Michaela Mrázková

Kdybyste si jen přečetli její CV, museli byste dospět k závěru, že je jí minimálně čtyřicet, možná víc. Tolik už toho stihla. Jenže to byste se mýlili, Michaele Šimáček je šestadvacet. Absolventka Open Gate se specializuje na AI a její využití v medicíně. Momentálně podniká v Kataru, vychovává dvě batolata a k tomu začíná studovat v Oxfordu. 

Bylo to jednoho zimního odpoledne zkraje roku 2014, Michaela si tu scénu pamatuje, jako by se odehrála včera. Chystala se zrovna ven, v předsíni si zavazovala tkaničky. Slyšela tátu, jak telefonuje. Věděla s kým: s Petrem Chárou, toho času zástupcem ředitele na gymnáziu Open Gate. 

Před pár dny byla Michaela v Babicích na přijímacích zkouškách – a hrozně doufala, že ji vezmou. Doma v Chebu chodila do kvarty na osmiletém gymnáziu a spokojená nebyla, měla pocit, že systém hází její tvrdohlavé zvídavosti klacky pod nohy.  

„V rodině jsem byla vyloženě zjev. Rodiče jsou spíš usedlí, já naopak vždycky chtěla něco podnikat, objevovat, nedala jsem pokoj.“ 

Na Open Gate se byla poprvé podívat předchozího podzimu. A dostavil se velký „wow efekt“, vzpomíná. Moc toužila vzdělávat se moderněji, efektivněji, zábavněji – a pokud možno v angličtině.  

Celé už si to naplánovala. Až teď táta dotelefonuje, řekne jí, že ji na Open Gate vzali. Ona pak v klidu dokončí kvartu v Chebu, o letních prázdninách bude ještě trochu pilovat angličtinu – a v září začne nový život v babickém kampusu.  

Míša sundavá z věšáku bundu, táta vchází do předsíně, mobil pořád na uchu: „Tak jsi přijatá.“ Čtrnáctiletá dívka poskočí radostí. Jenže to není všechno: „Můžeš nastoupit hned. Akorát budeš muset o ročník výš, do kvinty. Nevadí?“ Myšlenková operace, která Míše v tu chvíli proběhne v mozku, trvá jen zlomek vteřiny: „Nevadí! V pohodě!“  Počátkem února už si Michaela vybaluje kufr v Babicích.  

Pochopit, ne nabiflovat 

Tempo, v jakém se tenhle přestup na Open Gate odehrál, je pro Michaelu Šimáček (rozenou Mrázkovou) charakteristické. Což si člověk uvědomí už po chvilce hovoru, z Michaely se energie valí jako žhnoucí láva.  

V šestadvaceti letech má Míša mimo jiné za sebou: studium oboru AI na univerzitě v nizozemském Groningenu, založení start–upu, stěhování do Británie, Španělska, do Finska a (finálně) do Kataru, taky svatbu a porod dvou dětí. A protože to nestačí, aktuálně (na podzim 2025) začíná studovat dvouletý magisterský program v Oxfordu. „Já vím, je to trochu chaos,“ směje se. 

Byla prý taková odmalička: energická, akční, zvědavá. „V naší rodině jsem byla vyloženě zjev, naši jsou spíš usedlí, žijí celý život na jednom místě, sestra je po nich. Já naopak vždycky byla ta, kdo chtěl někam jezdit, něco podnikat, objevovat, nedala jsem pokoj. Pro naše to muselo být strašně náročné!“  

Michaela pochází z Chebu, narodila se v roce 1999. Její tatínek pracuje jako IT manažer, maminka je fyzioterapeutka. Míša vzpomíná, že v dětství rozhodně nepatřila k takovým těm dětem, co leží v knížkách nebo jezdí prstem po mapách. Ve škole jí to šlo, ale byla, jak říká, hrozně nepečlivá. „Někteří spolužáci měli úhledné sešity, podtrhané zápisky. Desky, šanony… Já vůbec. Byla jsem chaot. A ve škole s tím měli problém.“ 

Co se domácího prostředí týče, Míša vzpomíná, jak táta ji i sestru hodně vedl k matematice a logickému myšlení. Vymýšlel pro ně hry, na koláčích vysvětloval zlomky – a to ještě dřív, než holky nastoupily do školy. „Obě jsme byly přemýšlivé a naši nás vedli k tomu, abychom chtěly věcem porozumět, ne se je jen nabiflovat,“ vypráví Michaela. 

Při otázce, co ještě ji formovalo, se směje: „A víte, že vlastně i způsob života mých rodičů? Teď nechci, aby to vyznělo špatně, oni jsou super a vždycky mě stoprocentně podporovali ve všem, co jsem dělala. Na druhou stranu jsem ale viděla, jak pořád chodí do práce a z práce, jak nemají moc času ani peněz, jak tohle nebo tamto nejde, protože… No zkrátka jsem věděla, že já chci žít jinak. A jinde.“  

Strategický krok 

Když Míša přecházela ze základky na osmiletý gympl, byla plná nadějí. Na základní škole prý vyloženě trpěla, nechápala, co má za smysl, když učitelka jen přepisuje na tabuli látku z učebnice a děti si pak to samé přepisují z tabule do sešitů. Na gymplu to bude lepší, inspirativnější, říkala si. Jenže moc nebylo – a tak Míša hledala dál. „Pořád jsem si googlovala různé školy,“ vzpomíná. „Nějaké možnosti byly. Ale vždycky jsem si taky přečetla, kolik je školné. A přesně tam taky úvahy končily.“  

Zlom přišel v létě 2013. Míša potkala na táboře kluka z Karlových Varů, studenta Open Gate, který jí řekl o sociálních stipendiích: že totiž ne vždy leží celá částka na rodině, talentovaným dětem pomáhá Nadace rodiny Kellnerových. Michaela hned po návratu domů podnikla krok, který se zpětně jeví jako strategický: „Zorganizovala jsem schůzku mezi tímhle klukem a mými rodiči. Aby jim řekl, že to není nereálné. Naši si ho poslechli a opravdu si o Open Gate začali zjišťovat víc informací.“  

Zbytek už znáte – ještě toho podzimu jela rodina Mrázkových do Babic na den otevřených dveří, rovnou se s vedením školy domluvila na lednových přijímačkách, ty Míša udělala, načež jí nabídli nástup už v pololetí, od února. „Akorát že v mém ročníku, kvartě, nebylo místo. Tak jsem šla do kvinty.“ 

Se slovníkem v ruce  

A nijak zvlášť to nevadilo, Michaela říká, že systém výuky na Open Gate je beztak natolik odlišný, že některé věci by bývala musela dohánět i v kvartě a v některých se naopak cítila jistá i o ročník výš. Přechod do nového života zvládla relativně hladce, mimo jiné i díky několika dalším nováčkům, kteří nastoupili ve stejnou dobu. „Takže jsme vším procházeli společně.“ 

Pokud jde o výuku, Michaela potvrzuje, co i někteří další absolventi: v přírodních vědách a matematice se i na Open Gate cítila pohodlně, úplnou novinkou byl naopak způsob, jakým se učily předměty humanitní. „Spolužáci byli zvyklí debatovat, argumentovat, to já neuměla, v české škole se o ničem nediskutovalo. Taky jsem se musela naučit psát eseje, navíc v angličtině,“ říká. „Na chebském gymnáziu angličtina spočívala v tom, že jsme ve dvou odstavcích napsali, jaké jsme měli prázdniny. A pak člověk přišel na Open Gate, dostal dvě knížky a zadání, že má do týdne napsat komparativní esej. To byl trochu šok,“ líčí Michaela s tím, že první knihy četla se slovníkem v ruce a každé třetí slovo si překládala.  

Nicméně už během prvního půl roku se adaptovala a před prázdninami si byla jistá, že to půjde: „Že to dám, že budu mít výsledky, které po mně chce nadace, abych si udržela stipendium. Učením jsem rozhodně trávila víc času než kdykoliv předtím, ale bavilo mě to. A měla jsem i kroužky, chodila jsem do sboru, na plavání, zkusila jsem dokonce i čínštinu a tak dál.“ 

Dětský sen 

Je skvělé, když v člověk v dospělosti může jmenovat učitele, kteří mu prošli životem a navždy ho ovlivnili. Michaela Šimáček vzpomíná hlavně na dvě ženy, Janu Errington a Kateřinu Kožnarovou. První jmenovaná Míšu učila chemii a byla prý „úplně perfektní. Neměla takové to učitelské ego, které nepřipustí pochybnost. Naopak, chovala se, jako by byla jedna z nás. Dokázala otevřeně říct ‚tomuhle už nerozumím, ale znám super profesora z vysoké školy, se kterým to můžete probrat‘. Ovládala průvodcovské dovednosti,“ popisuje Michaela.  

Druhou jmenovanou, Kateřinu Kožnarovou, měla Míša na biologii. I tahle pedagožka pro ni byla spíš průvodkyní než autoritativní učitelkou, navíc prý Michaele pomohla zařídit stáž v jedné velké pražské nemocnici. Protože medicína – a to je zásadní – byla oborem, který Míšu dlouhodobě lákal, skoro se dá říct, že šlo o dětský sen. „Nicméně ne v tom smyslu, že bych chtěla být lékařka v konkrétním oboru, dejme tomu v kardiologii. Mě vždycky zajímala spíš diagnostika a proces stanovení léčby. Bavila mě data, jejich zpracování. Ale chvíli mi trvalo, než jsem to dokázala naformulovat. A najít si obor, skrze který bych se právě k tomuhle dostala.“ 

Úplně jiný svět 

Teď na moment předběhněme děj: po maturitě odjela Michaela studovat do Nizozemska, konkrétně obor AI na univerzitě v Groningenu. Dnes už samozřejmě ta dvě písmena není třeba vysvětlovat, umělá inteligence je pravděpodobně nejskloňovanějším termínem veřejné debaty. Nicméně tehdy, v roce 2017, byla situace úplně jiná, o AI mimo odborné kruhy nemluvil skoro nikdo. 

Cesta k rozhodnutí odjet právě do Holandska nebyla úplně přímá. Ve třetím ročníku na Open Gate se Míša začala připravovat na mezinárodní maturitu IB a předměty si zvolila tak, aby mohla jít na medicínu. Nicméně pořád jí vrtalo hlavou, že by se možná měla vydat trochu jinou cestou, oklikou. „Jak už jsem zmiňovala, dlouho jsem nevěděla, co vlastně hledat. Co konkrétně studovat. Jen jsem věděla, že chci pracovat v oblasti zdravotnictví – a s daty,“ říká. „Vezměte si například onkologii, jak komplikovaný je to obor, kolik je v něm proměnných. Jak lékař dospěje ke konkrétním léčebným rozhodnutím? Jaká data má k dispozici, jak je vyhodnocuje? A co se děje, když pacient nereaguje na léčbu tak, jak bychom očekávali? To mě strašně zajímalo.“ 

V odhodlání věnovat se lidskému zdraví, byť ne nutně coby lékařka, ji pak ještě utvrdila stáž v nemocnici v nepálském Káthmándú, kterou absolvovala v létě před maturitním ročníkem. „V Nepálu jsem viděla, jak odlišný taky svět může být. Jak věc, která je v našich podmínkách jednoduše řešitelná, může být v jiné části planety otázkou života a smrti,“ popisuje a vzpomíná na případ předčasně narozeného miminka, které se nechtělo kojit. „V Česku by šlo na chvilku do inkubátoru a domů už by si maminka nesla zdravé dítě. V Nepálu lékaři bojovali o jeho život a nebylo vůbec jasné, že ten boj bude úspěšný.“ 

Poslední, maturitní ročník pak byl pro Michaelu zlomový. Podala sice ještě přihlášky na několik lékařských fakult (v Británii) a vzhledem k dobrému výsledku mezinárodní maturity (39 bodů z 45 možných) byla na některé z nich i přijata, nakonec se ale rozhodla pro zmíněný Groningen. Tedy pro okliku: vystuduje AI, naučí se pracovat s daty. A ke zdravotnictví se pak vrátí skrze ně.  

Precizní medicína  

Už během let v Groningenu si Míša začala své znalosti zkoušet v praxi. Nejprve si našla práci ve společnosti IBM, kromě toho také v Česku s kamarádkou založila start–up, jmenoval se HealthBase a jeho cílem byla digitalizace zdravotní karty. „Tak, aby měl člověk své zdravotní údaje na jednom, přehledném místě. Jenže s touhle vizí jsme v rámci českého prostředí trochu narazily,“ směje se Míša s tím, že software, který tehdy vyvinuly, teď částečně použila pro svůj projekt v Kataru (o něm ještě bude řeč). 

Bakalářskou práci Míša psala – samozřejmě – na zdravotnické téma (týkala se analýzy sekvencování DNA), po promoci pak začala pracovat v londýnské firmě která se zabývá přesně tím, co by jednou chtěla dělat i ona sama: „Zjednodušeně řečeno vyhodnocují kombinace různých léků a jejich efektivitu na léčbu konkrétních typů rakoviny,“ vysvětluje Michaela.  

Právě to je totiž trend, kterým se medicína ubírá. V angličtině se tomu říká „precision medicine“, jde o individualizovaný přístup k pacientovi a jeho potížím. „V onkologii se často stává, že konkrétní lék nefunguje sám o sobě, ale v kombinaci s nějakým jiným. Jenže kombinací, respektive poměrů léků, je strašně moc. Navíc každý pacient je specifický, má jiný genomický profil,“ líčí Michaela. „Standardně se kombinace léčiv testují na octomilkách, ale to trvá i měsíce – a tolik času někteří pacienti nemají. AI dokáže proces stanovení léčby velmi urychlit.“ 

V Londýně žila Michaela (s tehdejším přítelem, teď už manželem) něco přes rok, pak nastalo období stěhování z místa na místo. Míšin muž totiž studoval pilotní školu. „To byl zase jeho dětský sen,“ směje se Míša. Do toho se páru narodily dvě děti, a nakonec rodina zakotvila v Kataru.  

Michaele se v Perském zálivu líbí, říká, že emirát je hodně orientovaný na byznys a také se prezentuje jako stát zdravotního turismu. Tedy země, kam se jezdí léčit lidé z celého světa. A právě to je teď předmětem Michaelina zájmu, mladá Češka vyvíjí aplikaci, která bude krom jiného umět přeložit a sjednotit chaotickou zdravotní dokumentaci z různých koutů světa a propojit pacienta podle jeho diagnózy s nemocnicí, v níž by se mohl léčit. 

A protože medicína nikdy nepřestala být středobodem jejího zájmu, na podzim Míša nastupuje na magisterský program v Oxfordu, konkrétně na obor Precision Oncology, tedy precizní (vysoce individualizované) onkologie. „Jde o program pro lidi, kteří už pracují, například pro vědce nebo lékaře. Je hybridní, většina přednášek je online, jen zkoušky jsou přímo v Oxfordu. Výzkum může člověk dělat na univerzitě, ale není to podmínkou. Zkrátka je to hodně flexibilní, tak, aby se to dalo zvládnout s prací.“ A se dvěma malými dětmi, dodejme ještě. „Však ono to půjde,“ směje se Michaela Šimáček. „Musí! Protože já se moc neumím zastavit, i kdybych chtěla. Hlava mi jede dál!“