Rumunské dobrodružství – pokolikáté už?

Táto, kup mi želvyý!

Ahááá, ahááá…

Ňáký rychlý želvyý!  

Ahááá, ahááá…

Nedostaneš nic, dokud neskončí ten rambajz!

Znáte to? Vysoce posazený hlas Milana Caise ve šlágru skupiny Kašpárek v rohlíku? Ne? Tak to je vidět, že jste nebyli s naší expedicí v Rumunsku.

Čtrnáctihodinové lámání kostí v autobuse měla zpříjemnit muzika z dývídýčka, ale bohužel ze všech českých šlágrů šly přehrát vinou chybného formátu pouze Želvy, Usnul dub nad stádem hub od Budoáru staré dámy a Jabloně od Zrní. No, a tak se ze Želv stala hymna výpravy. I když o bejbypanku nemůže být řeč. Nepředvídatelné události totiž podstatně změnily plány sedmé výpravy Open Gate do Rumunska. Program se ladil doslova z minuty na minutu, jenže když máte ve výpravě zkušené rumunology, kteří tahají tipy na výlety z rukávu jako starý mariášník trumfy, nic není problém. Pevný program je berlička pro malomyslné a tací se v naší výpravě, jež čítala celkem tři autobusy se skoro 150 lidmi na palubě, nevyskytovali. Ne že by se neřešily lapálie, avšak naše chladné hlavy nic nerozhází. Když u jednoho autobusu praskl měch (neptejte se nás, co to je, ale bez toho prý autobus ostré eibentálské serpentiny nesjede), bylo otázkou tří minut vymyslet řešení problému a úkolem dalších pěti vysvětlit to účastníkům a přeložit již naskládané krosny, stany a další věci. Vzkaz zaslaný na pohledu do OG byl více než výstižný: Numa problema.

Ale k programu. Ne, na hory to opravdu nebylo: na Padiși dlouho pršelo a rumunské řeky byly na třetím povodňovém stupni (což jsme před veřejností radši zatajili), tudíž by jeskyně a soutěsky nešlo projít. Tak jsme po cestě zkusili projít alespoň část Rimetské soutěsky v pohoří Trascău. My, obdivovatelé bible rumunských hor - Karpatských her od Miroslava Nevrlého, si totiž ve spojitosti s tímto pohořím hned vybavíme, že „není jinde pohromadě víc bílých soutěsek“ a k vidění jsou „travnaté střechy vyšší než sám dům.“ Malá ochutnávka stačila, toto pohoříčko zařadíme do standardního programu další expedice.

Další zastávkou jsme zažehli jiskřičky v očích kavárenských povalečů, intelektuálů, vyznavačů historie a kultury. Byla jí Sighișoara, německy Schäßburg, jedna z původních sedmi středověkých saských pevností v Sedmihradsku. Centrum města je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví lidstva UNESCO a věřte, že naprosto po právu. Představte si větší, živý, ošuntěle hezčí Český Krumlov, utopený v kopcích. A navíc ve městě, i v rodném domě Vlada III. Țepeșe (Drákuly) žijí lidé z masa a kostí. Fotogenická městská panoramata berou dech, jak ostatně můžete sami posoudit v přiložené fotogalerii. Sigina je prostě nejvíc. Odtud jsme vyráželi na výlety do okolí. Do Sibiu (Sibiň alias Hermannstadt), dalšího ze sedmi hradů, evropského města kultury roku 2007, a vesničky Valea Viilor (Wurmloch), kde se nachází jeden ze sedmi opevněných kostelů také zapsaných na seznamu UNESCO. Aby bylo jasno, ty opevněné kostely jsou v každé třetí transylvánské vesnici, ale jen sedm z nich bylo na ten seznam zapsáno. Byl to úžasný zážitek, který bychom přirovnali asi k tomu, jako kdybyste dostali klíče od Karlštejna a mohli si tam prolézt, co je libo.

Pak jsme se ze středu Rumunska přesunuli na jeho jihozápadní cíp, do Banátu. Oproti původnímu plánu nám vyzbylo víc času na české vesnice, takže jsme je prošli všechny (až na odlehlou Šumici). Co vám máme povídat, v Banátu je krásně, třebaže prší, nad hlavami vám létají blesky a oblečení pod pláštěnkou již dávno není úplně suché. Když se po ránu díváte ze Známané dolů na soutěsku Dunaje zalitou mlékem nízkých mraků, vryje se vám to navždy do paměti i srdce. Nejsme básníky, abychom mohli krásy Banátu vyjádřit malebnými slovy, to byste museli vidět a zažít. Vřele to doporučujeme. Vypravte se tam sami, uvidíte, že vám Banát přiroste k srdci, tak jako nám. Avšak vězte, že jeho krásy musíte poměřovat desetitisíci kroky a platit za ně puchýři a potem. Takový Banát, jaký si pamatuje naše knihovnice paní Bémová z doby před patnácti lety, už nenajdete, pokrok nezastavíte. Do Svaté Heleny, Eibentálu, Bígru i Gerníku dojedete po sice uzoučkých, ale asfaltových silnicích, s většinou místních se můžete skamarádit na Facebooku. Krajina, vesnice i lidé mají zvláštní kouzlo, které v Banátu přetrvává a asi přetrvá. Jenom tady se vám může stát, že si na Facebooku přidáte mezi přátele krávu Růženu od Kusků z Gerníku a ráno ochutnáte její mléko a čerstvě stlučené máslo.

Vydejte se do Rumunska, zamiřte do Banátu. Koneckonců i ty želvy zde můžete vidět (banátsky šenkruty). My jich viděli několik, ale byly ňáký rychlý, takže fotku nemáme...