​Michalikova banda na Stachelbergu

V sobotu 18. 9. se kvarta B rozhodla, že si prohloubí své vzdělání, a proto následující den navštíví unikátní objekt z druhé světové války. Tedy, rozhodl spíše pan Michalik a kvartánům nezbývalo nic jiného než jeho přání respektovat.

Brzy ráno, tj. v 8:00, jsme byli vyhnáni z postele, hodili do sebe vynikající snídani, kterou pro nás připravila naše soukromá kuchařská četa ve složení Bertram, Marek a Majda, a vyrazili na pochod smrti. Naše kroky směřovaly do vojenské pevnosti Stachelberg, vzdálené asi 7 kilometrů. Šli jsme skrz husté krkonošské lesy, rozkvetlé louky a přecházeli jsme i vysoké vrcholky místních kopců.

V pevnosti nás čekala speciální prohlídka vedená válečným veteránem. Provedl nás podzemními chodbami bunkru z roku 1938, umístěnými v padesátimetrové hloubce. Prohlídka trvala přibližně hodinu. Dole v dole (rozuměj v chodbách pevnosti) nám všem byla hrozná zima, protože jsme si i přes předvýletové varování nevzali (až na výjimky) žádné teplejší oblečení. Všichni jsme se k sobě tiskli, abychom se alespoň trochu zahřáli. Moc jsme si to sice užili, ale všichni jsme se nejvíce těšili na to, až vylezeme ven na teplejší vzduch. Nejzajímavější část byla, když nám pan průvodce odemkl jeden malý bunkr a všichni jsme se směli podívat, jak to v něm vypadá (stejně to v bunkrech vypadalo i v roce 1938). Mohli jsme si vyzkoušet, jak se sleduje krajina pomocí periskopu, sáhnout na opravdové zbraně a vyzkoušet alespoň na chvíli, jaké to je být se sedmi dalšími lidmi ve stísněném prostoru.

Po této neobvyklé zkušenosti jsme byli sice plní informací, ale naše žaludky byly prázdné. Hladoví jsme se rychlým tempem vydali do 3 km vzdáleného Žacléře, kde na nás v hospodě Zelený Mlýn čekalo jídlo v podobě řízku s bramborem. Všichni jsme doslova slintali, když před nás postavili přeplněné talíře. Do několika minut to bylo v nás.

Příjemně nasycení jsme pak pelášili zpátky na chatu, kde na nás již čekaly ještě teplé vdolky, bazén i rozehřátá sauna a my si tak v poklidu naší chaty mohli přemýšlet o tom, jak se asi před téměř osmdesáti lety cítili vojáci, kteří chtěli bránit naši zemi před hitlerovským nebezpečím.

Majda Vyšanská

Majda Vyšanská