Příběh bronzové expedice aneb Nechoďte do zákazu vstupu

Dne 5. 9. 2020 vyrazila skupina šesti neohrožených studentů vstříc Adršpašsko-teplickým skalám, které lákají turisty z Čech i ze zahraničí. Na místo dorazili již den předem, aby mohli naposledy shlédnout film Karlík a továrna na čokoládu, než se vydají na cestu plnou smrtelného převýšení… Cílem této skupiny hrdinů bylo natočit krátký film o střetnutí 4 blogerů s nadpřirozenými silami skal. Musím vás ale zklamat, nikdy ho neuvidíte. Proč? No, na to se dá odpovědět krátce i dlouze. Že chcete slyšet tu dlouhou verzi? Tak dobře.

Když už mám vaší pozornost, shrneme si nejprve nudná čísla. Cesta trvala dva dny a ušli jsme přes 34 km. Ve skupině nás bylo šest – Jitka, Karol, Amálka, Matyáš, Vojta a Kiki – a s námi putovalo celkem šest krosen, dva stany, tři natáčecí zařízení a jeden stativ.

První kilometr cesty byl asi nejlepší – nikoho ještě nebolela záda, cesta vedla více méně po rovince, natáčeli jsme, co jsme mohli. Pak ale přišlo první stoupání na hrad Adršpach a nám došlo, že jsme si na expedici vybrali celkem náročnou trasu. Do kopce, z kopce. Do kopce, z kopce. Výhledy ale rozhodně stály za to.

Úměrně s počtem zdolaných kopců se zvětšovalo i naše zpoždění, což ale dělalo vrásky jen mně. Když jsme pak okolo půl třetí vešli na upravené cesty Národního parku, všem se nám alespoň na chvilku ulevilo. To jsme ještě nevěděli, co nás tam čeká.

Abychom mohli natáčet v klidu bez všudypřítomného návalu turistů, naplánovali jsme si, že uprostřed parku odbočíme na neudržovanou cestu označenou velmi přívětivým nápisem „ZÁKAZ VSTUPU“. To byla, dámy a pánové, doopravdy chyba. Kdybyste měli pocit, že jsme stále přeci byli v oblasti turisty přímo zamořené, za takovou cedulí se ocitnete ve strašidelně tiché džungli, kde se vám dřevěné mostky rozpadají pod nohama a vše se najednou zdá tmavší. Navíc jsme napočítali mnohem víc cest než na mapě, a tak jsme se celkem rychle ztratili. Když jsme pak chtěli zavolat učitelům, že přijdeme na místo setkání minimálně s dvouhodinovým zpožděním, zjistili jsme, že v zakázané zóně není žádný telefonní signál. Museli jsme tedy vylézt na tu nejstrmější skálu, co v okolí byla. Když jsme konečně zachytili jednu čárku signálu, začalo pršet. Dolů ze skály jsme přímo klouzali, což trochu urychlilo náš postup. Nakonec jsme (s přesně dvouhodinovým zpožděním) živí a zdraví dorazili na křižovatku u Janovic, kde jsme se setkali s panem Michalikem a panem Udatným.

Že jsme si všechnu smůlu, která se nám lepila na paty, vybrali hned první den? Ani zdaleka ne! Druhý den okolo desáté hodiny už na to, že jsme se ztratili, všichni zapomněli. Právě jsme šplhali na rozhlednu Čáp, kde jsme měli natočit hlavní část našeho mini-hororu, když jeden člen naší skupiny upadl do bezvědomí. Nastal hrozný zmatek. Telefonovali jsme na všechny strany – učitelům, rodičům onoho studenta a pak jsme zavolali záchranku. Mezitím jsme se snažili vybavit si všechny podrobnosti z kurzů první pomoci, kterými jsme kdy prošli, a blokovali jsme cestu nahoru k rozhledně. Učitelé dorazili o chvíli dřív než vrtulník, který přistál na louce kousek od nás. Po další čtvrthodině přijela i záchranka, se kterou nakonec onen student, který se mezitím probral, odjel. Naštěstí šlo „pouze“ o záchvat způsobený nedostatkem cukru v krvi, takže student se druhý den odpoledne mohl vrátit zpět do školy, ale bylo to děsivější než plánovaný horor.

Zbytek cesty už byl poměrně klidný, jen film jsme nedokázali bez všech herců dotočit. Můžete si z nás ale vzít ponaučení. Až půjdete na expedici, nechoďte do zakázaných zón a vezměte si s sebou co nejvíce sladkých sušenek.

Amálie Anna Kulhánková