Jak jsme přešli Krkonoše
Stříbrná DofE expedice skupinky Máťa (dříve známé také jako Krokodýlí šplouch) započala ihned druhý týden tohoto školního roku. Po loňské zkušenosti s podzimní expedicí, kdy nám počasí nadmíru přálo, jsme si mysleli, že podzim je pro dobrodružství ideální a že se nic nemůže zkazit. Zkazilo, ale o tom se více dočtete níže.
Naše partička se od loňského roku trochu změnila; jádro zůstalo stejné - Šárka Neumannová, Lenka Sikorová, Michal Kubala a já, Matthew Novák. Tondu Bawiu a Emu Bažantovou letos vystřídali Míša Rendlová a Matyáš Louda.
Jelikož jsem měl zkušenosti s plánováním trasy z loňska, zhostil jsem se tohoto úkolu znovu. Všichni mi bezmezně důvěřovali, což se některým trochu vymstilo... Trasa naplánovaná, hurá do Krkonoš na cestu dlouhou 67 km s výškovým převýšením cca 2500 m. Ještě před začátkem výpravy mi byla doporučena návštěva blázince a bylo mi naznačeno, že jsem se pomátl. Já jsem všechny tyto obavy rozptýlil uklidňováním, že jsou kilometry rovnoměrně rozloženy do několika dní, tudíž je vše úplně v pohodě, ačkoliv jsem tušil, že to bude expedice velice náročná.
Jako cíl jsme si vybrali prohlídku a zhodnocení kvality útulen ČVUT. Šest týmů magisterského studia architektury na ČVUT vystavělo v Krkonoších šest různých útulen, tedy chatek, kde může kdokoliv přespat nebo se jen na chvíli schovat před bouřkou. V plánu bylo navštívit všech šest, a navíc jsme pro porovnání přidali dvě útulny přímo od KRNAPu.
Nic nám nestálo v cestě, a tak jsme v pátek 17. září v 10:15 vyrazili do Harrachova.
Den první
Naše cesta začala na autobusovém nádraží v Harrachově. Zde jsme se rozloučili s panem Michalikem (pan Udatný ještě nedorazil), pobrali batohy a svižným tempem se vydali směrem k Mumlavským vodopádům. Po chvíli mi došlo, že jsem v autě pana Michalika nechal krabici se švestkovou buchtou z domova. Důležité je podotknout, že v ní zbylo 18 kousků.
Vykračovali jsme si o krabici lehčí, počasí bylo vcelku ideální, ani teplo, ani zima, zkrátka na stoupání příjemných 9 °C, zataženo. Hned za Harrachovem začal Matyáš vyprávět příběhy ze svého života, a tak cesta utíkala rychleji. Ještě před Mumlavskými vodopády spadla Lenka na levé koleno, což za víkend ještě 3x úspěšně zopakovala, proto dostala přezdívku Koléňa. Po zhruba 3 kilometrech jsme dorazili k první hodnocené útulně. Rád bych upřesnil, že přístřešky mají názvy, jako kdyby byly z Ikey.
První útulna nesla jméno STAN. Útulna zvenku působí menší, než ve skutečnosti je. Uvnitř je trochu zničená různými nápisy, ale jinak je vcelku útulná.
Poté nás čekal nejhorší úsek trasy prvního dne. Od rozcestí Krakonošova snídaně na rozcestí U čtyř pánů to je sice jen 2,8 km, ale převýšení činí úctyhodných 350 metrů. Aby toho nebylo málo, rozpršelo se a ve vyšších polohách padla mlha, která se nás až do konce expedice nepustila. Po vydrápání se na vrch jsme si dali malou odbočku k prameni Labe a zpátky. Zde nás zachránily čepice a rukavice, jelikož teplota dosahovala 5 °C. Za tohoto počasí jsme dorazili na Sedlo pod Dvoračkami, kde na nás již čekala útulna JENGA. Protože jsme dorazili brzy, byli jsme zde sami (později přišly dvě dámy, ale neměli jsme pro ně místo, a tak odešly).
JENGA měla z útulen od ČVUT nejvyšší kapacitu. Se sedmi místy ve dvou patrech se žebříkem to byl asi nejhezčí námi navštívený dřevěný příbytek. Nevýhodou byly otvory, kterými do ní pronikal studený vzduch zvenčí, a tak v ní byla ráno zima.
Večer jsme jen já a Míša vystoupali na Dvoračky, kde jsme se potkali s panem Michalikem, aby zkontroloval, kde máme v plánu spát. Po návratu jsme snědli těstoviny s omáčkou k večeři a šli spát. Ano, na expedicích DofE jdete spát raději brzy, jelikož energie se vám bude další den hodit.
Den druhý
Po snídani jsme ze sedla vyrazili do Špindlerova Mlýna. To ovšem znamenalo vystoupat na Dvoračky, což s krosnami není na začátek dne úplně nejjednodušší úkol. Ranní trasa přes Dolní Mísečky byla vcelku pohodová, až na Šárčin podvrtnutý kotník (a možná i nějaký ten Lenčin pád). Dorazili jsme na dolní část sjezdovky Medvědín, kde na nás již čekal pan Michalik. Nějakým zázrakem se zde také objevila krabice s buchtou, nyní ovšem obsahovala pouze 11 kousků… Po rychlém občerstvení jsme se vydali k další útulně, v údolí Bílého Labe stojí KØMEN (Kámen).
KØMEN je malý, útulný a podle nás designově možná až moc extravagantní přístřešek.
U této útulny, přesněji řečeno u vedlejšího dětského hřiště jsme si dali oběd a po něm se vydali směrem k Boudě u Bílého Labe. Už od čtvrtečního večera jsme věděli, že cesta mezi Boudou u Bílého Labe a Luční boudou je z důvodu opravy chodníku uzavřena. Jenže líná huba holé neštěstí, a tak jsme se místního barmana zeptali, jak se celá situace s chodníkem má. Byla totiž mlha a zima, navíc mrholilo a nám se nechtělo jít asi o 5 km delší trasou přes Špindlerovu boudu a Polsko. Odpověď barmana byla jednoduchá: cesta je zavřená, ale je sobota a dělníci tam nejsou, na vlastní nebezpečí se to dá... Samozřejmě jsme se rozhodli pro kratší variantu a po překročení několika zákazových pásek a cedulí jsme se vydali vstříc Luční boudě. Až na jeden kraťoulinký úsek byla cesta naprosto v pořádku. To ale nemluvím o počasí, které se po třetině úseku zbláznilo. Další tři kilometry nebylo vidět na více jak 25 metrů, lilo jako z konve a se stoupajícími výškovými metry rapidně klesala teplota.
Na Luční boudě jsme se ohřáli, využili jsme místní wc a vydali se vstříc nejvyššímu bodu naší trasy ve výšce 1509 m.n.m. Počasí zůstávalo stále stejné, ale díky dobré náladě jsme došli až k Chalupě na Rozcestí, kde se předvoj vydal směrem k útulně ATŰLN a já s Míšou jsme čekali na pana Michalika. Kvůli neutuchající zimě jsme se po krátkém čekání vydali bez setkání s našim vyučujícím směrem k útulně. Cestou jsme však učitelské duo (zde se tentokrát záhadně objevil i pan Udatný) potkali. Jejich zdržení bylo způsobeno komunikací s našimi spolužáky, které již potkali. Měli nemilé zprávy, že útulna ATŰLN je plná. Po projednání trasy dalšího dne jsme se s učiteli rozloučili a vydali se za zbytkem naší skupiny.
Skupince se nějakým nevysvětlitelným způsobem podařilo útulnu získat. Z vyprávění vím, že si Lenka tak moc stěžovala, že nebude spát venku jen pod celtou, že umrzne, až se dva vysokoškoláci, kteří do té doby byli ubytováni ve staré KRNAP útulně vedle ATŰLNu, sami nabídli, že si rozloží stan a nás nechají spát v ČVUT útulně. Zatímco jsme si vařili večeři (opět těstoviny, tentokrát však s pomodoro omáčkou), dorazila do útulny ještě jedna studentka, která si srovnávala myšlenky chozením po horách. Jelikož se vešla, dovolili jsme ji u nás přespat. Později večer se dovnitř přišli ohřát i oni dva vysokoškoláci a s nimi i další dvě dámy, které si nejdříve venku rozložily stan, ale po krátkém uvážení se rozhodly, že také přespí v útulně.
Byl to příjemný večer s několika překvapeními, jelikož studenti byli z Ústí nad Orlicí, a tak znali Anne-Marii Matejas, a jedna ze dvou dam byla studentkou architektury na ČVUT, tudíž ji zajímal náš pohled na útulny. Co se na horách nepřihodí…
Den třetí
Poslední den naší výpravy jsme vyrazili docela pozdě, v 9:15, jelikož jsme obdivovali výhled, protože se konečně rozestoupila mlha a trochu se vyjasnilo (jen asi na 30 minut). Rozloučili jsme se s ostatními na útulně a vydali se vstříc Peci pod Sněžkou. Cestou do Pece se stalo asi jediné, Matyáš svým batohem trefil jednu starší paní a ta bohužel spadla. Nad Pecí, kde jsme měli domluvený sraz s učiteli, jsme se rozloučili s Míšou, která plnila jen bronzovou expedici a potřebovala být brzy večer v Praze. A tak zatímco my se táhli hlubokými lesy na Černé Hoře, Míša si seděla v letadle z Vrchlabí do Prahy… Cesta z Černé Hory na Rozcestí Kutná-Rýchory má podle plánu rozdíl mezi počátečním a koncovým bodem jen +32 metrů. Ovšem mezi tím je hluboké údolí, což znamenalo slézt 400 metrů dolů a vylézt zase zpátky nahoru. U Rýchorského kříže se nachází předposlední z hodnocených útulen.
Útulna OKO je z navštívených útulen asi nejhorší. Má sice dvě patra, ale nemá žebřík. Vévodí jí hezké, velké okno, jímž bylo původně možné manipulovat, ovšem někdo ho přibil, a tak nelze zavřít, čímž do celé útulny táhne studený vzduch.
Po krátkém zhodnocení jsme se vydali k poslední útulně. Cesta ubíhala velice svižně a po hodině jsme dorazili na Slunečný vrch, kde se nachází útulna SILO. Teda vlastně nenachází. Na místě, kde dříve stála, jsou jen základy a otlačená tráva. Naštěstí KRNAP vedle postavil útulnu svoji, která je opravdu moc hezká.
Z místa poslední útulny jsme odcházeli zklamaní, ale už jsme se těšili na konec trasy, zbývalo nám už jen pár kilometrů. Když jsme došli do Svobody nad Úpou, čekali na nás naši učitelé, my jsme se rádi posadili do Karkulky a nechali se odvézt domů.
(Poznámka: Když jsem toto psal, zjistil jsem, že víkend před naší návštěvou byla útulna SILO přesunuta na protější kopec.)
Závěrem
Expedice to byla náročná, přece jenom ujít přes 65 km v náročném terénu není jen tak. Nejhorší ovšem bylo počasí, které se opravdu nevyvedlo, a tak jsme si nádherné scenérie Krkonoš moc neužili. Již teď se ovšem těšíme na další expedici, tentokrát zlatou, která by snad nemusela proběhnout v tak těžkých podmínkách.
