​Rumunsko

Letošní septimáni oslabení o několik odpadlíků, ale posílení čerstvými, i ne tak úplně čerstvými absolventy, doprovázení matadorem rumunských expedic panem Kašparem a nezničitelným panem Bednářem se v neděli nad ránem vrátili z expedice v Rumunsku. Jednadvacetičlennou skupinku z Open Gate doplňovalo ještě devatenáct účastníků z Gymnázia Hostivice. Některé kluky jsme už znali ze školního florbalového turnaje a učitele Honzu Šperla z jeho působení v Open Gate. Program byl náročný a pestrý, zážitky silné. Co všechno účastníci viděli a zažili? Pokusím se to ve stručnosti vylíčit reportážním způsobem. 

Ţarcu

Ţarcu (čti carku) je pohoří na samém jihovýchodním cípu oblouku Karpat, dosahující nadmořské výšky 2190m. Po čtrnáctihodinovém trmácení projel náš autobus nafukovací cílovou slavobránou, a protože se tam nevešel, popovezl ji o pár metrů dále. Borcům, kteří zde měli končit svůj maratónský horský běh, to snad nevadilo. Základní tábor jsme rozbili u horského jezírka asi v patnácti stech metrech a seznámili se s okolím. Druhý den jsme plánovali výstup po hřebeni na vrchol, ten jsme tedy i uskutečnili, ačkoliv počasí nebylo úplně ideální. Přes vršky se valily mraky, jen čas od času se roztrhaly a umožnily nám pokochat se výhledem do okolí. Pohoří bylo nádherné, výstupy přiměřeně náročné, koulovačka v červnu a koupel v ledovcovém jezírku osvěžující, večerní táboráky tradiční. 

Eibentál

Metropole Banátu, dnes už největší z českých vesnic podle počtu obyvatel. Žije jich tu asi 350. Zde trojice kamarádů - Štěpán, Tibi a Honza - založila hospodu U Medvěda, nad ní kemp a nyní se snaží rozvíjet šetrnou turistiku v tomhle krásném koutě světa. Taky zde v srpnu probíhá nejpozoruhodnější český rockový Festival Banát, na kterém (zadarmo) hrají české kapely. Právě tady se ubytovávají školní expedice, jako byla ta naše, a odtud vyrážejí do okolí, aby poznaly krásy Banátu. Eibentál je vklíněn v hlubokém údolí, od Dunaje se sem dostanete po uzoučké silnici nekonečnými serpentinami. Nad vesnicí se pne kopec Známana, odkud je výhled široko daleko. Na plochém temeni kopce jsou eibentálská pole a salaše. Sem jsme se vydali, abychom na jedné salaši strávili krásnou noc a spali pod širým nebem. Pěšky cesta trvá asi dvě hodiny, koňmo o něco méně. Zde se také nachází kadibudka s nejkrásnější výhledem na světě. Jen vás od toho rozjímání nesmí odradit dvě metrové užovky stromové, které jsme po zvednutí víka spatřili vyhřívat se na prkenném sedadle… 

Kazany

Kazan znamená rumunsky kotel. Velké a Malé Kazany jsou vápencové soutěsky, nejužší místo na Dunaji poté, co jeho tok opustí Německo. Před vybudováním přehrady Železná vrata se tam voda „vařila“ v peřejích, proto Kazany. V oršavské laguně má Dunaj na dva kilometry šířky. V Kazanech jen něco přes 100 metrů, zato 70 metrů hloubky. Úžasné soutěsky jsme projeli na loďkách. Ale až když jsme sestoupili k jeskyni Ponicova a prošli jí (asi za hodinu) k hladině Dunaje, kde ústí a kde na nás čekaly loďky, na které jsme nastoupili. 

Bígr

Bígr je asi nejmalebnější a nejbarevnější česká obec. Je postavená mezi kopci na půdorysu kříže, v jehož centru je katolický kostel. Do Bígru jsme šli ze Známané a cesta trvala asi 5 hodin. Nazpět přes kopec Kopřiva je to asi o hodinu kratší. Bígr je nejodlehlejší vesnice v Rumunsku. Pěšky přes les je to sice do sousedního Eibentálu asi 20 kilometrů, kdybyste tutéž cestu chtěli zvládnout autem, najedete jich asi šedesát. Bígr na nás působil nejsmutněji. Není zde práce, a tak zde žije ani ne 90 převážně starých lidí. 

Svatá Helena

V roce 1823 založil podnikatel Magyarly dvě české vesnice a nazval je po svých dcerách: Alžbětě a Heleně. První z nich už dávno zanikla, Svatá Helena tvoří vstupní bránu do „českého“ Banátu. Je relativně snadno dostupná a lidé zde mají práci. Buď dojíždějí do nedaleké Moldavy, nebo pracují na úrodných polích. V Heleně působí česká učitelka Katka Roháľová, která nás provedla po nádherné škole a seznámila s místními dětmi. Ty jsme podarovali třemi dovezenými bicykly. Udělaly jim velikou radost. Na začátku července se bude ve Svaté Heleně stavět zbrusu nové dětské hřiště (stejně jako vloni v Eibentále) a na místě se domluvil letní anglický a kytarový kurs pro místní děti. Role lektorů se ujmou naši absolventi Honza Krajník a Jirka Vebr. 

Gerník

Gerník býval největší českou obcí s asi 1800 obyvateli. Dnes jich tam žije přibližně 300. Rozlohou a počtem stavení je Gerník ale stále největší. A zdál se nám také dost rušný, ale to proto, že nazítří se chystala velká svatba. Pěšky nám to sem z Heleny trvalo tři, nebo čtyři hodinky. Azyl jsme nalezli u Kusků. Skoro všichni si zde zažili hned několik premiér. Poprvé jedli koláče, které chvíli před tím babička vytáhla z pece, poprvé v životě si namazali na domácí chleba právě stlučené máslo, poprvé spali ve stodole na seně (nebo na vojtěšce, či jeteli) a poprvé viděli funkční vodní mlýnek, na kterém si místní melou mouku. 

Každá vesnice v Banátu má něco do sebe, objevovat máte stále co, i když jste tam byli třeba už dvacetkrát. Je tam prostě nádherně. Navíc účastí na školních expedicích jsme podpořili místní skromnou ekonomiku (peníze, které jsme za ubytování a jídlo zaplatili, zůstanou tam). Díky novým účastníkům, kteří se domů vrací nadšení, stoupá povědomí o Banátu, což může přispět k jeho záchraně. A to je vlastně poslání těchto školních expedic… 

Někdo chytrý napsal: „Krásy Banátu měříte vlastními kroky a platíte za ně svým potem.“ Počkat! To jsem napsal vlastně já v loňské reportáži… No, ale je to pravda. Studenti neudělají ani krok bez svých mobilů, tak to, co jsme za krásy Banátu zaplatili, můžeme i kvantifikovat. Ušli jsme 141 kilometrů a udělali přes 180 000 kroků. Slušné, ne? 

Zde si prohlédněte fotogalerii. 

Michal Kašpar