Martin Kábrt

Na Open Gate prý původně ani nechtěl, měl jiné plány. Byla to maminka, kdo ho přemluvil, aby zkusil přijímačky. Dnes Martin Kábrt říká, že mu škola „změnila trajektorii života“. Ukázala mu, že cest, po kterých se člověk může vydat, je nepřeberné množství. Kábrt vystudoval London School of Economics, zkusil si práci v evropských institucích, soukromém sektoru, v národní bance i na ministerstvu. „Nic není nemožné,“ říká.  

Na úvod krátká historka. Martin Kábrt, ač vysoké a sportovní postavy, prý na sport nikdy moc nebyl. Když si na základce při hodinách tělocviku kapitáni vybírali tým na fotbal, Martin zůstával mezi posledními. Trochu černý Petr. Což ale neznamená, že ho sport nebavil, později na Open Gate si Martin zapsal hned několik sportovních kroužků.  

A odtud právě ta story: „Na Open Gate jsme měli atletického trenéra, Američana. A tomu se nelíbilo, jak se v Česku závodí. Že je to crème de la crème, účast na závodech si musíš vybojovat, musíš být nejlepší,“ vypráví Martin. „Říkal nám, že v Americe může závodit úplně každý, akorát si musí najít svou kategorii.“  

„Se spolužáky jsme obdivovali našeho fyzikáře. Měl doktorát, pracoval v CERNu, ale nevadilo mu učit středoškoláky.“
 

Řešení? Ramstein, americká letecká základna v Německu. Na deset tisíc vojáků, dalších asi třicet nebo čtyřicet tisíc lidí kolem: rodinní příslušníci, civilní zaměstnanci, no prostě horda lidí. „Oni si tam pořádali své vlastní atletické závody. A na ty nás náš trenér vozil. Abychom se mohli zúčastnit všichni, bez ohledu na výkonnost. To se mi strašně líbilo!“ 

Za zkoušku nic nedáš 

Martin Kábrt je ročník 1992, pochází ze západu Čech, z vesnice mezi Chebem a Sokolovem. Jeho tatínek pracoval jako regionální novinář v deníku MF DNES, maminka dělala v Domě na půli cesty, organizaci, která pomáhá dětem z dětských domovů s přechodem do dospělého života. Martin vzpomíná, jak pro něj tyhle děti, respektive čerství dospělí, byli součástí každodenního života – maminka je často vodila domů, dokonce někdy s Kábrtovými jezdili i na rodinné dovolené. „Táta zase otevíral lokální politická témata,“ říká Martin. Suma sumárum, domácí prostředí bylo podnětné, intelektuální, Martin i jeho starší bratr od dětství podvědomě nasávali rodičovský zájem o okolní svět.  

Do školy chodil Martin v Chebu, nejdřív na základku, pak na osmileté gymnázium. „Školu jsem měl rád! Všechny předměty, dokonce i ten tělocvik, i když jsem v něm, jemně řečeno, neexceloval,“ vzpomíná. „Byl jsem zvídavé dítě, všechno mě zajímalo. Vlastně dodnes mě všechno zajímá,“ usmívá se.  

S Open Gate se to pak seběhlo takhle: zaprvé, Martinova maminka si o škole, tehdy nově otevřené, přečetla v novinách. Zadruhé, na Open Gate hned v prvním roce fungování nastoupil kluk z Chebu, s nímž se Martin znal z recitačních soutěží. „Čili jsme věděli, že je to reálná věc,“ říká Martin.  

Nicméně úplně z vlastní vůle se prý nepřihlásil, měl jasný plán, chtěl na gymnázium do Plzně. Jenže maminka jej – až vizionářsky – přemluvila. Že prý ať to aspoň zkusí, vždyť za to nic nedá, do Plzně přece může jít vždycky...  

A tak se jelo do Babic na přijímačky a Martin dodnes pobaveně vypráví, jak málem pohořel na angličtině. Pomohl mu starší kluk, s nímž byl u anglických přijímaček ve dvojici.            

Umění argumentace  

Přijat! Škola poskytla Martinovi skoro plné stipendium, on si doma sbalil věci a odstěhoval se do kampusu. Bylo mu čtrnáct – a začal úplně nový život, od toho dosavadního odlišný takřka v každém ohledu.  

„Dnes, myslím, poměrně velká část dětí do Babic dojíždí, ale my jsme tam tehdy všichni bydleli. Tím pádem jsme spolu trávili veškerý čas, ve škole i mimo ni,“ říká. Na začátku si samozřejmě musel trochu zvykat, kromě jiného i proto, že přišel jako nový student do už zformované třídy (kvarty). Nicméně poměrně rychle zjistil, že mu kolejní ‚modus vivendi‘ vyhovuje. „Člověka podněcoval k samostatnosti, nezávislosti.“ Navíc procházet pubertou s takhle úzce propojenou partou vrstevníků je podle Martina „formativní zkušenost“.  

A stejně tak mu vyhovovalo celkové nastavení školy a atmosféra, která v kampusu panovala. Neřešilo se, odkud kdo pochází, kdo jsou jeho rodiče. Jediné, o co šlo, bylo vzdělání, rozšiřování obzorů.  

Učitelé byli inspirativní, Martin vzpomíná třeba na fyzikáře, kterého prý s kamarády hrozně obdivovali: „On měl doktorát, pracoval v CERNu, ale nevadilo mu učit středoškoláky.“  

Na Open Gate se učilo (a učí) jinak než na většině standardních českých škol. Ve třídách je méně studentů (maximálně dvacet), hodně se pracuje ve skupinách, frontální výuky, která je dodnes bolestí českého vzdělávacího systému, je minimum. Pedagogové jsou pro studenty spíš průvodci a mentory, vztahy jsou méně hierarchické, motivace pozitivní.  

Martin Kábrt vypráví, že učitelé se žákům věnovali i mimo školní hodiny, pomáhali jim třeba s výběrem stáží nebo dobrovolnických aktivit. „Taky s námi trávili čas o víkendu, když jsme zůstali na kolejích. Pořádali třeba grilování a pozvali nás,“ vzpomíná Martin. 

Co se jednotlivých předmětů týče, největším překvapením pro Martina byly ty humanitní: „Hodně jsme četli, intenzivně debatovali, učili se argumentovat. Hodiny byly interaktivní, museli jsme se naučit formulovat a prezentovat své názory. To jsem do té doby moc neznal a zpětně viděno to byla ta nejlepší příprava na pozdější univerzitní studium.“  

Jedna perlička. Jak onehdy u přijímaček Martin málem pohořel z angličtiny… Když pak nastoupil, nastal problém. Na Open Gate se na angličtinu klade už od počátku studia veliký důraz, od kvinty se v ní dokonce vyučuje většina předmětů. Martin věděl, že bude mít co dělat. A bleskurychle to zjistili i učitelé: „Už během první hodiny angličtiny mě přeřadili z nejvyšší skupiny do nejnižší,“ směje se Martin. Ale zpětně to považuje za přínosné, musel totiž, lidově řečeno, máknout. A už během kvinty se vyškrábal zpátky do nejlepší angličtinářské skupiny, mimo jiné i díky oblíbenému profesorovi, Američanovi. „Měl jsem ho strašně rád. Diskutoval s námi o knížkách i o politice.“                                              

Tisíce cest  

Škola typu Open Gate má podle Martina Kábrta i tu velkou výhodu, že mladému člověku „otevře“ hlavu. V tom smyslu, že mu ukáže nepřeberně možností a cest, po kterých se lze vydat. „Na mé předchozí škole bylo tenkrát měřítkem úspěchu dostat se na matfyz nebo ČVUT. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale já až na Open Gate zjistil, že věcí, v nichž člověk může být ambiciózní, je mnohem víc a mohou být rozmanitější,“ popisuje Martin. „A není to jen o škole, ale i o aktivitách mimo ni. O debatních klubech, o dobrovolnictví, práci v komunitě nebo o množství kroužků, které si můžete zapsat. Já třeba rok chodil na gruzínštinu. Prostě proto, že se mi líbila její krasopisná abeceda,“ dodává s tím, že vše uvedené hodně zpestřilo jeho představy o životních aspiracích.  

Řečeno lapidárně: Nic není nemožné. 

Další velikou výhodou je, že studenti skládají mezinárodní maturitu IB. Což je, na rozdíl od české zkoušky dospělosti, dvouletý proces, program s jasně danými pravidly, akademicky náročný, ale pro zahraniční univerzity srozumitelný. 

Martin říká, že ho dlouho bavily exaktní předměty, hlavně matematika a fyzika. Až během posledních dvou ročníků se víc přiklonil k tomu, co vlastně dělá dodnes, tedy ke společenským vědám: „Začal jsem se zajímat o filozofii, politologii, ekonomii. Jako by se mi vrátilo, co dělali moji rodiče, když jsem byl malý – starali se o svět kolem sebe, snažili se ho zlepšit. Máma skrze sociální práci a táta jako novinář,“ vypráví Martin.  

Mezinárodní maturitu sestávající z šesti předmětů složil výborně, dosáhl 43 bodů z pětačtyřiceti možných. Což je výsledek, který člověku otevírá dveře na nejlepší univerzity světa. „Přihlásil jsem se na University of York, na klasický základ – filozofie, politologie, ekonomie. Což mě zaprvé hrozně bavilo a za druhé jsem věděl, že tím získám další čas, abych se rozhodl, čemu konkrétně se chci v životě věnovat,“ vysvětluje.  

Vrátit, co jsem dostal 

V Yorku se pak potvrdilo, co už Martin zmiňoval: totiž že Open Gate je výborná příprava na studium zahraniční univerzity, zejména anglosaské. Příklad? Esej. Je, dejme tomu, středa dopoledne, profesor studentům ukládá, aby do příští hodiny vypracovali esej na téma konflikt demokracie a liberalismu. Zahraniční studenti, kteří neprošli školou typu Open Gate, panikaří – příští hodina je přece už v pátek! Jak to proboha stihnou? Jen těch knih, co je třeba načíst...  

„Oproti tomu já věděl, že psaní esejů má v anglosaském světě jasná pravidla, že jde v podstatě o řemeslo. Esej znamená zhruba dvě až tři stránky, maximálně tři hlavní myšlenky, první věta vždy shrnuje zbytek odstavce a tak dále,“ vypočítává. „Navíc jsem byl zvyklý pracovat pod časovým tlakem, rychle si tříbit myšlenky, formulovat argumenty, vyjadřovat se stručně. Ve výsledku jsem pak takové zadání stihl splnit ještě s předstihem,“ směje se.  

V Yorku strávil Martin tři roky, po celý bakalářský program měl plnou podporu Nadace rodiny Kellnerových. Pro magisterský obor pak zvolil školu ještě prestižnější – London School of Economics. Obor, který by se dal nejlépe přeložit jako „ekonomie a její filozofické základy“. 

Tehdy už měl mnohem jasněji v tom, čemu se chce v profesním životě věnovat. Během studia absolvoval různé stáže, od neziskové organizace ochraňující divoká zvířata v Jihoafrické republice až po český Úřad vlády nebo ministerstvo zahraničí. Po promoci pak zamířil do evropských institucí, nejprve do Evropské komise, poté na skok do europarlamentu k poslanci Luďku Niedermayerovi a nakonec do Evropské centrální banky. Vše považuje za velmi cennou zkušenost, stejně jako následující tři roky, kdy pracoval jako konzultant v soukromém sektoru v Londýně.  

Mimochodem, během té doby, konkrétně v roce 2019, dal dohromady tým, který zvítězil v prestižní soutěži IPPR Economics Prize. A to se sadou sadu třiceti doporučení pro nastartování rychlého – a udržitelného – ekonomického růstu ve Velké Británii. Martinův tým porazil přes dvě stovky konkurentů a s druhým vítězným projektem se podělil o odměnu ve výši sta tisíc liber, tedy asi tří milionů korun.  

„Většinu z toho, co jsem dostal, jsem věnoval klukovi, který s námi pracoval, aby si mohl zaplatit studium. On měl jedenáct sourozenců a jeho rodiče si prostě školné nemohli dovolit,“ vzpomíná Martin Kábrt. Čímž podtrhuje další důležitý moment související s jeho studiem na Open Gate. „Ta škola nejen že mi změnila trajektorii života, ale vytvořila ve mně určitý závazek. Tím, že mi někdo jiný – rozuměj nadace – umožnil naučit se všechno, co jsem se naučil, se ve mně vytvořila povinnost to nějakým způsobem společnosti vrátit. Takhle to vnímám.“  

Jak to bylo dál 

Nedlouho poté, co propukla pandemie koronaviru, Martin Kábrt britskou metropoli opustil a vrátil se do té české. Že to jednou udělá, prý věděl dlouhodobě, a covid mu v tom pomohl. V Praze nastoupil nejdřív do České národní banky, konkrétně do týmu, který se zabývá nastavením úrokových sazeb. Načež přešel na ministerstvo financí a postavil zde tým, který se zabývá udržitelností. Není to jednoduché, ale je to inspirativní, říká. Hodně se tu věnuje mladším, méně zkušeným kolegům, baví ho rozvíjet jejich talent. Tak, jak ho to naučili na Open Gate.