Reportáž z expedice DofE

16. srpna jsme se my, Dominika Trčková, Karolína Horská a David Jaroš, sešli na nádraží Holešovice v Praze, odkud jsme se autobusem vydali do obce Chotilsko. Tam na nás již čekal náš vedoucí David Nitsche, který nás i s našimi batohy naložil do auta a odvezl na místo začátku naší stříbrné Edie expedice. V zátoce u Živohošťského mostu nás nedočkavě vyhlížel Martin, kapitán plachetnice, která se nám následující tři dny stala domovem. 

Poté, co jsme se zabydleli v kajutě, překonávající svým moderním zařízením naše očekávání, jsme byli krátce poučeni o základním fungování lodi a úlohách jednotlivých částí. A zatímco jsme se snažili zapamatovat názvy jako topenanta, batista, fendr či gena, Nika (jméno naší plachetnice) nastartovala nejprve motory a později, jakmile se dostala do vhodné pozice, byla unášena větrem. Jako diví jsme se vrhli ke kormidlu a jeden po druhém se střídali v řízení, manipulaci se stěžněm a přitahování lan. Bohužel, ani jeden z naší tříčlenné výpravy se hned v prvních momentech nevyhnul námořnickému pokřtění a jeden po druhém jsme dostali do hlavy ráhnem. Mimo to byla ovšem naše cesta příjemnou projížďkou po Slapské přehradě. Počasí nám ve všech ohledech přálo, dokonce natolik, že jsme se několikrát smočili v „průzračně čisté“ vodě Vltavy. Po krátkém osvěžení jsme pokračovali v cestě, načež jsme kolem páté hodiny odpolední úspěšně zakotvili poblíž Nové Živohošti. Večer jsme strávili ve veselé atmosféře u táboráku. Po jedenácté hodině jsme ulehli do kajuty a nechali se jemnými vlnkami ukolébat ke spánku. 

Dalšího dne jsme se probudili do slunečného, tichého rána a v deset hodin jsme se vypravili, abychom započali dnes již legendární pěší túru, při které jsme mohli obdivovat krásy Středočeského kraje. Ale ještě předtím, než jsme byli vysazeni na břehu Albertových skal, jsme museli poctivě vydrhnout palubu. Jakmile bylo vymeteno všechno smetí a utopeni všichni pavouci, rozloučili jsme se s vedoucím výpravy a kapitánem a obtěžkáni krosnami jsme vyšli vstříc dobrodružství. Hned zpočátku výpravy jsme byli nuceni zabrat, abychom se mohli pokochat pohledem na Slapskou přehradu z Albertovy skály. Ta byla součástí naučné stezky, kterou jsme ovšem do našeho plánu cesty nezahrnuli, a proto jsme se po chvíli rozjímání opět vrátili na modrou turistickou stezku. Té jsme se drželi, dokud jsme nedošli do obce Hrazany. Zde jsme se potkali s vedoucím naší skupiny a po krátkém zhodnocení dosavadní cesty – šli jsme převážně lesem, přičemž jsme zdolali poněkud náročné stoupání - jsme opět vyrazili, tentokrát směrem k oppidu Hrazany. Oppidum, ukryté v tmavém lese, bylo jako dělané pro obědovou pauzu. A tak jsme všichni tři dobrodruzi usedli na prohřátou zem, vybalili salámy, klobásy, čínské polívky a další poklady z našich krosen a pustili se do zaslouženého oběda. Co bylo potřeba, uvařili jsme na tzv. postýlce, která by se dala popsat pořekadlem 'malá, ale šikovná'. Následoval sestup z kopce, který jsme si zpestřili zajímavou činností, foukali jsme totiž na trávu. Cílem našeho pochodu byl Kozí hřbet, zřícenina hradu ze 14. století. Během cesty jsme ovšem silně pocítili nedostatek vody – na počátku túry jsme se mylně domnívali, že nám všem třem dohromady postačí pouze tři litry vody. Naštěstí jsme však narazili na chatařskou oblast, ve které nám přívětiví obyvatelé doplnili zásobu tekutin. Bohužel, od té doby to s námi šlo z kopce. Nejprve jsme sešli z cesty a v domnění, že jsme na jiné křižovatce, jsme se vydali do obce Radíč. Trestem za naše pochybení bylo prodírání se bahnem a kopřivami podél potoka, na kterém byly stále viditelné následky nedávných povodní. Poté, co jsme vystoupali poměrně prudký kopec, jsme dorazili na Kozí hřbet, kde jsme strávili dlouhou dobu hledáním zříceniny. Když jsme ruiny kdysi velkolepého hradu objevili a řádně zdokumentovali, rozhodli jsme se nahnat ztracený čas zkratkou. Ta se nám ovšem stala osudnou. Nejen, že jsme byli donuceni k téměř nadlidskému výkonu při slaňování srázu, při kterém nám jedinou oporou byly dva úzké stromky a jejich ještě užší kořeny, ale museli jsme taktéž přebrodit ledový rozvodněný potok. Dodáváme, že při této akci přišla málem jedna členka naší výpravy po nešikovném hodu o botu. Tou dobou odbila už pátá hodina odpolední. Po náročném výstupu jsme započali bloudění po neznačené trase, kvůli které jsme ztratili nejméně hodinu a půl hledáním žluté turistické stezky. Nutno dodat, že jsme se pohybovali na území asi dvou kilometrů čtverečních a že nám opět došla voda, kvůli čemuž jsme se nemohli ani nasvačit. Na námi vytouženou žlutou značku jsme narazili zcela náhodně, když jsme se vydali vstříc osudu po dlouhé louce. Tento objev nám vlil energii do žil a my jsme se s elánem vydali na další pochod. Vodu jsme opět doplnili u chatařů, kteří nám poradili, kudy se dostat na Psané skály. S očekáváním jsme vyšli početné schody, abychom se zklamáním našli velké nic - malou desku s nečitelným nápisem. Sešli jsme zpět na trasu a s jediným cílem – dorazit k lodi – jsme se potáceli poslední etapou naší expedice. V půl deváté večer jsme šťastně dorazili do Nové Živohošti, kde na nás již netrpělivě čekali vedoucí David a kapitán Martin. Aby Domča dostála své neblaze proslulé pověsti, neobešla se cesta zpět do našeho „Titaniku“ bez pádu, způsobeného chabou září mobilních telefonů. Naštěstí se výlet pro jednou obešel bez cesty do nemocnice, Domča vyvázla s pouhými odřeninami, pohmožděninami a otoky. Večer zakončil každý po svém. Zatímco si David pochutnával na šťavnaté klobáse, děvčata si užila noční koupání. Po jedenácté hodině všichni ulehli a v mžiku usnuli. 

Třetí, a bohužel i poslední den, nás probudily paprsky ranního slunce, pronikající do kajuty malým střešním okénkem. Po zdravé, vyvážené snídani – čínských polévkách – jsme opět dosedli za kormidlo lodi a vydali se zpět k Živohošťskému mostu. Cesta nám trvala ale delší dobu, protože ke krásnému počasí se připojilo i bezvětří. Přestože jsme v jednu chvíli museli plachetnici tlačit vlastními silami, k mostu jsme úspěšně dorazili. V poledne jsme poobědvali těstoviny ze sáčku, sbalili si věci a vyklidili kajutu. Po pořízení posledních fotek plachetnice a rozloučení s vedoucím jsme opět nasedli do autobusu a vyrazili do Prahy, odkud jsme se každý vydali vlastní cestou domů. 

Zde si můžete prohlédnout fotogalerii. 

Dominika Trčková, Karolína Horská za tým Nadměrní