​O legendách undergroundu a samizdatu

O legendách undergroundu z dob totality slyšíme možná často. Pokud se o problematiku nijak hlouběji nezajímáme, jsou nám připomínány alespoň při hodinách dějepisu s panem Kašparem nebo panem Tomáškem. Ne tak často se ale stává, že by jedna z legend zavítala k nám do areálu, natož aby ve školní jídelně jedla stejný jablečný pudink jako my, studenti.

Touto legendou nebyl nikdo jiný než František „Čuňas“ Stárek, nezávislý vydavatel časopisu Vokno, který byl úzce spjat s děním kolem kapely The Plastic People of the Universe.

Zpolitizovaný proces s lidmi okolo kapely v roce 1976 vedl ke vzniku Charty 77. A právě vydávání nelegálního časopisu, takzvaného samizdatu, bylo ústředním tématem úvodní přednášky pana Stárka.

Přestože jsem na besedě a filmu strávil okolo pěti hodin, byl jsem dosti obohacen, jelikož jsem přicházel s minimálními znalostmi. O samizdatu jsem totiž poprvé slyšel ráno od pana Šrůty, který se věnoval část hodiny právě samizdatu a jeho vlivu na literaturu. O co tedy jde? Zkratka pochází z ruštiny, pročež ji opravdu nezvládnu replikovat. Jde o tisk materiálu, který je cenzurován režimem a není legální, na nelegálně získané tiskařské technice, tajně po různých bytech. Technika je to velmi pracná, jelikož psací stroj a průklepový papír zvládne nanejvýš deset kopií. Před xeroxem byla také populární technika cyklostylu, který byl ještě obtížněji získatelný než domácí psací stroj.

A přestože to byla intelektuální umělecká činnost, byla přesně tak undergroundová, jak si to představujete. Pan Stárek prokládal svůj výklad množstvím „historek z podsvětí“, například jak ujížděli z Chomutova policistům, protože se někdo prořekl, že jim opravuje cyklostyl, nebo jak najali restaurátora, když ohodili celý vypůjčený byt tiskařskou barvou. Časopis, kvůli kterému byl Stárek několikrát ve vězení, mezitím během besedy koloval řadami našich studentů.

Plastici, o kterých jsme o chvíli později shlédli velmi podařený dokument, provozovali taktéž uměleckou činnost. Tehdejší autority jí rozhodně nepovažovali za intelektuální a spoustě lidem nebude jejich hudba blízká ani dnes, stali se však jedním ze symbolů svobodné tvorby v komunistickém Československu. Soundtrack k dokumentu byl samozřejmě poskládán z různých jejich skladeb, což dodávalo úžasnou atmosféru k onumu konceptu spojení undergroundu, nezávislých umělců a intelektuální elity, které bylo filmem prezentováno. Takto naladěni jsme ještě poslouchali několik historek od pana Stárka, například o příběhu Jimmyho Čerta, známého harmonikáře, ale také jednoho z nejlepších agentů StB v pražském undergroundovém hnutí.

Mě osobně kromě příběhů všech těch podivuhodných lidí ohromila jedna věc: všechno se mi zdálo až poněkud nereálné. Jako kdyby všichni vyprávěli o jedné knize, napsané o jakési temné budoucnosti, a každý by dokonale znal všechny postavy. Je to jen 40 let, ale dnes je tomu všemu skoro těžké uvěřit. Jestli jsme se z historie poučili, můžeme posoudit jen my sami, ale jedno je jisté – takovéto besedy Příběhů bezpráví by se konat v té době určitě nemohly. A to by byla škoda.

Johan Rott