Není Karlštejn jako Kárlštejn

Ve středu 7. května se čtveřice studentů sebe nazývajíc „Kudy tudy na Kárlštejn“ (Kristina Benedetti, Dominika Kouřilová, Sára Poštulková a Matyáš Příbaň) vypravila pod vedením pana Kašpara směrem na východ, aby v kopcích Vysočiny nacvičila vše potřebné pro nadcházející zlatou expedici DofE. 

Jen chvíli po skončení vyučování a vydrancování říčanských obchodů za účelem zásobování jsme se vydali po dálnici D1.Ač se to může zdát neuvěřitelné, nešlo o ten nejhorší úsek, který byl školní vůz nucen překonat – po cestě do Svratky jsme se totiž odvážili (částečně i proto, že nám nic jiného nezbylo) využít i polních cest. Díry to byly velké, ale o kola jsme nepřišli. 

Navečer jsme již vyhlíželi vhodné místo pro rozložení stanu. Nakonec jsme, kochajíce se světelnými efekty provázejícími západ slunce, usnuli na louce, na dohled od kopy hnoje. Měkký pažit jamek a odpališť nedalekého golfového hřiště jsme, pro strach z hněvu greenkeeperů, zavrhli. 

Ráno jsme vykročili směrem na Karlštejn. Nenechte se zmást názvem – Karlštejn je totiž zámeček stojící nedaleko Svratky (na mapě Vysočiny je mimochodem možné nalézt i Vídeň nebo Kyjov). Batohy na našich zádech se pak celý den nesly po vysočinských kopcích, konkrétně skrz Zkamenělý zámek, přes nejvyšší vrcholek Žďárských vrchů Devět skal a na Žákovu horu, kde se nachází geodetický bod. Odpoledne jsme prošli Škrdlovicemi, kolem rozlehlého rybníku Velké Dářko a Polničkou, abychom se po asi 32 kilometrech utábořili v kempu nedaleko Žďáru nad Sázavou. Večer jsme si opekli buřty a znavení se odebrali do spacáků. 

Příštího dne jsme, ač se ztuhlými končetinami, vyrazili dále. Ve Žďáře nás kromě tamní památky UNESCO, Zelené hory, zaujalo i místní rozestavěné náměstí a učiliště strategicky umístěné na okraj města, k lesu. Pak jsme se vydali do Matějova. Po cestě bylo patrné, že jsme dorazili do oblasti rašelinišť, a tak někteří z nás byli nuceni upravit svou obuv na vodotěsnou za pomoci igelitových pytlíků. Na náladě nám nepřidalo ani to, že jsme omylem zašli do jiné vesnice. Časovou ztrátu se nám ale podařilo dohnat a skrz malebné vesničky jsme úspěšně došli do Polné, města spojeného s hilsneriádou, kde na nás již čekal přistavený vůz (a po chvíli čekání se objevil i jeho řidič, pan Kašpar). Autem jsme se přepravili do domu naší milé spolužačky, kde jsme se po občerstvení rozloučili a rozdělili. 

Cvičná zlatá expedice byla opravdu náročná. Ale přesvědčili jsme se, že dokážeme s úsměvem na rtech překonat i nelehké výzvy. A protože jsme také splnili cíl výpravy, hodnotíme tuto expedici kladně. 

Fotogalerii si můžete prohlédnout zde.

Sára Poštulková