Má to cenu, ale…
Chcete-li získat zlatý certifikát Ceny Vévody z Edinburghu (Duke of Edinburgh’s Award - DofE), na čtyři dny a tři noci se rozlučte se sprchou, nepropoceným prádlem a spaním na povrchu, který svými hrboly nepřipomíná Velkou čínskou zeď a její hornaté okolí.
Naše skupina, jež nese název Terezka et al/Zlatý český nožičky/Ho(ra)lky, se rozhodla čelit výzvě posouvání vlastních hranic v prostředí Strážovských vrchů na Slovensku.
Školní Karkulkou, kterou šoféroval školitel skupiny, pan Michalik, vyjely z Prahy ve tři hodiny ráno krátce po posledním prázdninovém víkendu první z pěti účastnic a hodnotitelka expedice. Cestou se stavili v malebné zatáčce na Vídeň (čti Brno) a Trenčíně, aby doplnili posádku o zbylé dvě kurážné dívky, které se rozhodly zdolat nejeden slovenský vrch. Přestože místní krajina skýtá mnohá nebezpečí, zejména v podobě medvědů, nemusely jsme se bát. Zaprvé jedna z nás se na medvědy připravila krutou a v poměru k ceně vysoce výkonnou zbraní, jež měla medvědy odstrašit (čti rolničkou). Zadruhé s námi čtyřmi, nyní již oktavánkami, jela i Peggy Marvanová, naše outdooru znalá vrstevnice věnující se extrémním sportům.
Do výchozího bodu v Bojnici jsme dorazili okolo deváté hodiny ráno. Přišel první úkol: zkoordinovat obsah našich krosen, který jsme do té doby kontrolovaly čistě přes internet. Nakonec nám nic nechybělo: naopak nás zaskočil přehršel zakoupeného jídla. Velký vyhazov nakonec odnesly dva trvanlivé chleby největšího českého agro-businessmana, takže nám jich ani nebylo tolik líto. Při denním převýšení okolo jednoho kilometru s náloží nejméně dvanácti kilogramů na zádech se každé odlehčení hodilo. Abychom se hned ze začátku expedice pořádně rozešly, schválně jsme vyrazily na opačnou stranu žluté turistické stezky, než bylo v plánu (příležitost detailně obdivovat práci Klubu slovenských turistov jeden hned tak nedostane). Pak před námi stála hora Magura (děkujeme místním za kreativní název). Následoval krátký déšť a prudké klesání, abychom mohly hned další den zase prudce stoupat. Avšak sedlo, kde jsme postavily stany, otevřelo nádherný výhled na okolní pohoří. A také na blesky pár kilometrů od nás.
Říká se, že třetí den bývá krizový. Autor tohoto lidového mudrosloví by rozhodně neměl dostat Nobelovu cenu - k nám krize totiž dorazila o den dříve. Práce Klubu slovenských turistov má sice cenu, ale ne v případech, kdy je zanedbaná. Na krátkém úseku se nám tedy podařilo nejméně dvakrát minout zarostlou a neznačenou odbočku a zabloudit (vždy v blízkosti nějakého příhodného kopce), což povinných denních osm hodin aktivity nutných pro získání certifikátu posunulo minimálně na dvanáct. Stany jsme stavěly za tmy. V kopcovitém terénu u vesnice, kde jsme měly tábořit, bylo těžké najít rovné místo. Nakonec jsme s vděkem vzaly rovnou plošku u silnice. Alespoň nás ráno včas probudila projíždějící auta.
Třetí čtvrtinu expedice náš perfektně sehraný kolektiv strávil stoupáním, klesáním, stoupáním, klesáním, stoupáním, klesáním - ostatně jako oba předchozí dny. Z vrcholů jsme pozorovaly okolní přírodu a malé vesnice. A také jsme se fotily s multifunkční vlajkou DofE, která mimo jiné posloužila i jako vhodná tepelná izolace mezi zemí a styčnou plochou člověka. Při takovém sezení v mezičasech, kdy jsme potřebovaly odlehčit nohám a zádům (a hydratovat oběhový sytém), jsme nepotřebovaly žádné zvláštní náčiní typu hrací kostky, pouze vlastní hlasivky ke sdílení různých zkušeností - například o spaní na sněhu či tzv. no poo metodě - což mělo obohacující účinek. Došly jsme na konec naplánované trasy pro daný den a postavily stany na výrazně hrbolaté louce. Naše potřebná noční regenerace však nebyla nijak narušena.
V závěru expedice jsme se probudily okolo osmé, sbalily se, najedly teplé snídaně a vydaly se vstříc několikahodinové cestě domů. Nejprve však přes kopce. Cestou jsme pod rozcestníkem křesadlem rozdělaly oheň a uvařily instantní cosi, které jsme s vděkem a s vidinou něčeho lepšího po příjezdu zkonzumovaly. Něco lepšího nás však čekalo již po návratu ke školnímu vozu. Slovenské sýry zavoněly a toastový chleba, který jsme nechaly v autě, přišel také nakonec vhod. Ještě štěstí, že v autě byly zrající sýry, které překryly jim silně konkurující aroma našeho oblečení. Nakonec ty šťastnější z nás domů dorazily v devět, ty méně šťastné až ve tři ráno.
Tak skončila naše role v programu DofE jakožto účastnic. Nyní se nám otevřela pozice školitelek a hodnotitelek - lidí vyžadujících zvláštní cit pro práci s mladými. Uvidíme, zda se této role také jednou zhostíme.
Debora Poštulková
