Ostrov 2017
Ostrov. Místo plné děsu, hrůzy, teroru a vyčerpání. Místo odříznuté od zbytku světa. Místo, odkud není cesty zpět. S takovými myšlenkami jsme usínali před naším odjezdem na sportovní kurz v Ostrově u Tisé. Všechny starší ročníky, které už měly co dočinění s touto legendární výpravou, nás varovaly a vypěstovaly v nás téměř až strach z toho, co nás všechno mělo potkat. I zarostlý horal ošlehaný větrem, pan Kašpar, se nás snažil vyděsit a nutno dodat, že se mu to dokonale podařilo. Ale nebojte, nic z toho nakonec nebyla pravda. Ostrov je přívětivá a malebná vesnička zasazená do nádherné krajiny plné skal a hustých lesů, kde lišky dávají dobrou noc, a tento kurz je skvělá příležitost k tomu, aby člověk vyzkoušel úplně nové věci a obohatil se o další zkušenosti a zážitky.
Když se v Ostrově objevila skupina upocených teenagerů (konkrétně kvarta A i B) s batohy, které vážily pomalu více než oni, a utábořili se v kempu Pod Císařem, neměli místní ani lišky o zábavu nouzi. Než se naše výprava vydala do těchto odlehlých končin, čelila výzvě v podobě ferrat v Děčíně, kde se mnozí postavili svému strachu z výšek, a tak za úmorného vedra zdolali téměř všichni členové této expedice majestátní Pastýřskou stěnu. Tropické teploty nás donutily k neobvyklým, skoro až šíleným činům: ti nejodvážnější a ti, co už zřejmě byli šílení horkem, se radostně cachtali v městské fontáně. Smích nás ale hned přešel. Cesta do již zmíněné malebné vesničky byla totiž strmá a dlouhá jako týden. Avšak my a náš sportovní duch jsme vše překonali.
„A tahle tyč je k čemu?“ „Kluci, kdo nám postaví stan?“ „Co jako znamená vypnout stan?“ Ostrovský kemp zažíval opravdu nezvyklé a vtipné chvíle, jakmile sem toho pondělního večera naše výprava dorazila. Následující tři dny byly dokonalou smrští neobyčejných a neopakovatelných zážitků. Vyplynulo z nich několik zajímavých závěrů a poznatků. Zaprvé: Michal Míšek je opičák. Neptejte se proč, stačilo se jen dívat, s jakou rychlostí vylezl na skálu a odhopkal na Sněžník, a hned je vám to jasné. Zadruhé: rádi bychom s vámi sdíleli jednu radu. Nanuků není nikdy dost! Především v ukrutném žáru slunce, kdy se i vy roztékáte jako vanilková zmrzlina. Ale pozor na pana Michalika! Jako správný rodič totiž zastává názor, že nic sladkého před obědem nesmíte. Zatřetí: dnes už není IN zpívat trampské písně u táboráku. Odložte kytaru, nahoďte kapuci a rapujte Eminema. Popravdě nám to docela šlo. Začtvrté: spát v lese je i pro dítko dnešní generace velký zážitek. A tak nás příště, rodičové, neberte do hotelu. My můžeme spát pod širákem. Zapáté: rádi bychom vás seznámili s ostrovskou kuchyní. Pestrá, velmi exotická, někdy kombinující nekombinovatelné, ale když máte hlad, sníte i rajskou polévku se skořicí a podobným kořením. Za další: co se počasí týče, Perun hromovládný nás měl asi v lásce, neboť ani jednou nezapršelo. A to bylo jen dobře.
Pěší výlety do skal, které působí až tajuplným dojmem, pobavené úsměvy na našich tvářích, když se spolužáci při hře boří po kolena v bahně v rybníce, „lození“ (jak říká pan Bednář moravsky) po skalách se sympaťákem Davidem a fešákem Špáťou, ze kterého se některým děvčatům podlamovala kolena, dále prozkoumávání jeskyní, orientační běh (tedy spíše chod), ale též dobrodružná výprava na nejbližší kopec za signálem, abychom mohli podat zprávu našim milovaným rodičům, že ještě žijeme, a během krátké hovoru přitakat: ano, mami, neboj, namazal jsem se opalovacím krémem – to vše dělá Ostrov takový, jaký je. Vzdálený, ale krásný díky krajině nádherných výhledů a pískovcových skal, kde si každý z nás sáhl na dno, ale zažil i něco vzrušujícího, na co nikdy nezapomene.
Jasmína Švarcrová
