​Po Banátu snadno a rychle

10. června 2016 se skupina několika studentů a učitelů Open Gate vydala do Banátu, východní oblasti Rumunska, od 19. století obývané Čechy. Zatímco si ostatní užívali rumunsko - českou kulturu a pohostinnost, naše čtyřčlenná skupina (Tereza Podhajská, Mariana Scholzová, Ondra Kostka, Adam Polánek) strávila první tři dny na zlaté DofE expedici s cílem fotograficky i slovně zdokumentovat život tamních obyvatel. Tento článek je stručným záznamem našeho dobrodružství.

Den 1. Je větší, je zlejší

V doprovodu divokých psů jsme vyšli z rumunského Șopotu směrem k Rovensku, nejvýše položené vesnici v Banátu. Po prvních pár kilometrech nám došlo, že v Rumunsku je všechno větší: kopce, květiny, bolest. Sršně rumunské jsou asi dvakrát větší než ty české. Snad jedinou výjimku v pravidle o velikosti tvoří obyvatelé Banátu, malí a usměvaví lidé s vybledlým oblečením a barevnými domy. Při deštivém a poměrně studeném pondělí nám pomohlo, že jsme slyšeli jejich spisovnou češtinu, jejich slova podpory.

Po celém dni přestalo pršet, nám se rozplápolal oheň a my doufali, že uschneme a najíme se venku. Z Rovenska jsme ale museli odejít a pro nedostatek vhodnějšího místa rozložit stany na louce. Při prvních plamíncích se ale opět rozpršelo a my museli vařit ve stanech.

Den 2. Biblická potopa a polárkový dort

Probudili jsme se do deště. V mokru jsme se převlékli do mokrého oblečení, obuli mokré boty, sbalili mokré stany. Pan Kašpar se na nás podíval pohledem hodným Bruce Willise z kterékoli Smrtonosné pasti (v angličtině Die Hard, název symbolický v obou jazycích) a prohlásil: „Dneska to nebude expedice. Dneska jde o přežití.“ Jakoby nestačilo, jak biblicky nám nepřeje počasí, ten den jsme měli jít ze všech dnů největší převýšení, jen stoupat a klesat. Klesání šlo snadno, horší bylo stoupání do kopců, kterým prý banátologové říkají „polárkové dorty”. To proto, že točitě rostou pořád výš a výš. Kdykoli si myslíte, že už jste kopec vyšli, za zatáčkou na vás čeká další stoupání.

Ještě před obědem jsme kvůli neprošlapané cestě museli brodit řeku, a protože to nešlo jinak, hned několikrát. A tak jsme překročili Rubikon. Kostky jsou vrženy. Když vyhladovělí osmkrát brodíte řeku s plnou krosnou na zádech, ve chvíli, kdy máte vody po kolena, máte vody po krk. Navíc někteří z nás neměli boty na přezutí a šli vodou bosí.

Přes všechna úskalí jsme došli do malebného Bígru, a dokonce rozdělali oheň.

Den 3. Cesta je to delší, ale zato náročnější

Naše středeční, závěrečná výprava z Bígru k rozcestníku Známaná začala slibně. Svítilo slunce (což se zdálo nemožné, viz den 1. a 2.) a my jsme se probouzeli s dobrou náladou. Zmoklé stany a oblečení rychle schly. Navíc nás čekal cíl a s ním kamarádi, jídlo, které není z konzervy, a konec krosen. Vyhlídky byly tak nadějné, že vlastně není divu, jak groteskně naše cesta probíhala.

Na prvním rozcestí jsme měli na výběr mezi dvěma (zdánlivě) stejně neznačenými cestami. My se vydali tou špatnou a hodinu stoupali do strmého kopce, zahrazeného spadanými stromy. Když už bylo konečně jasné, že tenhle kopec není ten správný, vrátili jsme se na rozcestí a šli cestou druhou, minuvše dokonale zachovanou kostru krávy. Symbolické. Jeden člen výpravy byl přesvědčen, že kostra musí být medvědova, a na památku si vzal tři obratle do tobolky (čti krosny). Stejný člověk měl na celou expedici jen dva páry ponožek, asi šetřil místo na zmíněný neotřelý suvenýr. Kromě počáteční chyby úsudku středa obsahovala bolavá kolena, bolavé kyčle, dvě mentální zhroucení, jednu ponorku, modřiny, slzy a poznatek, že učitel zeměpisu pan Kašpar nezná rozdíl mezi levou a pravou stranou. To se v bouřce podepsalo na našem, ráno ještě suchém oblečení.

Po tom všem byl ale konec expedice o to sladší. Zapomněli jsme na naše mokrá, zpocená, občas krvácející a mokvající těla a v extázi se vítali s kamarády jako nikdy předtím. Tady se podívejte na fotografie.

Závěrem se hodí přidat názory a emoce dalších členů expedice:

Ondra Kostka: Co mě naštvalo a poté částečně pobavilo, jsou (ne)znalosti levé a pravé strany pana Kašpara. Kvůli tomu jsem naběhal spousty stovek metrů navíc místo toho, abych hezky odpočíval!

Mariana Scholzová: Zlatý DofE v Rumunsku se od nižších úrovní v Česku odlišuje hlavně značením cest, které je spíš symbolické. Ale pouze díky tomu jsme zjistili, že popis cesty místních se dá aplikovat skoro na všechny odbočky, a podařilo se nám prozkoumat krásy nedotčené rumunské přírody.

Terezka Podhajská: Nejkrásnější na expedici byly výhledy z kopců, na které jsme se úspěšně vyškrábali, a příjemné večery, kdy jsme si konečně odpočinuli a dosyta se najedli. A za zmínku stojí taky ten vítězný pocit, když jsme zlatou expedici konečně zdolali - protože přes všechny trable jsme to nakonec dokázali.

Adam Polánek