Marek Svoboda

Původně o medicíně vůbec neuvažoval, biologie dokonce patřila k jeho nejméně oblíbeným předmětům. Jenže to se změnilo na Open Gate, díky profesorce, která na něj měla klíčový vliv. Dnes Marek Svoboda nosí bílý plášť v prestižní americké nemocnici a k tomu se věnuje vědeckému výzkumu. Tohle je příběh o enormní vůli a pracovitosti, ale taky o veselé a odolné mysli. 

Vezměme to od konce. Marku Svobodovi je pětatřicet, má manželku a dvouletou dceru, žije v New Yorku a pracuje jako pediatr v manhattanské nemocnici Mount Sinai, která podle různých žebříčků patří mezi dvacítku nejlepších na světě. Kromě toho se věnuje vědě, konkrétně genetice, k níž si došel během studentských let. A těch bylo...   

Na Open Gate chodil Marek pět let, maturoval v roce 2010. Načež se dostal na newyorskou Columbia University, na čtyřletý bakalářský obor neurověda kombinovaný s přípravou na medicínu. Columbia, mimochodem, patří do takzvané Ivy League neboli Břečťanové ligy, skupiny osmi nejelitnějších soukromých univerzit v USA.  

„Manželka si ze mě dělá legraci, že půjdu ze studií rovnou do důchodu.“ 

Po bakalářské promoci Marek rok bádal v univerzitní laboratoři profesora Hynka Wichterleho, českého biologa a vnuka legendárního vynálezce kontaktních čoček; zkoumal kmenové buňky. Ale nenechte se mýlit, i během té doby se samozřejmě učil – na přijímačky na medicínu.  

Dostal se na Dartmouth College v New Hampshiru, která je rovněž součástí ‚Břečťanu‘, ale pozor, místo klasické medicíny si vybral rovnou medicínu kombinovanou s doktorandským studiem. Čímž si zajistil studijní program na dalších devět let života.  

Když měl pak v květnu 2024 promoci, na pódiu už s ním byly i žena s dcerou. Ale to pořád není všechno. Marek je v Mount Sinai na rezidentuře a teprve až tato skončí, bude se moct přihlásit k atestacím. Což při hrubém výpočtu znamená, že veškeré studium, zkoušky a testy by mohl mít za sebou někdy před čtyřicátými narozeninami. „Je to tak!“ směje se Marek. „Manželka si ze mě dělá legraci, že půjdu ze studií rovnou do důchodu!“  

Pevný bod 

Marek Svoboda pochází ze Slušovic, městečka ve Zlínském kraji, které sice nemá ani tři tisíce obyvatel, ale svého času bylo proslulé po celém Československu (a východním bloku): samozřejmě díky legendárnímu „Čubovu impériu“, jednotnému zemědělskému družstvu, jež za totality platilo za výkladní skříň socialismu. Slušovický zázrak, říkalo se.  

A konec konců s tím tak trochu souvisí i fakt, že Marek Svoboda vyrůstal právě tady. Jeho maminka je totiž profesí programátorka – a ve Slušovicích měli už v 80. letech počítače, šéf JZD, komunista František Čuba, je tu dokonce nechával i vyrábět.  

„Mamka se jmenuje Viera, pochází ze Slovenska, studovala inženýrství v Martině. Pak celý život programovala, do důchodu šla až vloni,“ říká Marek.  Tatínek Jiří, rozený Ostravák, je architekt a vysokoškolský pedagog.  Rodiče se rozvedli, když byli Marek a jeho mladší bratr David ještě docela malí, i tak ale klukům zůstali oba: „Většinu času jsme bydleli s mámou, která pro nás byla takový pevný bod, základna. Strašně hezky se o nás starala, až dneska jako rodič vidím, co všechno musela zvládat,“ vypráví Marek.  

Nicméně i kontakt s tátou byl intenzivní, Jiří si syny bral dvakrát týdně, jezdil s nimi na dovolené, hrál tenis. „Snažil se z nás udělat skoro profesionální sportovce.“ Minimálně jednu věc měli oba rodiče společnou: „Hodně si s námi povídali, všechno nám vysvětlovali. Což považuju za strašně důležité nejen z pohledu otce, ale i pediatra. Umět dětem vysvětlovat rozhodně není lehké.“ 

Bratři Svobodovi byli bystří, aktivní, ambiciózní a zvídaví, dětské hlavičky jim jely na plné obrátky. Šlo jim takřka všechno, na co sáhli, včetně například fotbalu, který si chodili zakopat na plac za domem. A kopali tak dobře, až oba skončili v dorosteneckém týmu Slušovic. 
Soutěživost kluků se projevovala i ve škole, Marek vzpomíná, jak měl už od prvního stupně rád „dobré výsledky“. Bavila ho matika, vyhrával okresní klokánky, olympiády. On i brácha odešli ze základky po páté třídě, na gymnázium Lesní čtvrť ve Zlíně. „Což byla super škola, hrozně kvalitní,“ říká Marek. „Jenže já chtěl nějaké větší dobrodružství.“ 

A budu mít počítač?  

A to se pro něj mělo zhmotnit v Babicích. Marek si o Open Gate přečetl v magazínu MF DNES, článek byl prý doplněný řadou vizualizací. Psal se rok 2005, škola, toho času v českém kontextu jedinečná, měla na podzim přivítat první studenty. Marek, ač na stávajícím gymnáziu spokojený, se vydal na přijímačky nanečisto – a ty regulérní pak už ani nemusel dělat, vzali ho hned. „Měl jsem hroznou radost! Těšil jsem se na všechno, i na bydlení v kampusu,“ směje se.  

A ještě jedna věc se mu prý líbila, i když se nakonec nesplnila: „Na vizualizacích v časopisu jsem viděl, že každý student na Open Gate má svůj počítač. Což mě nadchlo, protože my doma počítač dlouho vůbec neměli. Paradox, že, když mamka byla programátorka...“ A tak Marek hned po přijímačkách sedl a napsal e-mail jisté paní Elišce Zemanové, administrátorce z Open Gate. Jestli to tak opravdu bude. Jestli každý, úplně každý student v Babicích bude mít svůj počítač „Pochopitelně mi napsala, že ne. Ale stejně jsem tam šel!“   

Šel – a byl nadšený. Ze studia v angličtině, z nového, moderního kampusu. „Různá hřiště, bazén, knihovnu, koně, to všechno jsme měli a já to taky všechno využíval,“ vypráví. „Víte, o Babicích se někdy mluví jako o potterovských Bradavicích. Chápu, že se to přirovnání nabízí, Open Gate byla první kolejní škola u nás, navíc inspirovaná Británií. A určitě nebyla a není pro každého, některé děti přechodem z domova trochu trpěly. Ale já byl vážně spokojený.“  
A to i akademicky, Markovi vyhovoval důraz na kritické myšlení spíš než na memorování, se spolužáky taky vytvořil první tým, který se pak účastnil Debatní ligy. Z čehož, jak říká, těží dodnes.

Do Ameriky 

Skočme teď zase trochu v čase, konkrétně do jara 2016. Marek má za sebou první půlrok na Dartmouth College a na blogu píše: „Začátek medicíny je neuvěřitelnou změnou. Nejenže se každý musí přizpůsobit novému tempu akademického života, které je citelně svižnější než na bakaláři, ale ještě důležitější je, že se studenti ocitají v naprosto nových situacích, které se stávají hlavním zdrojem stresu v každodenním životě. 

Mám na mysli následující zkušenosti: 

- Učení se jednat s pacienty, verbálně i fyzicky, zkoušením a přehráváním se spolužáky. Odhalování vlastního těla před kolegy během nacvičování lékařské prohlídky.  
- Studium „jazyka doktorů“. Profesoři nám neustále připomínají, že do konce studia medicíny se naše slovní zásoba zdvojnásobí o latinské a anglické termíny, které jsme doteď nikdy neslyšeli. A taky o vtipy a slovní hříčky, kterým ostatní nerozumí. 
- První cesta do pitevny a „setkání s dárcem“. Jinými slovy první pohled na mrtvé tělo a první dotyk. Pitvání skalpelem. A pak setkání s pozůstalými, kteří mrtvého zasadí do kontextu svých vzpomínek. Z „těla“ je najednou „člověk“. 
- Kráčení po nemocnici v bílém plášti a opětování pozdravů plných respektu, který si teprve musíme zasloužit.  
- Zjištění, že dříve, než si chceme připustit, na nás doslova může záviset život.“ 
Medicínu, jež se nakonec stala jeho osudem, Marek původně do úvah o vlastní budoucnosti vůbec nezahrnoval. Bavila ho hlavně matematika a fyzika, biologie naopak ještě ve Zlíně patřila k jeho nejméně oblíbeným předmětům.

Jenže to se změnilo právě na Open Gate, konkrétně díky profesorce Kateřině Kožnarové. „Ona mě svým přístupem formovala a myslím, že má rozhodující podíl na tom, jakým směrem jsem se vydal,“ říká Marek Svoboda. 

Pokud jde o směr v geografickém smyslu slova, tam zase sehrál roli táta. Jiří Svoboda se do Spojených států podíval už zkraje 90. let, strávil několik měsíců v New Yorku i jiných koutech země. „Vrátil se se spoustou vzpomínek a fotografií a po zbytek dětství nám o Americe pořád povídal,“ vzpomíná Marek. „Což mě hodně ovlivnilo v rozhodnutí jít studovat právě sem.“ 
První vlastní americkou zkušenost udělal Marek v létě 2009, před maturitním ročníkem. Díky pomoci Kristýny Borsodi, tehdejší studijní poradkyně na Open Gate, se dostal na třítýdenní kurz právě na Columbia University. „Vyzkoušel jsem si jejich základní curriculum, které kromě zvoleného zaměření sestává i ze široké škály humanitních věd. Což byl přístup, který jsem si hned zamiloval a Columbia se pro mě stala vysněnou akademickou destinací,“ říká. 

Skvělý rok 

Přihlášku poslal Marek hned zkraje školního roku. Zbývalo ovšem ještě složit zkoušku dospělosti. Markův ročník na rozdíl od pozdějších studentů Open Gate ještě nedělal mezinárodní, ale českou maturitu. Ta sice nemá pro zahraniční univerzity takovou váhu jako IB, ale Marek je zpětně rád: přijímací řízení na Columbii bylo prý velmi náročné a vyžadovalo spoustu času i energie. „Kdybych býval ještě musel dělat mezinárodní maturitu, bylo by to šílené penzum práce.“ 

Nicméně toho roku všechno dopadlo skvěle: z Columbie přišel dopis, že Marka berou, na maturitním vysvědčení byly samé jedničky a Nadace rodiny Kellnerových navíc mladému ambicióznímu studentovi přislíbila, že mu bakalářský program v USA zaplatí. A tak se Marek na podzim 2010 sebral, přeletěl Atlantik a přistál na Kennedyho mezinárodním letišti. „A to ani nemluvím o tom, že mě na zaoceánský let náhodou upgradovali do byznys třídy!“ směje se.

Na roky na Columbii dodnes vzpomíná s radostí, byla to léta plná inspirace a takřka bezmezného poznávání. Marek studoval behaviorální neurovědu spolu s přípravou na medicínu, z Open Gate byl prý tak dobře připravený, že minimálně první semestr, ne-li celý první akademický rok, zvládl úplně hladce. „Samozřejmě, že jsem se musel učit, a to víc než kdy dřív. Ale pokud jde o předměty jako biologie, fyzika nebo chemie, byl jsem opravdu dobře připravený,“ pochvaluje si.

Do bakalářských let, mimochodem, spadá i Markovo seznámení s jeho pozdější ženou. Stalo se to asi tak, že Marek, respektive jeho hlava, neumí moc odpočívat. A tak se kromě studia a dalších aktivit (včetně tenisu) rozhodl, že na Columbii spolu s několika dalšími Čechy zorganizuje něco jako východoevropský klub: dá dohromady studenty z našich končin, Čechy, Slováky, Poláky… Markova budoucí choť, ač Američanka, se do klubu přihlásila, jelikož půlka její krve je česká. „Její tatínek, můj tchán, do Ameriky emigroval z Československa v roce 1968. Je strašně fajn, mluvíme spolu česky,“ říká Marek. 

Horentní sumy 

Na Columbii nebyl semestr, kdy by Marek Svoboda neskončil na takzvaném Dean’s List, tedy seznamu nejúspěšnějších studentů v ročníku. Pracoval tvrdě – nejen kvůli sobě, ale i kvůli závazku, který cítil k Nadaci rodiny Kellnerových. „Víte, školné na univerzitách jako je Columbia, to jsou neuvěřitelné peníze,“ říká.  

Konkrétně? Nahlédněme do univerzitního bulletinu Columbie pro akademický rok 2025/2026: bakalářské školné stojí 70 tisíc dolarů, k tomu povinné poplatky, náklady na ubytování, knihy a další studijní materiály, osobní výdaje, doprava… Úhrnem bezmála sto tisíc, a to na jeden (!) akademický rok. „Američané si většinou berou studentskou půjčku. Čili už když vyjdou z bakaláře, mají dluh 400 tisíc, na magistrovi pak přidají třeba dalších 400, nebo i víc. Takže když konečně dostanou diplom, vyrážejí do života s dluhem k milionu dolarů. Což pro mě díky podpoře od Nadace rodiny Kellnerových a později i Bakala Foundation neplatí. Jsem za to obrovsky vděčný,“ říká Marek. 

Během bakaláře už zcela jasně věděl, že jeho životní dráhou bude medicína. Přihlášky si poslal na celkem 19 škol (včetně těch nejprestižnějších jako Harvard, Yale nebo Cornell), přijímací pohovory nakonec absolvoval na devíti z nich. A pozor, takový pohovor neznamená, že přijedete, sednete si na hodinku s komisí a zase jedete domů. Pohovor na prestižní americké vysoké škole znamená, že v kampusu strávíte minimálně dva, ale spíš tři dny, absolvujete řadu schůzek s profesory, prohlídku areálu, nocujete na kolejích...  

Marek vzpomíná, jak vyčerpávající tohle celé bylo, na druhou stranu během pohovorů zažil i momenty, na něž prý nikdy nezapomene – třeba setkání s Bohdanem Pomahačem, profesorem na Harvardu a špičkovým lékařem, který jako první v USA transplantoval obličej. 

Přijetí nakonec Markovi dorazilo z Dartmouth College, slovutné břečťanové univerzity sídlící v městečku Hanover ve státě New Hampshire. Vzali ho na už zmíněný program medicíny kombinované s doktorandským studiem. Ten studentům platí univerzita – což je sice výhoda, ale zároveň to znamená, že o místa je enormní zájem. „Je to obrovsky kompetitivní,“ souhlasí Marek. „Musím říct, že přijetí pro mě bylo jedním z největších úspěchů v dosavadním životě.“ 

Právě na Dartmouth si pak Marek našel cestu ke genetice. Čímž se vlastně uzavřel jeho myšlenkový vývoj – od původního záměru stát se psychiatrem přes léta strávená neurovědou právě až ke genetice. V tomto směru na něj měl největší vliv profesor Giovanni Bosco, v jehož laboratoři Marek bádal. „Genetika mě úplně nadchla. Do té doby jsem si myslel, že jde ‚jen‘ o vědecký obor, ale v laboratoři profesora Bosca jsem objevil, že jde i o obor medicínský, navíc prudce se rozvíjející.“ A od genetiky už byl jen „krůček“ k pediatrii, zkrátka proto, že většina pacientů, s nimiž se genetik setká, jsou děti, vysvětluje Marek. Právě u nich se nejčastěji objeví nějaká genetická porucha.  

Epilog 

A tak se Marek Svoboda, kluk ze Slušovic, stal lékařem v jedné z nejlepších nemocnic světa. Už 15 let žije za Atlantikem, dokáže vtipně vyprávět o tom, jak nepochopitelný pro Evropana může být americký individualismus, jak obtížné je ztotožnit se s fungováním zdravotního pojištění v USA nebo jak nekonečné jsou debaty pediatra s rodiči pacientů o výhodách očkování.

Marek Svoboda je i v pětatřiceti stále stejně ambiciózní, pracovitý, až freneticky aktivní – a také velmi povídavý a usměvavý. V češtině si zachovává lehký moravský přízvuk a také suchý humor. V budoucnu se vidí jako lékař-vědec, tedy někdo, kdo svůj čas dělí mezi pacienty a laboratoř. A také jako člověk, který pomáhá mladým Čechům, kteří chtějí studovat v USA. Sám zažil snad všechny aspekty téhle odysey, zná ji jako málokdo jiný. A tak své zkušenosti předává dál. A ještě jedno je jisté: Marek Svoboda se bude až do konce života vzdělávat. Protože on prostě nemůže jinak.