Milovníci poezie

Že prý je poezie dávno mrtvá a básničky nikdo nečte. Že prý současnou mládež básně nezajímají. A že prý veršům dnešní děti nerozumí! S tím nemůžeme souhlasit. Možná dávají mladí čtenáři přednost próze, nicméně i poezie nachází své příznivce. A rozhodně jich není málo.

My jsme u nás v Open Gate vyhlásili na pondělí 16. listopadu Den poezie. Trochu nám k tomu dopomohl fakt, že se v tento den před 210 lety narodil Karel Hynek Mácha a také že jsme měli ředitelské volno. Studenti se mohli dobrovolně zúčastnit celoškolní výzvy a strávit den čtením vybrané básnické sbírky. Tou se pak měli inspirovat a vytvořit vlastní umělecké dílo. Možností bylo několik; od zhudebnění veršů až po vytvoření fotoalba nebo krátkého videoklipu. A našel se nejeden dobrovolník! Možná se budete divit, ale studenti se nejčastěji pouštěli do skládání básní. I když si pro zpracování úkolu mohli vybrat jakýkoliv jazyk, který ovládají, zvolili si většinou češtinu. To nás v Oddělení českého jazyka velmi potěšilo. Primáni, terciáni, kvintáni, sextáni a septimáni sáhli po sbírkách například Ivana Wernische, Jan Skácela, Jaroslava Vrchlického či Jiřího Wolkera. Pozadu však nezůstali ani naši nejstarší! Jediní se pustili do libozvučné francouzštiny a nebojíme se tvrdit, že jejich zpracování by mohlo soutěžit na festivalu krátkých francouzských filmů. Jak si naši studenti s poezií pohráli, se můžete podívat níže a zde.

Poněvadž si jejich aktivity vážíme, možnost zúčastnit se kurzu kreativního psaní s naší kolegyní Pavlou Trnkovou nabídneme všem zúčastněným. Těšte se, brzy zase nějaký dobrovolný úkol připravíme.

Ukázky z tvorby studentů:

Očima němé tváře

Julie Sedláková

Láska trvá, avšak netrávím čas s tebou, 

ty a já – odděleni pevnou stěnou, 

stěnou, jež je pevnější než skála, 

neříkej, že po tom všem bys o mne stála? 

Stála o bolest, co trpělo tvé srdce,

věříš, že my dva půjdeme ruku v ruce?

Ruku v ruce jako láskyplný pár,

již vím, že láska, to je – z nebe – dar.

Dar, kterého jsi mi dávala až příliš,

nevnímajíc, že tím sama sobě škodíš,

škodíš natolik, že cenu to už nemá,

sbohem, lásko, pro Tebe jsem již tvář němá...

Valná hromada

Mikuláš Škorpil

  Voda je kalná

Linou se šedá oblaka

Hromada valná

Zasedla čeká na raka

Dychtivé pohledy

A ruce vztaženy

Neberou ohledy

Na život blažený

Už se to blíží

Už je to tady

Muži se plíží

Ve hře na hady

Točí se kolem

Obmotávají oběť

Ta posledním dechem

Vyřkne posledních pár vět:

„Vy holoto líná

Nedostanete nic

Nechť se zalknete vína

A nejíte nikdy víc“

 Avšak hadi jsou hluší

A škrtí si vesele dále

Tak jak se sluší

V zasedací hale

Když oběť změkla

A vyšel poslední sten

Hromada vzteklá

Slavila vítězný den

Teď všichni víme

Čeho je třeba

To o čem sníme

Tedy lámání chleba

Chleba se rozdrolil

Na milion kusů

Kdo chtěl tak nastavil

Ke krmení pusu

Pusy se míhají

Každý chce více

Nikomu nedají

Došlo jim píce

 Musí se tedy brát

Navzájem bratrům

Kdo dřív přestane hrát

Usedne na trůn

Tak se pak z roje

Vyrojil král

Vůdce odboje

Jehož se každý bál

Nastolil vládu

A zavedl mír

Má valnou hromadu

A nejí chleba, k vínu ujídá sýr

Pokoj

Stanislav Dvořák

Z toho pokoje si pamatuju

obrázek, který visel na stěně.

Samozřejmě tam byla také postel, stůl,

u stolu židle, a tak dál…

Ale ten obrázek

nebyl tak prázdný.

Pak se zešeřilo,

venku se rozštěkal pes.

Na konci

Stanislav Dvořák

Jdi dál, podél zdi,

dál, podél zdi a dál,

podél plazivé zdi,

kolem zčernalých soch

rozpadajících se v mlze.

Ve vysoké trávě tu leží

střepy zrcadel a hvězd.

Jdi dál,

podél zdi.

Přijdeš k bráně a průchodu,

jenž se zužuje.

Na jeho konci bude bílo

a dusivé zimní ticho;

taky tam fouká vítr,

tam na konci,

který ti shodí klobouk z hlavy,

shýbáš se pro něj

a padající sníh

studí.

Multimediální tvorba našich studentů:

Podzim ve 21. století

Anonym z kvinty

Podzimní listí padá všude kolem,

lidé jdou raději schovat se honem,

nechtějí dostat pokutu za nenošení roušky.

Jak si však užívat život plnými doušky?

Školy znova od října zavřené jsou,

studenti ovládáni nejistotou.

Netuší, kdy je čekají zkoušky,

ani kdy konečně sundaj roušky.

Otázek je stále příliš mnoho,

kéž by se to konečně někam pohlo!

2metrové rozestupy na všech místech,

v Praze ani památka po turistech.

Před devátou rychle domu,

to se snad nechce nikomu.

Home office už je strašná nuda,

přijít na konferenci v pyžamu – ostuda!

Nikdo se momentálně osobně nevídá,

přetížení WiFi sítí tomu odpovídá.

Podzim by měl být klidu doba,

nás ale sužuje smrtelná choroba.

Doufali jsme, že už konečně bude klid,

nedokážeme si představit, co ještě by nám virus mohl vzít.

Vzal už nám toho totiž spoustu,

nikdy bych se nevzdala svého toastu.

Přišli jsme o důležitý čas s rodinou-

nechceme být jejich nakažení příčinou…

Pojďme zavzpomínat na ty časy,

kdy se ještě mohly scházet masy,

kdy člověk neměl nejmenší tušení,

že by mohlo nastat trápení,

kdy vzpomeneš si, drahoušku,

že jsi doma nechal proklatou roušku!

Kdy se ministři neměnili v jednom kole

a děti se normálně setkávaly ve škole.

Kdy v zemi neplatil PES a barevný systém,

kdy Itálie byla vcelku klidným místem.

To se ještě mohlo po světě volně cestovat,

bez toho, aniž by se nemoc musela riskovat.

Proto asi virus z Číny dostihl nás,

aby ukázal, jak drahocenný může být čas.

První vlnu zvládli jsme perfektně,

na druhou nepřipravili se dost efektně,

čísla dlouho stoupají-

kdy už toto šílenství skončí?

Co nás z tohoto kruhu vymotá?

Kdy nám přestane být měřena teplota?

Počty nakažených se stále zvyšují,

doktoři zajištují pomoc těm, co ji potřebují.

Vánoce jsou svátky klidu a lásky,

snad brzy odhodíme masky

a budeme moct užívat krásu,

na kterou doteď nebylo moc času.

Klidné svátky plné tmavě zelené,

obchody snad už budou otevřené.

Fronty zde však budou masivní-

nebuďme v tomto ohledu naivní!

Zůstaňme proto v mysli pozitivní,

avšak nadále COVID negativní.

Chce to zachovat klidnou hlavu

a čekat na nějakou dobrou zprávu. 

Petra Šedivá