Ping-pong jako život

Míček. Postoj. Soustředění. Pálka. Hra. Trhnu sebou, je sobota ráno a dnes je den pingpongového tournamentu v Ďáblicích. Ráno mi buší srdce a já se neuvěřitelně těším na protihráče, kteří mi ukáží svůj styl hry i bojovného ducha.

Do Ďáblic se dopravujeme autem, venku chumelí. Když otevřu dveře do haly, cítím napětí a klid, které na mě působí z hlučného prostoru, kde se připravují mladí i starší hráči ve sportovních butterfly oblecích. Každý z nich může být nevypočitatelně zkušený a to ve mně probouzí vlnu energie, která mě motivuje k okamžité hře a porovnání sil s ostatními.

Převlečený a vlastně naježený poslouchám velký reproduktor uprostřed haly, do kterého mluví starší pán vyhlašující kategorie a následující zápasy. Nepomatuji si jméno, ale můj první protihráč ve dvouhře je asi patnáctiletý kluk, který beze slova ukáže míček, hodí ho o pálku položenou na stole, chytne ho, dá ruce pod stůl a naznačí mi, abych si jednu vybral. Prohrávám první boj, míček se totiž ukáže v jeho druhé ruce, a protihráč se slovem „Hra!“ vyhazuje míček do vzduchu a podává. Poskočím překvapením, ale podle natočení jeho pálky a letu míčku si uvědomím, že míčku nepředal rotaci. To je moje šance a míček backhandem vracím do pravého rohu stolu a on nestačí reagovat. Tento zápas vyhrávám 3:0.

Dodá mi to odvahu, a když hledím z pozice rozhodčího na zápas odehrávající se mezi holkou a klukem z U13, zazní zastřeným hlasem mé jméno: „Jonáš Míkovec a Matěj Fojtl, stůl číslo jedna. Prosím vyzvedněte si zápis.“ S kelímkem v ruce, který obsahuje míček se třemi hvězdami, tužkou a záznamovým papírkem, přeskakuji bariéru a postavím se ke stolu. Po chvíli k volné straně přiskočí kluk, který má rovnátka, sparťanské triko a měří asi sto čtyřicet centimetrů. Zašklebí se a s úsměvem vyndává míček z plastového kelímku. Míček mi hodí a řekne: „Podej, pojď se rozcvičit.“ Z jeho postoje a úsměvu poznávám zkušeného hráče, který je rozhodnutý vyhrát. Podávám s testujícím topspinem a on mi vrací silnější střelu přímo do mého nepřipraveného backhandu. Ping, pong… míček se odrazí od mé levé strany stolu a zmizí za bariérou. Překvapený se otřepu a jdu pomalu pro míček, který už nebyl ovládán mou pálkou. Cvičíme dál, body, které zatím neexistují, ale předvídají hru, jsou vyrovnané. Po chvíli chytím míček, hodím ho o pálku a schovám ho do levé ruky a on na ni zrovna ukáže. Je to tady; podává bílou kuličku středně silnou rotací, kterou já neutralizuji, a vracím těsně nad síťkou. On ji vrací zpět na moji levou stranu stolu, ale na to jsem byl připraven, a černou stranou pálky vracím s topspinem zpět rychlostí, kterou jsem v tu chvíli skoro vyčaroval. Padne první bod a vedu jedna nula. Další podání změní hru v čopování a on vyrovnává hru smečem, který mi jako zběsilý odskočí od mého backhandu. Vím, že tohle bude boj, a tak se rozhodnu použít svoje eso. Rozehřátý a lehoulinký míček si nadhodím a pohladím ho pálkou z levé strany a on putuje roztočený do pravé strany jeho stolu. Nevybírá ho s jistotou, protože míček vrací výš, než by chtěl, a já mu na jeho chybu odpovídám smečem. Nemohu tomu uvěřit, ten kluk má slabinu a já ji objevil v prvním setu. Set vyhrávám 11:7 a měníme strany.

Ve druhém setu dělám chyby a on vyrovnává na 1:1. Další set poukáže na hráče, který vydrží tuto psychickou hru… A já set prohrávám 12:10. Nevzdávám to a čtvrtý set vyrovnávám na 2:2. Je poslední set, moje ruce se potí a ztrácím jistotu, avšak z toho kluka taky cítím stres. Vím, že ho mohu porazit. Body jsou 9:9 a já s oddechem podávám do místa jeho slabiny, ale je na to připraven a s rotací, kterou jsem ještě nezažil, mi vrací míček zpět doprostřed stolu. Skóre je 9:10. Podávám znovu a dostanu šanci, míček vrácený po pár výměnách je v nebezpečné výšce a já smečuji. Míček mířící na okraj stolu ale náhle změní trajektorii, kvůli předešlé rotaci. Prohrávám. Nedokázal jsem vyhrát. Podáme si ruce a on mi překvapený řekne, že jsem odhalil jeho slabinu. Ptá se mě, jestli hraju za nějaký tým. Beru to jako kompliment a začneme si povídat.

Další zápas prohraju 0:3 proti hráči z profesionálního týmu. Čekám dál a po chvíli jsem přiřazen k mladé hráčce, která vypadá jako by jí bylo deset. Brzy ale pociťuji, že je v ping-pongu stejně dobrá jako já. Začne náš neúprosný boj, vycítím ale, že je z nějakého záhadného důvodu pod tlakem, prozrazují to její oči, které ještě neumějí zatajit pravdu, a když zmerčím oči jejího otce, který je zamračený a upřeně hledí na naši hru, tak mi to dojde. On na ni vytváří tlak, aby vyhrála a ignoruje její pocity. První set vyhrávám a on volá své dítě na poradu, ta trvá asi tři minuty. Chápu to, ale jsem malinko vytočený, říkám si, že to bude k ničemu, ale brzy poznávám, že jejich debata nebyla jen tak pro nic za nic, protože mi míček podá s rotací přímo do forhandu a já mám problém s jeho odehráním. On našel moji slabinu. Ztrácím na chvíli jistotu, ale nabývám ji skoro okamžitě, skóre vytahuji na 6:1. Její poradce znovu svolává debatu a já povídám tátovi, že by bylo dobré, kdyby mě mohl odvézt domů, že bych se mohl vysprchovat a stihnul bych se vrátit, než skončí jejich debatní kroužek. Holka se vrací, ale má na krajíčku, vypadá zklamaná a zoufalá. Podává, ale její vynikající rotace nemá stejnou energii jako předtím, já s ledovým klidem smečuji. Tento zápas vyhrávám, a když si podáváme ruce, tak vidím, jak jí po tváři pomalinku sklouzne slza. Empaticky, výrazem vyjadřujícím soucit a radost jí sdělím, že byla silný protivník.

Dál hraju, ale zápasy nejsou tak výrazné, protože všechny vyhrávám. Na tomto turnaji končím třináctý.

Vyzkoušel jsem si, jaké je to soutěžit za odlišné atmosféry, než má fotbal. Můj výsledek mě vlastně těší, protože jsem poznal ping-pong jako výhru, prohru, smutek, štěstí, vášeň, zoufalost… Tento náročný sport jsem poznal jako život.

Jonáš Míkovec