Páteční zprávy z gymnázia

Dobré odpoledne všem čtenářům pátečních zpráv z našeho gymnázia,

dnes začnu vyhlášením výsledků ankety z minulého týdne. Většina hlasujících – plných 78 % – neměla problém s odhalením pana Tomáška jakožto inspirace názvu týmu MŇO! Ojediněle se objevily hlasy i pro jiné kandidáty, zmíněni byli např. paní Macura a pan Roskot.

Tento týden byl ve znamení setkání se zákonnými zástupci; máme za sebou třídní schůzky. Jako obvykle se pro mě jednalo o velmi příjemnou záležitost, doufám, že jste to vnímali stejně. Stejně tak příjemné bylo setkání zaměřené na toxicitu v kyberprostoru, organizované naším poradenským pracovištěm.

Součástí učitelského života je suplování; já jsem tento týden suploval v jedné z tercií. Studentka oktávy tam přišla v rámci našeho projektu představit svým mladším spolužákům velmi aktuální téma – 17. listopad 1989. Byla to pro mě natolik zajímavá zkušenost, že dnes udělám výjimku a následující řádky budou trochu monotematické a nebudou se přímo týkat dění na naší škole.

Při suplované hodině jsem si totiž uvědomil, že legendární scénka z pořadu Možná přijde i kouzelník (link zde) byla opravdu nadčasová. Ne že by to u nás vypadalo úplně stejně, ale skutečností je, že listopad 1989 je pro naše studenty sice poměrně zajímavá, ale přeci jen historie. Já sám jsem byl v roce 1989 o pouhý rok starší než naši terciáni, chodil jsem do 1. ročníku čtyřletého gymnázia. Pro dnešní studenty je obtížně pochopitelné, proč jsem se na prvním stupni zúčastnil recitační soutěže v ruském jazyce Пражское яйцо (Pražskoje jajco) nebo o pár let později na druhém stupni ZŠ reprezentoval třídu v soutěži O zemi, kde zítra již znamená včera (upřímně, logiku tohoto názvu jsem nikdy nepochopil – mimochodem stejně jako logiku tvrzení „Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet“).  Stejně tak se dnešní studenti usmívají, když jim řeknu, že do osmé třídy jsem neměl ve škole jiný jazyk než ruštinu a angličtinu jsem poprvé slyšel v prvním ročníku gymnázia od učitelky, která ji nikdy učit nechtěla. Ve čtrnácti letech jsme díky svému sportovnímu zaměření úplně situaci kolem sebe neřešil, ale to, že existuje Tuzex – obchod, kam běžný člověk zajít nemůže, a sortiment v něm se od normálních obchodů diametrálně odlišuje, jsem věděl. Stejně tak jsem věděl, že se mi na prvomájovém průvodu nechce křičet „Ať žije KSČ!“, ale stejně jsem tam musel jít a minimálně mávat nafasovanou vlaječkou.

Upřímně přiznávám, že jsem během listopadu 1989 určitě nebyl žádným hybatelem dějin, ale stejně jako ostatní mě pohltilo nadšení tehdejší doby a já se tak ocitl společně se spolužáky na demonstracích na Václavském náměstí. Těžko popsat tehdejší atmosféru dnešním studentům. Možná se jí přibližuje atmosféra při oslavách sportovních výher, možná z dnešního pohledu může být trochu podobná atmosféra na některých koncertech, ale podzim roku 1989 se asi dnešní optikou popsat nedá. Našim studentům tedy zbývá jen věřit, že by před rokem 1989 určitě žít nechtěli, protože ať už je dnešní doba jakákoliv, je z mého pohledu nesrovnatelně lepší než ta, kterou si pamatuji z dob svého dětství.

Přeji Vám příjemný víkend.

Luděk Michalik