Lukáš Kotlár

Kdybyste jeho příběh zjednodušili, viděli byste romského kluka, který se po mámině nástupu do výkonu trestu ocitl v kojeneckém ústavu a dětském domově. Pak ale přišlo gymnázium Open Gate a život nabral směr do sfér, v nichž Lukáš Kotlár jednoho dne povečeřel se členy britské královské rodiny, profesně září v oboru komunikace, oženil se a je starostlivým tátou dvou báječných dětí…

„Narodil jsem se jako jeden ​​ze šesti sourozenců a všichni jsme nějaký čas pobývali v kojeneckém ústavu. Jak jsem se dozvěděl až v pozdějším věku, já se do něj dostal ve chvíli, kdy máma nastupovala do výkonu trestu. Ale zatímco ostatní zůstali spolu a vrátili se i do rodiny, já pokračoval do dětského domova a byl v něm pak ​​až do 24 let. Do 18 let podle nařízené ústavní výchovy, pak v rámci dobrovolného pobytu, který byl ale s ohledem na samostatný život v rámci studia vysoké školy v Praze spíš jen formální záležitostí,“ vypráví Lukáš Kotlár. Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) se to tak tehdy rozhodl řešit v takzvaném nejlepším zájmu dítěte, ovšem Lukášovi se nikdy nepovedlo vypátrat, proč jen u něj.  

„Na slavnostní večeři v královské rezidenci v Londýně jsem si smoking půjčil za kapesné v půjčovně. A najednou proti mně stál princ Edward.“ 
 

S rodinou zůstával v kontaktu. Vídal fotky, vychovatelky mu o rodičích i sourozencích vyprávěly… „Ale popravdě? I když mi vykládaly o rodině, neměl jsem tušení, co se za tím slovem skrývá,“ konstatuje Lukáš, který přitom s rodiči v kontaktu být musel a potřeboval. Zůstali i nadále zákonnými zástupci a až do jeho plnoletosti tak zpovzdálí mohli o všem, co se Lukáše týkalo, stále rozhodovat. „Potvrzovali i takové věci, jako když jsem díky škole chtěl vycestovat do zahraničí. Na základní škole jsem za nimi dokonce jezdíval. Poznával jsem je i nechvalně proslulý brněnský Cejl, kde žijí. A přestože mi celá rodina vždycky dávala a dodnes dává najevo, že o mě stojí a mají mě rádi, už tehdy jsem věděl, že hlouběji v poutu s nimi jít nechci. Že dál je pro mě důležitý dětský domov, jeho zázemí, bezpečí, podpora. Cejl mi nic takového dát nemohl.“  

Pasťák, nebo kvalitní škola?  

I když zní navzdory okolnostem řada věcí idylicky, Lukáš stál během dětství minimálně na jedné zásadní křižovatce. Už na základní škole měl podle pedagogů výrazné výchovné potíže. „Učení problém nebylo, ale byl jsem hodně nesnesitelný a pro mnoho učitelů představoval velkou výzvu,“ vzpomíná. Nesli prý těžce, že jim kluk z dětského domova odmlouvá a má vlastní názor. I kvůli tomu se tehdy vážně uvažovalo o jeho umístění do výchovného ústavu. Přitom důvody, proč se děti do těchto zařízení obvykle dostávají, bývají mnohem závažnější – například útěky z domova, rizikové užívání alkoholu či drog nebo kriminalita, což se Lukáše vůbec netýkalo.  

Za to, že se tak nestalo, vděčí hlavně vedení domova a také jedné z vychovatelek, která ho podporovala třeba i ve volbě volnočasových aktivit. Už v té době, kolem roku​ 20​09​​, dětské domovy věděly o možnosti podpory pro nadané děti. Z Lukášova domova dokonce na Open Gate už jedna z dívek studovala. A když za ní zamířil do kampusu na návštěvu, věděl, že si něco takového přeje i pro sebe. Zatímco přijímací zkoušky na gymnázium v Uherském Hradišti nedopadly, s Open Gate to klaplo. „Už tehdy na té škole byli lidé, kteří viděli můj potenciál a chtěli ho rozvíjet. Za to jsem jim vděčný, protože na rozdíl od svých spolužáků jsem za sebou tehdy neměl žádné akademické úspěchy. Tedy kromě samých jedniček.“ 

Přestože na internát do Babic neodcházel z rodiny a byl zvyklý na režim podobný kolejnímu životu, změna to pro něj byla i tak velká. Naprosto odlišné prostředí bylo to nejmenší. Náročné podle něj bylo, jak se změnil pohled vychovatelů a především přátel v dětském domově. Ti jeho odchod vnímali spíš jako cestu za zábavou, jezdil přece do Prahy! Dávali mu najevo, že se změnil. A nakonec to cítil i on sám. „Vnímal jsem totiž, že jsem dostal příležitost.“ A skvěle ji vytěžil.  

Večeře v paláci a princ v papučkách 

​​​Už před vstupem do Open Gate přispíval do časopisu Zámeček pro děti z dětských domovů. A během studií se postupně propracoval na pozici šéfredaktora. Bylo pro něj důležité pomáhat svým způsobem tam, kde vyrůstal, a podporovat děti bez stabilního zázemí. Právě za to získal Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu (DOFE).  

Přestože sám o ocenění mluví jako o něčem, co obdržela vedle něj i řada dalších studentů po celém světě, pravdou je, že právě Lukáš splnil všechny tři úrovně programu – bronzovou, stříbrnou a zlatou – a stal se v té době jediným Evropanem, který dostal pozvání na slavnostní večeři s princem Edwardem a jeho manželkou, vévodkyní Sophií, do královské rezidence v Londýně. „Smoking jsem si tehdy musel za kapesné půjčit z půjčovny.​ Spolu se mnou tam bylo několik dalších ​účastníků programu i významní donátoři.​​ A najednou proti mně stál princ Edward v modrých papučkách, jak byl u sebe doma zvyklý,“ usmívá se nad vzpomínkami a jako důkaz má schované spousty fotografií. 

Sám pak s DOFE začal spolupracovat ve snaze protlačit program i do dětských domovů. „Než jsem tehdy ocenění dostal, moc takových silných momentů jsem nezažil, bylo to opravdu důležité. A chtěl jsem, aby něco takového mohlo prožít víc dětí, jako jsem byl já: dětí z dětských domovů, dětí s poruchou attachmentu, citové vazby. Míváme sklon přilnout k tomu, co přinese dobré pocity. Někdy k lidem, někdy k příležitostem. Já přilnul k DOFE. Byl to parťák, který mě tahal dál.“  

Sbohem, Open Gate. A co potom? 

Právě v DOFE získal také po ukončení Open Gate první pracovní příležitost. Stal se školitelem, hodnotitelem, pracoval v národní kanceláři, cestoval po českých školách. Na svém příběhu ukazoval, jak moc se dá otočit to, co vám dá „osud“ do vínku, a také s dobrým pocitem pracoval na něčem „vlastním“, co mu dávalo smysl. „Vím, že jsem si z toho tehdy vzal opravdu maximum a ovlivnilo mě to na celý život.“  

Možná by se nabízelo, aby v neziskovém sektoru zůstal dál, jenže Lukáš to cítil jinak. „I když se dnes sdílejí především příběhy toho, jak jsme my studenti do gymnázia vůbec vstoupili, chci říct, že je stejně důležitý moment odchodu ze školy. Po Open Gate život pokračuje a je potřeba si ho dobře připravit. Tím spíš, že pro mě přinesl konec střední školy také loučení s dětským domovem. Najednou se odchod stal zkouškou z dospělosti, ve které nehrály roli studijní úspěchy, ale schopnost se o sebe postarat, zaplatit nájem, energie, založit OSVČ…“  

Zůstat tam, kde už byl pracovně ukotvený by tak dávalo dvojnásob smysl. V neziskovém sektoru měl spoustu kontaktů, které stačilo využít. „Jenže já se vlastně bál, že tím uváznu ve svém vlastním příběhu. Že zakotvím třeba v nějaké neziskové organizaci kolem dětských domovů a dál se nepohnu. To jsem nechtěl. Byl jsem nastartovaný, chtěl jsem se věnovat studiu politologie, a když to pak úplně nevyšlo, zvolil jsem mediální studia,“ vypráví dál Lukáš Kotlár. A začala nová etapa orientovaná na PR a marketing.  

Podle svých slov se v „komunikačním světě“ opravdu našel. Už od dob Zámečku byl zvyklý psát, měl rád focení a produkce a sedl mu život v agenturách. Z juniorních pozic přešel k pozicím PR manažera, tiskového mluvčího, věnoval se menším i opravdu zvučným klientům, objevil influencer marketing, jednu z agentur i pět let vedl. A vyzkoušel si také práci na straně klienta. „To nejdůležitější je, že pořád mám v práci kde nabírat zkušenosti a růst. A za to, že můžu, vděčím i své ženě Elišce. Příští rok spolu budeme deset let a celou dobu v ní mám obrovskou oporu.“ 

Láska z Jižního Banátu 

Svou ženu potkal mimochodem také díky Open Gate. V rámci dobrovolnických aktivit zamířil do Jižního Banátu pomáhat s organizací festivalu, kde Eliška tou dobou působila ze stejného důvodu. Lukáš dokonce říká, že přišla v momentě, kdy ztrácel vazby na dětský domov i Open Gate a dovolila mu objevit nové životní vazby v partnerském vztahu. A nebylo to pro ni zrovna dvakrát lehké.  

„I když znala děti z dětských domovů jako táborová vedoucí a věděla, co všechno pro ně může vyrůstání mimo rodinu znamenat i v dospělosti, najednou s jedním z nich žila. A práce na budování našeho vztahu a dnes už také rodiny pro ni byla od začátku určitě neskutečně náročná. Protože to, co se pořád ozývá, je zmiňovaná porucha attachmentu, kterou si v sobě nesu a která se podepisuje třeba i na něčem tak zásadním, jako je otázka důvěry. Pořád v sobě mám taky strach, strach ze ztráty především.“ 

Ale má v sobě také velkou dávku sebedisciplíny, dělá všechno pro to, aby mohl plnit své sliby, závazky. Ty kariérní i ty osobní. A pořád jít dál, což v tuto chvíli znamená třeba i to, že dosavadní život, který místy připomínal opravdu divokou jízdu, vyměnil s pokorou za „nudný život“ táty dvou dětí. Přičemž ani ten ve skutečnosti nudný vůbec není. Zásadním momentem prý pro Lukáše v tomto ohledu byla už chvíle, kdy žádal svou ženu o ruku. Ten okamžik, kdy už věděl, že je to vážné a že se zřejmě opravdu odváží založit vlastní rodinu. A pak samozřejmě chvíle, kdy se opravdu stal tátou. Respekt z toho měl totiž obrovský.  

Skutečný životní happyend 

„Najednou vám v porodnici přinesou miminko a řeknou, že je vaše. To je moment, na který vás nikdo nepřipraví. Do té doby jsem sice fungoval mezi dětmi, ale mít vlastní? Cítíte lásku, poznáváte nového člověka. A úplně nově poznáváte i sebe. Já navíc s rodinou vůbec objevuju svět, který jsem do té doby neznal. A objevuju ho opravdu naplno, v každodennosti. S touhou být dobrý rodič, i když nikdy nemám pocit, že dělám všechno dobře. S tím v sobě bojuju.“ 

Když pak mluví o své ženě i dětech, je cítit velký respekt k tomu, že něco takového může žít. Miluje společné zážitky, přiznává, že s rodinou se cítí dospělejší. A bez ohledu na únavu z péče o malé děti (3 roky a 3 měsíce) i každodenní dlouhé dojíždění do práce je mu v ní nesmírně dobře. „Já jako Lukáš, mladý muž a táta, chci dělat všechno, aby to doma bylo co nejlepší. Chci pro rodinu dělat maximum.“ 

S původní rodinou tu svou vlastní zatím neseznámil. A ani nemá promyšlené, jak celou kapitolu jednou otevře s dětmi. „S mámou si občas zavolám, dokonce jsem se dozvěděl, že ani ona to v životě neměla lehké a sama vyrostla v dětském domově. Doma občas promluvíme pár frází romsky, které mě naučili moji romští přátelé, máme doma romskou literaturu, protože sám moc dobře vím, že identita je důležitá,“ říká s tím, že své kořeny nikdy popírat nechtěl. Přeje si, aby jednou děti viděly spíš jeho skutky a životní cestu, kterou můžou vnímat jako inspiraci. Pokud budou chtít.  

K téhle cestě totiž pořád patří i spousta věcí, které Lukáš Kotlár zvládá mimo práci a rodinu. Miluje muziku a díky své ženě Elišce se vrátil ke hře na housle. S kapelou Willow jezdí po festivalech, koncertech, a dokonce právě natočili desku!  

A pamatujete na časopis Zámeček? Je to jeden z těch střípků, které si ponechal ve vztahu ke svým kořenům v domově i působení v neziskovém sektoru. Věnuje se mu i nadále. Coby šéfredaktor ho letos dovedl dokonce k nominaci na ocenění Zlatý středník. „Myslím, že mimo jiné díky tomu, že stále zůstáváme autentičtí, vyprávíme skutečné příběhy, dětem do domovů přinášíme rozhled, inspiraci, rozhovory, možnost čerpat zkušenosti.​ ​A dopad je obrovský,“ uzavírá s hrdostí.