Lyžařský kurz kvintánů

Náš lyžařský kurz začal v neděli 17. března v brzkých ranních hodinách (v 10 hodin dopoledne, což sice není tak brzy, ale v neděli pro studenty OG to brzy je). Poté, co jsme se u autobusu všichni setkali zatím zdraví, jsme zjistili, že jsme připraveni až příliš. Do autobusu jsme se téměř nevtěsnali a během prvních pár minut jsme začali rozdávat jídlo na všechny strany jenom proto, abychom se tam vešli.

Zážitky z cesty byly velmi… zajímavé. Správná rakouská atmosféra byla navozena už 20 km po výjezdu z Babic, kdy se Bróňa, náš spolupasažér ze sexty, rozhodl, že nejlepším soundtrackem tohoto výletu se stanou staré německé vypalovačky. Nutno říci, že ne všichni účastníci tento názor sdíleli, každopádně i oni se dříve nebo později nechali vtáhnout do davového nadšení.

Když jsme po několika hodinách v autobuse konečně dorazili na naše ubytování v malebné vísce nedaleko sjezdových tratí, nastal čas prozkoumat nejbližší okolí a místní kulturu. Došli jsme až ke křížové cestě, zakončené dvěma impozantními kostely. Netrvalo dlouho a skupinka civilizovaných středoškoláků se proměnila v puberťáky, jak je všichni znají. V prostorách ubytování se rozléhal hluk či hlasitý smích, protože se nejmenovaná pánská skupina ujišťovala, zda má dostatečné množství toaletního papíru, a ten byste ve večerních hodinách našli prakticky všude.

Značnou část lyžařského pobytu tvořil čas strávený na svahu. První den jsme započali rozřazením do čtyř skupin podle dovedností a zkušeností. Jednotlivé skupiny měli na starosti pan Klauz, instruktor Johan, pan Michalik a paní Gnadová. Hned první den jsme posbírali mnoho zážitků díky počasí, které nebylo obzvlášť pro lyžaře optimální.

Představte si, že vidíte dva metry před sebe a stojíte v metru prašanu na nově namazaných lyžích. I přes tyto okolnosti jsme si však dokázali udržet dobrou náladu a užili si kopec srandy. Johanova skupina byla slyšet přes celý areál - kdykoli zazněla slova “party wolves”, celá skupina začala výt. Vilém započal svou jízdu pouze s jednou hůlkou a také Kubíček s lyžemi z 19. století s délkou 138 cm. Betty a Julča napodobovaly rybičky už od začátku a ostatní v tom, naštěstí bez úrazu, rovněž pokračovali. Všichni jsme na konci dne byli bílí jako sněhuláci.

Celý týden probíhal v podobném duchu s tím, že jsme každý den lyžovali na jiném místě a již s lepším počasím. Navštívili jsme střediska v Zettersfeldu nebo jsme se vypravili na ledovec. Na ledovci se Pepovi povedlo ztratit batoh a síla sluníčka z nás udělala doslova zvířátka - přijeli jsme červení jako Rudolfové a pandy červené. Lyžování na ledovci jistí otužilci zakončili výstupem na nejvyšší vrchol bez triček a následnou fotkou.

Kromě zážitků na svahu se nám podařilo užít si spoustu zábavy i mimo něj. Mezi ně např. patří kardio za busem, aneb když někteří pozdě dorazili na předem smluvené místo odjezdu autobusu, který mezitím odjel. Proto se rozhodli vydat se zpátky na hlavní cestu, kde spatřili již vzdalující se motorové vozidlo. Nezbylo jim než se tryskem vydat za jejich jedinou šancí dostat se zpátky do penzionu a pěkně se proběhnout. Autobus nakonec doběhli, přelezli svodidla a nastoupili do dvacetitunového monstra. Nutno podotknout, že po tomto zážitku se již nikdy nikdo neopozdil (co se odjezdů týče).

Třetí den jsme se rozhodli si odpočinout a vydali jsme se do akvaparku Dolomitenbad. Zde jsme spatřili další příležitost přivodit si vážný úraz. Co se stane, když se dvacet teenagerů rozhodne nacpat do plastové trubky o průměru 1,5 m? Nic moc. Až na pár šrámů přežil každý.

Pak přišla každovečerní zábava. Nebo spíš zábava během každé noci. Naše postele nesplňovaly ani jediný aspekt bezpečnostních předpisů, které by splňovat měly. Zaprvé: na palandách chyběly bezpečnostní zábrany po stranách. Zadruhé: počet šroubů držící postele dohromady byl menší než celkový počet postelí. Zatřetí: rošty u postelí nebyly ničím zajištěny, což vyústilo v reálné riziko pádu a zaseknutí si třísky do svalu gluteus maximus. Pokud se někomu podařilo překonat tato rizika, pořád ho čekala odměna v podobě vrzající postele, odpovídající síle řvoucího dítěte. Efekt = nevyspíte se.

Během našeho pobytu si někteří z nás vysloužili nové přezdívky a jednu z nich dostala i Betty, a to “panda červená”. Betty má krásné zrzavé vlasy, světlou pleť, ale zároveň názor, že mazání opalovacím krémem je “pro sraby”. Pravděpodobně nikoho nepřekvapí, že si Betty ke konci pobytu plně uvědomila, že i ona je tedy jedním z oněch “srabů”, o kterých předtím mluvila. My, co jsme s Betty bydlely na pokoji, ale i ti, kteří bydleli třeba jen o pokoj dál, denně slyšeli, jak se stav Betty mění a vyvíjí. Ostatní si mohli všimnout krásného zbarvení na jejím obličeji, díky kterému si vysloužila svou novou přezdívku.

Náš další zážitek se dá popsat dvěma slovy, “Klauzíčkovo počítání”, tedy počítání výsledků našeho posledního závodu panem Klauzem. Všichni jsme si všimli, jak paní Gnadová oslovuje pana Klauze, a oblíbili si to. Volá na něj vždy “Klauzíčku!” My toto oslovení pochopitelně shledáváme jako velmi vtipné, ale používat ho bohužel úplně nemůžeme. Když jsme v autobuse na cestě zpět chtěli vědět, kdo závod vyhrál, pan Klauz musel pochopitelně spočítat časy a podle nich určit vítěze. Chvíli to trvalo, ale na potřetí nám přeci jen pan Klauz sdělil, kdo byl pravým vítězem závodu, Pepa Schneider. A tak mu tedy “Klauzíčku” říkáme aspoň za jeho zády.

Evergreenem se stal fotbálkový zápas učitelů proti studentům. Celé to začalo nevinným střetnutím mezi panem Klauzem a panem Michalikem proti Vaškovi a Michalovi. V tomto zápase triumfoval Vašek s Michalem, výhrou tří zápasů ku nule. Další den požadovali učitelé odvetu. Od posledně se zlepšili, moc jim to však nepomohlo. Další den vyměnil pan Klauz pana Michalika za Johana. V zápase bylo vidět výrazné zlepšení učitelského týmu. Celý turnaj byl velmi napínavý. Avšak v pátém zápase po všeobecném vyčerpání hráčů konečně zvítězil pan Klauz s Johanem.Když jsme se v brzkých ranních hodinách vraceli do Babic, čekalo nás poslední překvapení. Už jsme byli v České republice, necelých 50 kilometrů od Babic, když vtom jsme si všimli, teda ti, co byli vzhůru, že plánovaná cesta byla uzavřena. Pan řidič, statečný to pán, se rozhodl nevracet se a nejet po dálnici a napadlo ho vzít to zkratkou přes vesnici Tomice. Jen tak tak jsme tam odbočili a ani ne po ujetých 500 metrech jsme zaznamenali něco podivného. Za naším autobusem se objevilo modré blikající světlo - policie. Pan řidič si byl celou dobu vědom, že jedeme po silnici neurčené pro autobusy, a tak jsme se na pěkných deset minut zdrželi. Pan řidič, plný vzteku, obdržel pokutu, museli jsme se otočit a držet se původního plánu, tj. objet to přes dálnici. Celý příjezd se tak zpozdil o nádherných 40 minut, ale o to déle jsme mohli ještě v klidu spát.