Rumunsko 2010 – zlatá expedice EDIE

Již tři roky je naše škola zapojena do mezinárodního mládežnického programu The Duke of Edinburgh Award. Cena má tři úrovně podle náročnosti – bronzovou, stříbrnou a zlatou. Studenti, kteří se před třemi lety přihlásili k absolvování bronzového EDIEho, se letos pokouší o splnění nejtěžší, zlaté úrovně. Součástí je i náročná expedice, kterou absolvovali v náročném terénu Rodnejských hor v Rumunsku. Na následujících řádcích si můžete přečíst stručný cestopis.

Osádka školní Karkulky, sestávající ze sedmi studentů a dvou organizátorů – učitelů, spolehlivě dorazila deštivým počasím na sever Rumunska. Během návštěvy unikátního Veselého hřbitova v Sâpântě všichni často obraceli své zraky k nebi. Ne že bychom snad tak okázale dávali najevo svou zbožnost, jen jsme prostě hledali modré trhance v olověně šedém nebi. Počasí mohlo vážně ohrozit celou expedici. Za deště bychom studenty do hor vysokých přes dva tisíce metrů pustit nemohli. Naštěstí předpověď, pravidelně aktualizovaná z domova, nelhala a druhý den se počasí umoudřilo.

Studenti se tedy vydali sami do hor. Jelikož jsme je večer nalezli na smluveném místě plné optimismu, hodně jsme si oddechli. Také jsme si ověřili, že studenti fungují jako skupina, tudíž se jsme se o ně nemuseli tolik bát. Nevykolejila je ani nemilá zpráva z Čech: čekal nás totiž poslední hezký den, další už měly být velmi nevlídné. Za takové situace by bylo nemožné zůstat na hřebeni. Proto studenti měli ujít dvě etapy za jediný den. 

Slíbené krásné počasí se další den skutečně konalo a my učitelé jsme se po čtyřhodinové túře jako zázrakem shledali s naší utrmácenou skupinou téměř přesně na smluveném místě. Měla za sebou náročný dvanáctihodinový pochod a před sebou sestup do údolí po modré značce, která sice v mapách byla, ale ve skutečnosti neexistovala. Pochodem horských kamzíků jsme tedy seskákali o cca 300 výškových metrů níže a dostali se tak do nadmořské výšky 1700m, kde nás díky našim informacím nepřekvapila ani noční bouřka ani deštivé počasí s teplotami kolem 5 stupňů, jež následovalo další den. 

Ráno jsme se opět rozdělili a po třech hodinách došli do blízké vsi. Studentům, kteří vyráželi na cestu asi půlhodinu po nás, to trvalo zhruba o šest hodin déle. Vedeni upřímnou snahou najít zkratku se vydali do rumunského deštného pralesa, aby se po několika hodinách bloudění stejnou cestou vraceli. Promočené a zabahněné jsme je potkali v oné vesnici, kde jsme jim oznámili, že měli na nocleh myslet před vsí a ať se starají, jak umí. Postarali se na výbornou! Po sérii úsměvných nedorozumění se nechápající ocitli v ráji, jak nazývali obrovský dům, kam je místní zcela nezištně pozvali, aby se zde umyli, usušili, najedli a přenocovali. 

Poslední den jsme se měli se studenty setkat pod krásnými vodopády Cascada Cailor. Tak se skutečně stalo a my mohli vést zmrzlou skupinu prudkým stoupáním do chaty v sedle Prislop (1416m.n.m.). Bylo 1. září a i nás, zkušené cestovatele, překvapila denní teplota + 1°C, mlha hustá, že by se dala krájet, a déšť se sněhem. Nicméně vše dobře dopadlo, bez příznaků akutních respiračních onemocnění jsme se v chatě zahřáli teplým čajem a na druhý den odjeli objevovat kulturní krásy kraje Maramureş.

Jestli naše studenty něco v Rumunsko opravdu překvapilo, pak to byla neuvěřitelná pohostinnost a nezištnost místních. Znovu se o tom přesvědčili poslední noc, kdy do našeho tábořiště dorazil člověk z nedaleké vesnice, přivezl nám dříví, rozdělal oheň a pozval nás domů na snídani. No, zkuste odmítnout…

Zlatá expedice dobře prověřila fyzickou a psychickou odolnost jejich účastníků a oni prokázali své schopnosti a tábornické dovednosti. Přiučili se novému a rozšířili své rozhledy. Perfektní organizace a hladký průběh expedice snad také pomohou při propagaci celého programu The Duke of Edinburgh Award v dalších ročnících. Báře, Míše, Martinovi, Anežce, Aničce, Zuzce a Hance chybí už jen sestavit propagační brožuru o EDIEm, sestříhat film o expedici a jednotlivcům ještě pár maličkostí, aby mohli odeslat své žádosti o vydání kýženého zlatého certifikátu DoEA.

Zde si prohléděte fotogalerii.

Michal Kašpar