Studenti OG v Terezíně
Letošní studenti obou kvart zažili něco, co doposud nikdo z Open Gate nezažil. Strávili dva dny v Terezíně.
Ne, nebylo to pěkné. Ono taky v estetických kategoriích moc nelze mluvit o místě, kudy za čtyři válečné roky prošlo na 140 000 českých, německých, rakouských, nizozemských, dánských, slovenských a maďarských Židů, z nichž čtvrtina zde zemřela. Ať chcete nebo ne, v Terezíně na vás padne tíseň. Tolik nevinných tu trpělo a umíralo. K tomu ta zima, zbytky šedivého sněhu, poloprázdné město, nacistická označení L a Q na oprýskaných fasádách kasárenských baráků... Z tohoto místa si lze jen stěží odnést hezké zážitky.
Zážitky nemusí být nutně pozitivní, hlavně musí být silné. Jestli jde o to, pak expedice do Terezína svůj účel splnila. Kvartáni přijeli na toto tragické místo, aby se zúčastnili dvoudenního vzdělávacího semináře o holocaustu. Věřím, že během pobytu se jim emoce a informace vtiskly hluboko do paměti. A také, že budou vnímaví a citliví k jakýmkoliv projevům extremistických ideologií a budou si vážit svých občanských práv a svobod. A budou za ně bojovat, bude-li to někdy třeba. V tom tkví smysl celé akce.
Program byl velmi pestrý a vyvážený tak, že ač se to zdá neuvěřitelné, dokázali všichni udržet pozornost, byli aktivní a pokládali fundované dotazy ve čtvrtek až téměř do devíti večer a v pátek do dvou odpoledne. O náplni se tady nechci více rozepisovat, přesto mi dovolte podělit se s vámi o jediný zážitek. Velmi emocionální zážitek. Na závěr programu měli studenti možnost setkat se s pamětnicí, paní Evou Štichovou. Přišla malá, usměvavá a nesmírně vitální paní, kterou by si člověk tipnul tak na 65 let. Během jejího povídání jsem začal počítat: ročník narození 1927, teď máme 2017… aha, tak to není pětašedesátnice. S dětmi to umí, říkal jsem si, to jo, učitelku v sobě nezapře. Do Terezína přišla, když jí bylo asi tolik, kolik je teď kvartánům. Nejkrásnější léta svého dospívání strávila v nejhroznějších lágrech, jaké si lze představit: Osvětim, Flossenbürg, Mauthausen. Vzpomínala na své kamarádky a vychovatelky z terezínského kindrhajmu L410 a na kulturní život v ghettu. A na Brundibára, operu Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera, jejíž závěrečné árie zpívalo s dětskými herci i celé publikum… Mezi kvartány byla i Pája Hrachovcová, a protože s Dismanovým dětským pěveckým sborem Brundibára také zpívala, nabídla paní Štichové, že by si mohly společně zazpívat:
Brundibár poražen,
utíká do dáli,
zaviřte na buben,
válku jsme vyhráli.
Vyhráli proto jen,
že jsme se nedali, že jsme se nebáli,
že jsme si všichni svou, písničku veselou,
do kroku zpívali.
Krásný hlas Pavlíny se nesl půdou Magdeburských kasáren a nejen paní Štichová se neubránila dojetí.
Michal Kašpar
