý nás čekal druhý den ve škole DAIS a také další návštěva neziskové organizace. Tentokrát jsme k našemu překvapení nezačali IB hodinou, ale rovnou jsme školním autobusem jeli na naše druhé NGO – do nadace Jai Vakeel. Zhruba po třiceti minutách cesty po Bombaji jsme přijeli k velkému komplexu, kde se nadace nachází. Skládá se z několika budov a velkého hřiště. Po přivítání s naší průvodkyní jsme zjistili, že se centrum zaměřuje na děti a dospělé s intelektuálním postižením. Navštívili jsme část, kde se děti učí udržovat rovnováhu, zlepšit motoriku apod. Dále jsme navštívili několik tříd, kde se děti učí jednoduchou angličtinu a matematiku, a velkou dílnu, kde starší klienti vytvářeli svíčky, tkali textilie a další různé zajímavé věci. Po prohlídce nás čekala hlavní část, interakce se samotnými dětmi. Vše proběhlo jako po másle; představili jsme se, zazpívali jsme si hymnu, ve třídě panovala příjemná kamarádská atmosféra. Bohužel jsme kvůli nedostatku času museli brzy odejít. Nakonec nás čekala krátká prezentace ředitelky centra, kdy nám říkala, jak je důležité s těmito lidmi pracovat a nevyhýbat se jim. Poté jsme odjeli zpět do školy, kde jsme se zúčastnili IB hodiny a opět se rozutekli k rodinám. 

Další den jsme strávili interakcí s dětmi z organizace EdYouth Learning Foundation, v naší třetí NGO. Když jsme přijeli, přede dveřmi stála paní s miskou, v níž byla červená tekutina. Tou nám udělala tečku na čele (pomyslné bindi) a nalepila na ni ryži. Při první aktivitě nám byl přidělen partner, teenager 15-17 let starý. Povídali jsme si a poté tancovali. My jsme zatančili polku a děti naučili kalamajku, oni nás naoplátku naučili jejich tradiční tanec. Po návratu zpět si někteří z nás nechali hennou pomalovat ruce. Zbytek dne jsme odpočívali v rodinách.  

Poslední zábavný den v Indii. Nejdříve jsme se rozloučili s hostitelskými rodinami a pak v DAISu s dalšími námi až zbožňovanými osobami. Společný program pokračoval návštěvou národního parku, který se nachází přímo v centru města, a jehož součastí jsou jeskyně Kanheri. V parku jsou často k vidění lvi a leopardi, avšak ty jsme naštestí nezahlédli. V odpoledních hodinách jsme se vydali na oběd a za nákupy do obchodního centra. S večerními hodinami přišel příjezd na pokoje v Chaitanya Towers a závěrečný nákup potravin před cestou na letiště. Poté se většina z našeho týmu uložila k poslednímu spánku na území Indie.  

Slova Václava Neckáře „…Dnes bude nádhernej den, je ráno, je ráno, Anno…“ nás probudila chvíli po jedné ranní. Byl čas na naši finální jízdu školním autobusem a přesun na letiště, na místo, kde jsme před čtrnácti dny poprvé poznali, jaké to je dýchat indický vzduch. Za dobu pobytu přibrali nejenom někteří z nás, ale i zavazadla, a v Bombaji se váží i ta příruční… Protože jsem měl lehčí batoh, svěřila mi paní Tomanová ten její. A tak jsem si to k check-inu štrádoval s vínovým batohem a plyšovou ovcí. Na tu si pán za přepážkou chtěl sáhnout, kdyby jednou... Ale kdo ví, možná mě kvůli ní nechal jít i s přesažením váhového limitu. Po ranním indickém „mekáči“ a posledních nákupech v duty-free jsme nasedli na palubu Turkish Airlines a letěli směr domov. Co nás znovu čekalo, byl přestup v Istanbulu, tentokrát ovšem ani ne dvouhodinový. V letadle nechyběly filmy, jídlo a zasloužený odpočinek. V odpoledních hodinách jsme dosedli na Ruzyni a tím skončila naše cesta, kterou posledními vřelými slovy uzavřel pan Marks. V příletové hale jsme se shledali s rodiči a venku málem umrzli v neznámě chladném počasí. Natěšení na svou postel jsme si dali sbohem. 

Když nyní z pohodlí domova hledím zpátky na ony dva týdny, které spoustě z nás možná redefinovaly pohled na svět, nemohu říci nic jiného, než že to opravdu byla neuvěřitelná jízda. Od stavění schodů uprostřed hor až po prohlídku města, jež by co do počtu obyvatel pohltilo celou Českou republiku více než dvakrát! Naše výprava opravdu zažila něco neuvěřitelného. Toto všechno by však nebylo možné bez nemalého počtu lidí, kteří nám různými způsoby umožnili si zažít, jak se žije v Indii. A proto všem těmto lidem, ať už se přímo podíleli na plánování, nebo nás jen povzbuzovali na Facebooku, náleží naše upřímné díky. Speciálně bych si přál zmínit pana Markse, jehož zkušenosti, odhodlání a hlavně iniciativa byly hlavními důvody, proč jsme se na cestu nejen vydali, ale vrátili se živi a zdrávi. Nemohu opomenout paní Tomanovou, neb bez její pomoci a odvahy by možná spousta z nás zapomněla sebe sama buď doma, anebo v Indii. Bez vás by nic z toho nebylo možné, bez vás by nikdo z nás nezažil žádnou z mnoha nezapomenutelných chvílí! A za to vám patří naše nehasnoucí vděčnost. Závěrem bych si ještě dovolil zmínit větu, kterou jsem sdělil svým rodičům při návratu, a myslím si, že docela výstižně popisuje alespoň část našich zážitků:„Bylo to super, Indie sice pálí, ale když si člověk zvykne, tak docela příjemně, takže to za to stálo.“ 

Za My OG děti ze stanice Mumbai

Ondřej Galyaš