Skleněný pokoj na vlastní kůži

Der Glasraum. Skleněný pokoj. Der Glastraum. Skleněný sen. Někoho k těmto slovům napadne třeba skleník, někoho prosvětlený penthouse, jiného zase láhev dobrého vína. Členové Akademického klubu současné literatury ovšem bezpochyby pomyslí na román Simona Mawera Skleněný pokoj. A proto, aby se více dozvěděli o kontextu a pozadí příběhu, se vypravili s paní učitelkou Michaelou Mikeskovou ve čtvrtek 18. 10. 2018 do Brna, aby pořádně prozkoumali dějiště příběhu vilu Tugendhat.

Vyrazili jsme ráno z Babic a po cestě jsme pokoj rozhodně neměli. První komplikací byly ucpané Říčany a druhou fakt, že vlak, o kterém si paní Mikesková myslela, že odjíždí v 8:37, ve skutečnosti jede v 8:25. Vše jsme ale krásně stihli, v Praze hl.n. nasedli do žlutého vlaku a vyjeli směr Brno (Praha-venkov). Cesta nám rychle utíkala, mnoho jsme toho probrali, jak literárního, tak neliterárního, a před obědem jsme už stáli na prosluněném hlavním nádraží v Brně.

Pomalou procházkou skrze centrum jsme došli až k vile Tugendhat. Nejprve jsme si obešli obrovskou zahradu, pokochali se výhledem na Brno a několikrát se vyfotili. Všechny fotky si můžete prohlédnout zde. Potom jsme vstoupili do samotné vily.

Wow, páni, téééda. Naše prvotní pocity se asi nedají popsat jinak. Interiér vily nám všem vyrazil dech. Začali jsme pomalu proplouvat otevřeným prostorem, prošmejdili ložnice, koupelny a dětský pokoj, až jsme sešli do přízemí, kde na nás čekalo to hlavní. Onyxová stěna za dvě stě tisíc korun československých, otevřený prostor 200 m2, knihovna z makasarského ebenu, zimní zahrada, obrovský kulatý stůl nebo piano, na které nám Yannick s Amálkou zahráli (Kdo může říct, že hrál na piano ve vile Tugendhat?).

A co se každému z nás nejvíce líbilo?

Já (Honza): Byl jsem okouzlen mechanismem sjížděcích oken. Přijde mi geniální, že si člověk může z obývacího pokoje udělat terasu a vytvořit tak dokonalé spojení s přírodou.

Yannick: Mně se nejvíce líbila onyxová stěna. Vrstva byla průsvitná, což vytvářelo zajímavá oranžová místa po celé ploše stěny. Mies zkrátka vše do detailu promyslel.

Anna-Marie: Já jsem byla nadšená z dětského pokoje. Úplně z něj dýchala historická atmosféra a navíc byl tak moc odlišný od současných dětských pokojů.

Tonda: Zaujal mě minimalismus. V jednoduchosti je krása. Ve vile nebyly téměř žádné zbytečné dekorace. Přesto byla velmi zajímavá.

Amálka: Nejvíce ze všeho se mi líbila hra na klavír a tajná místnůstka na trezor. Úžasná byla i zahrada a zasouvací skleněná stěna.

Paní Mikesková: Protože jsem byla ve vile podruhé, prostor a uspořádání nebyly pro mě překvapením. Fascinovala mě onyxová stěna, která se jen některým šťastným návštěvníkům (i nám) ukáže v celé kráse. Očarující výhled byl navíc umocněn akustikou celého prostoru, testovanou díky hře našich studentů na klavír. A samozřejmě jsem si opět uvědomila, že méně znamená více.

Prohlídka ale rychle utekla a my jsme opět vyrazili do města. Podívali jsme se po centru, navštívili kostel sv. Jakuba, Streetfood festival na náměstí Svobody, Zelný trh… za krátký čas jsme toho stihli opravdu dost… a plni zážitků vyrazili zpět do Babic. Teď už jen netrpělivě čekáme, jak Skleněný pokoj dopadne. Víme však, že vám jej rozhodně můžeme doporučit.

Za Akademický klub současné literatury

Jan Hrebík