Palačinky na denním pořádku
Výměny se školou Campostal ve francouzské Bretani mají na Open Gate již dlouholetou tradici. Studenti sexty, kteří si jako svůj druhý cizí jazyk vybrali francouzštinu, se do Rostrenenu vypravili 16. května 2018.
Z pražského letiště jsme doletěli do Paříže a z nádraží Montparnasse pokračovali neuvěřitelnou rychlostí 300 kilometrů v hodině do bretaňského Saint-Brieuc, kde nás vyzvedla školní auta, jež nás dopravila do Rostrenenu na parkoviště u školy. Tam si nás rozebrali naši korespondenti a odvezli k sobě domů.
První cesta autem s neznámou rodinou vzbuzuje zvláštní pocity. V tu chvíli víte, že jste v tom sami a že je to skutečně tady: honem lovíte slovíčka a fráze, které vám kdysi do hlavy vtloukala paní Trnková, a snažíte se zapojit do rozhovoru, přestože rozumíte jen části a na většinu otázek pouze přikyvujete, stále se usmíváte nebo dokola opakujete „Oui, oui,” či „Pardon?”. Prostě si připadáte až nesmírně hloupě. Rozhodně nechci nikoho odradit a můžu vám zaručit, že se to zlepší. Ani nevíte, jak se to stane, ale náhle rozumíte i mluvíte s větší lehkostí. A to je to hlavní, co vám pobyt v cizí zemi dá. Dále je tu samozřejmě poznávání odlišné kultury, výlety za památkami, jiná kuchyně a naprosto odlišný školní systém, kde vám hodiny připadají nekonečné, přestože jsou delší jen o deset minut.
Společně s Francouzi jsme se během našeho pobytu vypravili na dva ostrovy, Île de Batz na severu Bretaně a Île-aux-Moines na jihu. Plavba lodí byla nádherná, příroda i stavby na ostrovech jakbysmet, a dokonce jsme spatřili silný, až dechberoucí odliv, kvůli kterému mnohé lodě zůstaly smutně sedět na souši. Navštívili jsme také farmu Corné v Bonnenu, která produkuje biomléko, a viděli jsme předchozí noci narozené telátko, jak už pobíhá kolem své matky. To, že výklad a prohlídku farmy zakončila ochutnávka tamního mléka a koláče Far, byla jen třešnička na povedeném dni. Setkali jsme se také s místním umělcem, sochařem Christopherem Milecentem, jenž nás provedl městem mezi instalacemi svých soch a ukázal nám i svůj ateliér. Na rostrenenské radnici nás přivítal pan starosta a pověděl nám o francouzské administrativě.
Již od prvního dne jsme si také všímali rozdílů mezi Čechy a Francouzi. Nejvíc jsme jich nalezli v oblasti kulinářské, tomu se ale nemůžeme divit. V Bretani jedí jen třikrát denně. Dlouhé odpoledne někdy doplní malou svačinkou a pozdější večeří. Především ale u žádného jídla a na žádném stole nesmí chybět chléb, respektive jejich bageta. Tu jedí ke všemu, nejen k zelenině či sýrům, ale i bramborám, masu, nebo dokonce ke špagetám. Jí se také déle, jídlo je společenská událost, kde rodina probere vše, co potřebuje, a zpravidla končí dezertem. Pro nás je zvláštní i slané máslo, které ve spoustě pokrmů používají jednoduše místo samotné soli. Vzhledem k tomu, že právě místní specialitou jsou palačinky, na sladko zvané Crêpes a slané zvané Gallettes, tak jsme si tuto pochoutku vážně užili.
Velmi se lišíme také pozdravy. Francouzi mají tendenci se na vás vrhnout a vlepit vám pusu na tváře, především dívkám či ženám, přestože jste je v životě neviděli. To mně osobně zprvu nebylo vůbec příjemné, ale po pár dnech si jeden zkrátka zvykne, protože vyhnout se tomu nedá.
Za všechny francouzštináře ze sext mohu říct, že jsme si pobyt v Bretani náramně užili a že nás posunul dál po jazykové i osobnostní stránce. A příštím ročníkům bych chtěla vzkázat, že se vůbec není čeho bát. Bretaň je krásná a pobyt vám pomůže nejen po jazykové stránce, ale na dva týdny si také odpočinete od vlastních úkolů, učitelů a velkých měst.
Karolína Hrabalová