Nikola Marková

Když se objevila možnost dělat přijímačky na nově otevřené gymnázium Open Gate, zkusila to a uspěla. Další výzva přišla o osm let později. Tehdy se Nikola Pavlová rozhodla dostat na jednu z první stovky nejlepších univerzit světa. Chtěla studovat psychologii a porozumět tomu, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.  „Včetně těch, kteří v mém životě sehráli důležitou roli,“ říká jednatřicetiletá žena, která část dětství strávila v dětském domově. 

Narodila se v Novém Jičíně, kde žila s mámou, tátou a dvěma staršími bratry. Dětství tří sourozenců vyrůstajících v rodině poznamenané alkoholem, složitými vztahy, finanční nejistotou a častými konflikty nebylo jednoduché. Po šesti letech se rodiče rozešli. Za nějaký čas - tehdy už bez táty - se sourozenci přestěhovali za babičkou do Frýdku-Místku. Nakonec se stěhovali ještě jednou, tentokrát s nimi ale nebyla už ani jejich máma. V lednu 2003 začala Nikola spolu s bratry žít v dětském domově. Bylo jí osm. 

„Svého manžela jsem potkala při studiu ve Skotsku. Společně jsme si budovali zázemí, a to bylo poprvé, kdy jsem mohla něco nazvat domovem.“ 

V Budišově nad Budišovkou, hodinu cesty z Frýdku-Místku, funguje dětský domov už od padesátých let minulého století. Dnes tu stojí dvě budovy, vzdušnou čarou asi kilometr od sebe. Místní děti jim říkají malý a velký domeček. Nikola si z odjezdu od babičky moc nepamatuje, vlastně si vybavuje jen cestu autem z Frýdku do Budišova. „Byla jsem na mámu strašně naštvaná. V duchu jsem jí nadávala i slovy, která normálně nepoužívám,“ popisuje.  

Ze vzpomínek jí pak ještě vytane, jak si na nové prostředí musela dlouho zvykat. Stejně jako její sourozenci. „Paní ředitelka mi nedávno vyprávěla, že nejstarší bratr nechtěl nějakou dobu vůbec komunikovat, chodil podél zdí se sklopenou hlavou, zatímco já vypadala jako veselé děvče.“ Ve skutečnosti to ale i pro ni byla rána. A ani to, že svůj osud sdílela s bratry, jí prý příliš nepomáhalo. Jako malí spolu neměli blízký vztah a prostředí ústavu tomu příliš nepřálo – kromě jiného třeba proto, že dívčí a chlapecké pokoje byly v domově oddělené a sourozenecké vztahy nebylo snadné udržovat. Cestu k bratrům si Nikola začala hledat až později, když dětský domov opustila.  

Velké snídaně 

Bylo to v roce 2005. Nikola chodila do páté třídy, když do Budišova přijela Hana Halfarová z Nadace The Kellner Family Foundation. Objížděla tehdy dětské domovy a představovala zrovna dostavěnou soukromou školu sídlící v Babicích u Prahy. Jejím úkolem bylo oslovovat děti, které by na osmiletém gymnáziu chtěly studovat, a nabídnout jim možnost získat stipendium. „Asi mě v domově vytipovali vychovatelé nebo paní ředitelka. Dobře jsem se učila a byla hodně samostatná,“ usuzuje Nikola. Následně dostala pozvánku na zkoušky nanečisto a potom i na ostré přijímačky. „Otázky v testech byly složitější, nestačilo jen si něco zapamatovat a napsat. Už tehdy bylo jasné, že Open Gate chce po dětech, aby věcem rozuměly do hloubky,“ konstatuje. S jedním vychovatelem z dětského domova pak trénovala slovní úlohy, které jí moc nešly. Povedlo se, přijali ji.  

Z doby, kdy se chystala na další stěhování – tentokrát na internátní školu – si vybavuje jen útržky. Za sebou měla už několikátou změnu bydliště a další stěhování jí nevadilo. „Prostě jsem vždycky zapadla tam, kde bylo zrovna potřeba. Uměla jsem se přizpůsobit,“ říká Nikola s tím, že v Babicích ji z praktického hlediska nic nechybělo. Vzpomíná třeba na snídaně, zdánlivě nepodstatný detail, z dětského pohledu ale výrazný kontrast. „Vždycky jsme měli velký výběr, což bylo něco úplně jiného oproti dětskému domovu, kde byla jedna snídaně pro všechny, a když někomu něco nechutnalo, měl smůlu.“  

Do dětského domova se vracela jednou za čtrnáct dní na víkend. V Babicích měla o zábavu postaráno - byl tam víkendový program včetně občasných výletů, během týdne škola a kroužky (platilo pravidlo, že každé dítě musí chodit minimálně na tři). Nikola toho zkusila dost: fotografování, kickbox, florbal, hip hop, klavír, dlouho ji bavily břišní tance.  

Ve škole i ve volném čase se děti mísily – kroužky si vybíral každý sám, takže se děti z různých rodin (anebo bez rodin) přirozeně potkávaly nejen ve třídě. A učitelé ke všem přistupovali stejně. To, že by mezi žáky byly viditelné rozdíly, si Nikola nevybavuje. „Co se týče vztahů mezi dětmi, myslím, že to bylo hodně individuální. Záleželo spíš na osobnosti než na původu. Já osobně jsem vztahy navazovala hůř, často jsem měla tendenci držet se dětí, které pocházely z podobných poměrů jako já,“ přibližuje. Drobné rozdíly bylo možné vidět například na výletech – děti z běžných rodin měly kapesné od rodičů, které bývalo větší než kapesné dětí z dětských domovů.  

Příprava na horší scénář 

Denní režim nebyl nijak striktní. Třeba snídaně se podávala mezi sedmou a devátou a každý se mohl rozhodnout, kdy vstane. „Děti měly určitou volnost, ale zároveň fungovaly v jasně nastavených mantinelech,“ vysvětluje Nikola, která byla vždycky hodně samostatná, a tak jí prostředí internátní školy sedlo.  

Zároveň prý ale nikdy nebyla typ, který si něco poslechl ve třídě a už to uměl. Školu má „odmakanou“. „Jsem příkladem toho, že samotný talent nemusí vždycky stačit. Viděla jsem kolem sebe spolužáky, kteří byli velmi chytří nebo nadaní, ale pokud tomu nevěnovali tolik práce, kolik bylo třeba, často jsem je dokázala výkonem dohnat nebo i předběhnout.“ 

Velký důraz se ve škole klade na cizí jazyk. Nejdříve jsou tu klasické hodiny angličtiny, až později začnou přibývat předměty v angličtině. Je to potřeba. Nabízejí tu totiž mezinárodní program IB (International Baccalaureate), který otevírá cestu na univerzity po celém světě. IB klade důraz nejen na znalosti, ale i na kritické myšlení, samostatnost a propojení předmětů v širších souvislostech. Součástí výuky, která je celá v angličtině, je i psaní rozsáhlé eseje, zapojení se do dobrovolnických nebo uměleckých aktivit. Vše končí mezinárodní maturitou z vybraných předmětů. Souběžně s tím (příprava na IB trvá dva roky) si Nikola zvládla udělat i českou maturitu. 

Jelikož víc než polovina studentů z Open Gate míří na zahraniční univerzity, začaly i kolem studentky z dětského domova přirozeně padat otázky, jestli by to taky chtěla zkusit. Zaujala ji psychologie – nejspíš kvůli tomu, co zažila.  „Často jsem přemýšlela nad tím, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, a snažila se porozumět třeba i tomu, proč se naši rodiče chovali tak, že jsme skončili v dětském domově,“ říká. Jejím snem byla univerzita ve skotském Glasgow, která má právě v oboru psychologie výborné renomé. Zároveň tam díky podpoře skotské vlády bylo možné studovat prakticky zdarma. 

Přihlásila se ale i na další skotské vysoké školy. „Sebedůvěrou jsem nikdy zrovna neoplývala, a tak jsem se v hlavě připravovala spíš na horší scénář: že se možná ani nikam nedostanu.“ Někde uvnitř ale doufala, že by to alespoň na některou z těch méně prestižních univerzit mohlo vyjít. Nakonec to vyšlo na tu nejlepší, Glasgow.  

I tady sehrála roli Nikolina vytrvalost a cílevědomost. Na výsledcích z IB hodně záleželo. Vzpomíná na dlouhé noci, kdy se učila. Závěrečné zkoušky byly rozložené třeba jen do dvou tří týdnů, což bylo dost náročné. Někdy spala jen pár hodin, jindy jela nonstop z jednoho dne do druhého, aby si stihla všechno zopakovat. „Vybavuji si, že u jednoho testu jsem byla tak vyčerpaná, že jsem tam málem usnula. Jela jsem na autopilota, z posledních sil. Ale věděla jsem, že když tomu dám maximum, šance bude.“ 

Směr sever 

Na podzim 2013 odjela do Glasgow. Byla nervózní – jako introvert netušila, jak rychle zapadne. Náročná byla i samotná cesta na sever. Neměla nikoho, kdo by ji doprovodil nebo jí pomohl s prvními dny. Vzala dva kufry, sedla na vlak z Moravy do Prahy, odtud autobusem do Londýna a pak dál na severozápad. Do největšího skotského města přijela uprostřed noci, z posledních peněz si objednala taxík z nádraží na kolej. Letět nemohla – to bylo moc drahé. 

Podpora od Nadace The Kellner Family Foundation pokračovala i během studia ve Skotsku – pokryla její základní životní náklady jako bydlení a jídlo. Kapesné Nikola dostávala i od dětského domova (dokud studujete, dětský domov se o vás dál stará). Ne vždycky to ale stačilo. Třeba přes léto, kdy nadace podporu neposkytovala, si studentka musela vydělat – nejčastěji prací v restauracích a barech. Cennou zkušeností pro ni byla pomoc jedné její profesorce. „Byla na vozíku. Pomáhala jsem jí s každodenním fungováním, přípravami na výuku a v noci jsem byla v jejím bytě po ruce, kdyby bylo něco třeba,“ popisuje Nikola.  

I Univerzita Glasgow, stejně jako Open Gate, kladla velký důraz na porozumění a kritické myšlení. Zkoušky byly převážně písemné a anonymní – člověk psal jen pod přiděleným číslem, žádné ústní zkoušky kromě výjimek, třeba obhajoby závěrečné práce. Druhé pokusy se většinou nedávaly – jen v odůvodněných případech, třeba ze zdravotních důvodů. U každého předmětu se museli studenti naučit celé učivo a připravit se na to, že dostanou jednu otázku, přičemž okruhy předem nedostali. „Důležité bylo umět rychle zareagovat, použít poznatky z literatury i přednášek a taky citovat autory relevantní literatury,“ přibližuje Nikola, která bakalářské studium ukončila s červeným diplomem pro nejlepší absolventy. 

Cesta zpět  

Zpátky do Česka se vrátila po čtyřech letech. Všichni studenti podpoření nadací mají ve smlouvě klauzuli, že během následujících patnácti let po ukončení studia musejí v Česku minimálně tři roky žít a pracovat. 

Nikola se navíc nevracela sama. Ve Skotsku potkala svého současného muže, taky Čecha. Dnes žijí v bytě za Prahou, mají tříletého syna a druhé dítě na cestě (text vznikl na konci června 2025). „Pro mě tím vznikl první stabilní článek mého života - vztah, který mi nabízel lepší perspektivu než všechny ostatní, které jsem do té doby s lidmi měla,“ říká Nikola. Se svým mužem se potkala, když byla v prváku, od třetího ročníku spolu žili v Glasgow.  „Společně jsme si budovali zázemí tam a pak i v Česku. Bylo to poprvé, kdy jsem mohla něco začít nazývat svým domovem.“  

Cestou klinické psychologie se Nikola nakonec nevydala. „Chtěla jsem pracovat jako psycholožka, ale odradil mě český systém – proces je dlouhý, složitý, vyžaduje další roky studia, praxe, atestace. A taky mě zneklidňuje stav, ve kterém české zdravotnictví je,“ vysvětluje. Na konci studia začala tíhnout k uplatnění psychologie v pracovním prostředí. I proto se v Británii zkusila přihlásit na magisterský obor Business Psychology, kam ji vzali. Jelikož ale neměla dostatek financí, nenastoupila. 

Když se vrátila do Česka, začala pracovat ve firmě Tesco. Nejdřív jako pravá ruka ředitele IT oddělení, pak se přesunula do personálního oddělení, kde je dodnes. „Studium psychologie mi pomohlo mnohé pochopit. Nedalo mi sice žádný návod, jak žít, dalo mi ale porozumění,“ říká. Naučila se dívat jinak na sebe, na ostatní, i na ty, kteří sehráli roli v tom, že skončila v dětském domově.  „Porozumět není jednoduché, ani to není samozřejmost, ale pomůže to, aby člověk mohl s vlastními traumaty pracovat, pochopit je, přijmout je – a dál s nimi žít. I tak se ale minulost občas v různých situacích připomene, třeba v rodičovství,“ dodává. 

Se svojí mámou je dnes čas od času v kontaktu. Nikdy se ale nepodařilo spravit jejich vztah do podoby, o jakou by stála. „Občas si napíšeme, ale nejde o blízký vztah,“ říká. S tátou to bylo podobné. „Vídali jsme se většinou jen tehdy, když jsem se za ním zastavila v Novém Jičíně.“ Dlouhou dobu byl bez stálého bydlení, část života strávil na ulici. Nakonec se jeho situace zhoršila natolik, že skončil na vozíku. Před pár lety zemřel. I ke konci života se ho dcera snažila podpořit, pomoct mu. Měla pocit, že když tam pro něho bude víc, mohla by se jeho cesta změnit.  „Nešlo to. Některé životní příběhy jsou už prostě napsané,“ uzavírá Nikola.