Jan Hrebík

Zlomovým bodem Honzovy životní cesty byla jeho účast v krajském kole Logické olympiády v Ústí nad Labem. „Open Gate a Nadace The Kellner Family Foundation byly už tou dobou hlavními partnery soutěže a mě opravdu zaujaly jejich letáčky, které jsem si tehdy odnesl. Postupně jsem se o školu začal víc zajímat a v páté třídě jsem byl do Babic přijat,“ vzpomíná.  

Školní koleje, na které se v roce 2013 přesunul, se rychle staly jeho druhým domovem. „Díky kolejnímu životu jsme žili komunitně. Sdíleli jsme nejen pokoje, ale i rytmus dne, odpolední kroužky, společné projekty. Blízko jsme měli i k vychovatelům, kteří nehráli roli ‚dozoru‘, ale spíš průvodců. V dobrém slova smyslu často suplovali rodiče, když jsme byli ještě malí, a později přirozeně ustupovali do role partnerů a opory. A pak tam byla celá škála sezonních událostí, které jsme si tvořili sami: od pálení čarodějnic s táborákem, přes vánoční zpívání v hale kolejí až po oslavy svátků a narozenin. Tyto okamžiky byly možná nenápadné, ale postupně z nich vyrostla přátelství, která trvají dodnes,“ vzpomíná Honza. 

Po maturitě absolvoval bakalářské studium na University College Dublin v Irsku, kde se věnoval udržitelné chemii. V akademickém roce 2025/26 pak nastoupil na magisterské studium na ETH Zürich, jednu z nejlepších univerzit světa. Jeho studijní obor Management, Technology and Economics je určen absolventům přírodovědných oborů, kteří chtějí vědu propojit s jinými oblastmi. 

Na studium na náročných univerzitách byl podle svých slov z Open Gate připravený dobře. „Nejen co se týče znalostí, ale hlavně dovedností - kriticky uvažovat, myslet v souvislostech, umět se učit, prezentovat, argumentovat. Nespornou výhodou byla také jazyková vybavenost,“ jmenuje Honza.  

Ve výčtu vzpomínek na léta na gymnáziu v Babicích zmiňuje také důraz školy na mimoškolní aktivity zaměřené na okolí. „Open Gate mi od prvních ročníků vštěpovala zájem o komunitu. Na gymnáziu i univerzitě jsem se podílel na organizaci studentských spolků, za což jsem dokonce dostal cenu rektorky za přínos univerzitní komunitě. To je obrovské uznání, kterého se ročně dostane jen dvaceti studentům z celé čtyřicetitisícové univerzity,“ zmiňuje Honza. Jedním dechem dodává, jak moc je vděčný všem lidem, kteří ho na jeho cestě doprovázeli. „Chtěl bych poděkovat své rodině, učitelům i spolužákům, kteří se postupem času stali mojí téměř druhou rodinou.“