Student č. 18

Co je náhoda? Nedávno, jel jsem zrovna vlakem domů, jsem něco odepsal jednomu známému, kterého jsem rok neviděl a nemluvil s ním, a když jsem potom vystoupil a šel na autobus, tam, v šeru zastávky jsem ho potkal, nepravděpodobně, ale přece v tom byla určitá „čitelnost“.

Zaujalo mě to zčásti také proto, že (ne)nahodilost jevů je ústředním motivem knihy, kterou zrovna čteme na němčině (Homo faber). Hrdina románu zpočátku nahlíží na náhodu střízlivě, chladně, jako na přirozený důsledek pravděpodobnosti: jednou za čas se zkrátka z množství dějů vyloupne nějaká odpovídající si dvojice, nějaká souvislost – ne z vůle vyššího řádu, nýbrž jen tak, protože je to možné. A jako by to pak byl trest, trest za pošetilost, trest za okázalou rozumovost, když ho vzápětí stihne úžasná, nepravděpodobná a hrozivá souhra okolností.

Máme tedy v náhodách spatřovat pouze přirozené působení zákonů pravděpodobnosti, působení třeba překvapivé, ale nikterak si nezasluhující být vykládáno jako senzační – vždyť ho lze ostatně vypočítat (viz oktáva math sylabus)? Nebo je za náhodami něco víc? Vzpomínám si, jak Tomáš Halík říkal, že náhoda je jedním z oblíbených pseudonymů božích.

Přejeme Vám antistresové čtení.