Michal Kalina

Říká, že měl v rozhodujících okamžicích svého života vždycky štěstí. Třeba už ve chvíli, kdy získal stipendium na Open Gate. Ale ve skutečnosti jsou za profesními úspěchy Michala Kaliny na poli anesteziologie a intenzivní medicíny v Čechách i v mezinárodním kontextu roky tvrdé práce v praxi i vědeckém výzkumu. A potřeba „jít pořád dál“. 

Působí na klinice anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny v nemocnici v Ústí nad Labem jako zástupce přednosty pro vědu a výzkum a v nemocnici v Děčíně jako vedoucí lékař úseku anesteziologie. V roli vedoucího lékaře anesteziologie se také stará o pacienty nejmenované soukromé kliniky. Coby vedoucí pracovník spolu se svým týmem pracuje na výzkumech v oboru umělé plicní ventilace v anesteziologii nebo point of care ultrasonografii a ví, že jejich výzkumy během příštích let naprosto změní jeho obor.  

„Není na místě donekonečna popisovat, co se nám nelíbí, ale jít a změnit to.“
 

Publikuje v předních medicínských médiích po celém světě, přednáší na mezinárodních kongresech a konferencích a spoustu času investuje také do výuky mladých anesteziologů i budoucích lékařů na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. A přestože máte v součtu pocit, že se tolik aktivit nedá v životě běžného smrtelníka skloubit, Michal Kalina při své profesní kariéře zvládá i aktivní roli táty pětileté dcery. 

Nebát se rozhodování a zodpovědnosti

Takhle vyladěné to prý ale nebylo vždycky. „Málem jsem byl klasický český lékař, který má až osm služeb v měsíci a tráví v nemocnicích víc času, než je zdravé. Navíc jsem si doslova nosil práci domů. Ale jak moc mi v tom nebylo dobře, jsem si uvědomil, až když jsem s ohledem na rodinu své nastavení změnil a služby si nechal jen dvě. Najednou mě doběhla mimo jiné obrovská únava,“ pojmenovává jedno z typických bolavých míst českého zdravotnictví.  

Proč si přes tu předem známou námahu tedy medicínu vybral? I když nepochází z lékařské rodiny, přemýšlel o ní prý takřka odjakživa. A určitě během studií na Open Gate, kde ho po maturitě vystřídala ve studiu i jeho mladší sestra.  

„Neměl jsem nicméně ani tušení, kam až mě dovede. Vybral jsem si anestezii a intenzivní medicínu mimo jiné proto, že je to takzvaný základní obor. Jako anesteziolog jste nezastupitelný, nikdo nemůže přijít a jen tak vás nahradit. Máte unikátní vzdělání, od začátku do konce ryze anesteziologické. Navíc jako jeden z mála oborů dnes vedle interní medicíny vnímáme pacienta jako celek, dokonce jej musíme vnímat jako celek. A k tomu jsme právě především v anestezii schopní si takřka všechno obstarat sami a obejít se bez řady specialistů,“ vyjmenovává Michal Kalina s tím, že je pro něj zároveň zajímavá míra zodpovědnosti i nutnost se rychle rozhodovat. Tedy přesně to, co většina lidí na medicíně vnímá jako náročné.  

Zahraničí nikdy nebylo možnost 

Přestože už po Open Gate mohl odejít studovat medicínu do zahraničí, rozhodl se pro lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Dodnes je totiž přesvědčený, že co se medicínského vzdělání týče, jsme konkurenceschopní. Pokud by studoval v zahraničí a vracel se pak domů, měl by dokonce začátek kariéry o něco komplikovanější, musel by složit tzv. probační zkoušku nebo žádat o nostrifikaci. „A smysl zahraničí nedávalo ani po škole, konkurenceschopný je totiž i samotný systém zdravotnictví. Možná není nejefektivnější, relativně hodně plýtvá zdroji, ale z pohledu zaměstnanců-lékařů je rozhodně jeden z nejpříjemnějších,“ vysvětluje Michal Kalina na rovinu.  

Stejně napřímo a se smíchem říká, že působení v Ústí nad Labem, kde se kdysi narodil, nakonec překvapilo i jeho samotného. „Všichni víme, jakou má Ústí pověst. A jako ten, kdo tam velkou část života žije, vám můžu říct, že všechny ty legendy, které se vyprávějí, my opravdu zažíváme!“ Jenže v ten moment prý zase zapracovalo v jeho prospěch štěstí.  

Když po škole hledal první působiště, právě v Ústí se vyměnilo vedení a do čela nemocnice se povedlo postavit Vladimíra Černého, podle Michalova mínění jediného českého profesora světového významu na poli anesteziologie a intenzivní medicíny. „Právě díky němu se z oddělení ARO stala klinika a nesmírně se posunula a předstihla mnohé jiné. Je to místo, které pracuje s mladými lékaři, dává jim prostor, zodpovědnost, což není úplně obvyklá praxe. Obvyklé není ani bezvýhradné dodržování pracovní doby, pečlivě proplácené přesčasy a podobně,“ vyjmenovává s určitou pýchou Michal Kalina, který ve svém působišti našel také velkou podporu pro výzkum, vědeckou práci a publikování.  

Dobrý doktor je ten, který „nezamrzne“ 

„Dělat dnes jen praxi totiž – pokud chcete držet krok s dobou – v medicíně opravdu nestačí. A dokonce je to neudržitelné i pro samotné lékaře. V plném nasazení můžete vydržet třeba do čtyřiceti, ale pak už míjíte pokroky v oboru a přicházíte o nadhled i odbornou komplexnost a zažíváte vyčerpání,“ vysvětluje, proč věnuje podstatnou část své pracovní doby například odborným výzkumům, textům a publikacím.  

Nejzajímavější je pro něj okamžik, kdy se jeho práce dostane na veřejnost, a celosvětové špičky se ozývají, diskutují s ním výsledky jeho prací, přidávají názory… „Mezi českými kolegy zájem nebývá takový. Někdy člověk cítí spíš rivalitu, potřebu soupeřit. Na to jsem si musel zvykat mimochodem už po ukončení gymnázia Open Gate. Zatímco tam bylo standardem spolupracovat, předávat si vědomosti i zkušenosti, už vysoká škola mi ukázala, jak netradiční přístup to tady u nás tehdy byl,“ přemýšlí, kde mu Open Gate ukázalo, že to jde i jinak.  

Vztahy jsou alfou a omegou medicíny ve vědě i praxi 

Aby Open Gate alespoň část této otevřené cesty myšlení vrátil, nabídl studentům gymnázia možnost nahlédnout v rámci stáží do výzkumů i aktuální medicíny hezky zblízka. A to, v čem sám našel potenciál k růstu, předává i vysokoškolským studentům medicíny. Spolupráci, otevřenou komunikaci a férovost jednoho vůči druhému, protože to podle Michala Kaliny tvoří i atmosféru na lékařských pracovištích, z nichž se nakonec to dobré i to horší dostává k nám, pacientům. Protože jen lékař, který se ve své práci cítí dobře a oceňovaný, může být empatický a komunikovat respektujícím způsobem zase dál.  

„V oboru intenzivní medicíny, kde pečujeme o pacienty ve velmi závažných stavech, připojené na mimotělní oběh, v umělém spánku, na umělé plicní ventilaci, pak pochopitelně komunikujeme s blízkými našich pacientů především náročné zprávy. Tím spíš potřebujeme vědět jak, protože až ve 30−40 % případů hospitalizace pacientů na oddělení intenzivní medicíny končí úmrtím. A to jsou situace, kde je tím nejdůležitějším lidskost,“ říká Michal Kalina s naprostou pokorou k náročnosti vlastní práce. A znovu akcentuje, že i tato stránka medicíny může fungovat, jen když fungují vztahy mezi lékaři v dobrém pracovním prostředí.  

O to víc vítá, že právě komunikace jako součást výuky medicíny jde dopředu mílovými kroky. A tam, kde ještě nedávno figurovali najímaní herci, dnes fungují nejmodernější simulátory, které díky umělé inteligenci trénují lékaře na komunikaci i v těch nejnáročnějších situacích.  

„Stejně tak potřebujeme lékaře učit přemýšlet v širších souvislostech. Doslova a do písmene je tak například učím i věci, které by jinak zjišťovali až v praxi, i zdánlivé drobnosti, jako že se vyplatí sledovat délku patentů jednotlivých léků. Protože jakmile lékům vyprší patent, jejich cena padá na desetinu a vy jako lékař máte najednou úplně jiné možnosti v rámci daného rozpočtu,“ ukazuje stránky, o nichž se v medicíně pořád dost nemluví.  

Nadnárodní spolupráce se zajímavými výsledky 

Co ještě neumíme tady, se podle Michala Kaliny můžeme učit za hranicemi. Hodně se mu líbí, jak funguje rozhodování o péči u polymorbidních, křehkých pacientů v Polsku, na jednu z nejinspirativnějších klinik narazil zase v Miláně… Úlevné je prý i to, jak si v zahraničí nikdo příliš nepotrpí na tituly. Každého zajímají jen výsledky. 

„Na zahraničí si – jak už jsem naznačil – cením jejich zájmu o výzkum. Bez mezinárodní spolupráce bychom do značné míry asi ani nemohli anestezii a intenzivní medicínu posouvat. Tím spíš, že i tak se náš obor mění velmi pozvolna. Když dnes zkoumáme možnosti point of care ultrasonografie nebo umělé plicní ventilace, o kterou se zajímám především, tak víme, že se snažíme posunout postupy staré 25 let s vidinou toho, že ty nové, k nimž aktuálně už dva roky sbíráme data, se do praxe dostanou někdy v průběhu příštích deseti let!“  

Dělat medicínské výzkumy je navíc i nesmírně drahé. A pak je nutné pečlivě vybírat pro změnu spolupráce s technologickými společnostmi tak, aby zůstávala celá práce etická a z medicíny se nestával byznys jedné firmy. Vyvažovat to je prý někdy náročné, nicméně nezbytné, protože nemocnice samotné nemají z čeho výzkumy a vědu financovat.  

„Zkuste si prosadit návrh na koupi přístroje za miliony, který nedokáže nikoho léčit, nemocnici v praxi běžného dne k ničemu není, ale dokáže shromažďovat fakt kvalitní data pro budoucnost oboru. To si tady nikdo nemůže dovolit.“ V zahraničí se o to starají univerzity, u nás zčásti granty, jenže ani s grantovou politikou to není jednoduché. A míjet možnosti soukromého sektoru pak není logické. Tím spíš, že samotné společnosti jsou také závislé na výzkumu a jsou tedy ochotné poskytovat administrativní nebo technickou podporu.  

Myslet mimo „krabičky“… 

Kromě porce životního štěstí, které jej vede přes dobré školy k ještě lepší praxi a zásadním projektům, přispívá k životnímu růstu Michalovi Kalinovi do značné míry i jeho extrémně klidná povaha. A také schopnost myslet „mimo krabičky“. Spíš než na překážky se dívá na pomyslný obzor. Nejen do výzkumu vstupuje s vědomím, že všechno, do čeho s takovým přístupem šel, nakonec přineslo výsledky, které byly v oboru anestezie a intenzivní medicíny bez nadsázky průlomové.  

„Teď jsem například jediný z Čech v mezinárodním týmu, který se zabývá vysokoprůtokovou nosní oxygenací a my víme, že jestli něco změnilo náš obor za posledních třicet let, je to právě tato technologie. Je relativně nová a proniká do klinické praxe velmi rychle. Důkazy sbírá expertní skupina, ve které je z každé evropské země jeden dva zástupci. A víme, že až dáme dohromady expertní doporučení, bude to pro náš obor a pro urgentní medicínu změna desetiletí,“ vypráví Michal Kalina velmi zaujatě.  

I tohle je mimochodem přístup, který v něm pomohlo ukotvit už Open Gate. A je to jedna z věcí, které si v sobě ponese celý život. Vždycky totiž bude přesvědčený, že věci, které jsou zajeté, se dají dělat jinak. A dost pravděpodobně lépe. „Není přece na místě donekonečna popisovat, co se nám nelíbí, ale jít a změnit to,“ uzavírá Michal Kalina.